Článek
Vaše druhé volební období končí. Dá se říct, že za vaši celou více než dvacetiletou politickou kariéru jste procestoval celý svět. Dokládá to i další pokračování Zápisků z cest, které nyní knižně vydáváte. Jak se liší zahraniční cesty běžného občana od těch prezidentských?
Na tuto otázku – trochu paradoxně – neumím až zas tak dobře odpovědět. V podstatě jsem nikdy v životě nebyl na klasické zahraniční cestě na dovolenou – s výjimkou zimního lyžování a letního chození na túry v rakouských Alpách.
Měl jsem to obrovské životní štěstí, že mé cesty do ciziny byly vždy motivovány jinak než dovolenou. Původně to byly mé cesty basketbalisty, pak začaly mé cesty ekonoma a nakonec to byly cesty politika. V mezidobí husákovské normalizace jsem nejezdil nikam – na chalupu do jižních Čech a do Tater k manželčiným příbuzným. Navštěvování krásných míst světa bylo vždy „jen“ přídavkem k úplně jinému smyslu a účelu cesty.
Václav Klaus u ledovce v Patagonii.
Prezidentské cesty byly v tomto smyslu pokračováním. Návštěvy pamětihodností či přírodních unikátností byly vždy jen na okraji mé cesty. Nicméně právě knížka Zápisky z nových cest, která vychází 1. listopadu 2012 opět v nakladatelství Fragment, ukazuje – na spoustě fotografií – že se člověk i při prezidentských cestách do míst, která při dovolené navštěvují běžní turisté, také dostane, i když jen na pár minut.
Která kultura je vám nejbližší, cítíte se lépe v arabském světě, v Asii, v Jižní či Severní Americe?
Nehledám exotiku za každou cenu, proto musím říci, že je mi nejbližší kultura naše, tzn. domácí česká, v jistém smyslu i kultura středoevropská, kterou cítím jako něco trochu jiného než kulturu evropskou. Opravdu je mi bližší Polsko, Rakousko, Bavorsko i Sasko a samozřejmě Slovensko než Finsko, Irsko, Portugalsko či Kypr, abych uvedl několik náhodných příkladů.
Václav Klaus ve vesnici na ostrově Borneo.
V řadě věcí je mi blízká kultura americká, ale tím myslím nikoli světadíl, ale Spojené státy americké, zejména jejich některé části. Lidsky bližší, myslím spíše milým a přátelským chováním lidí než vnější kulturou či náboženstvím, je mi kultura Asie, či přesněji jihovýchodní Asie. Daleko méně rozumím kultuře arabské, africké či jihoamerické.
Mnoho čtenářů zajímá, jak zápisky na cestách vznikají? Mohou si je totiž přečíst jen až ve finální podobě v Právu a na Novinkách. Můžete tento postup popsat?
Mé zápisky vznikají skutečně v nejneuvěřitelnějších místech a prostředích v rámci toho konkrétního dne, o kterém je v nich psáno.
Vždycky říkám, že je snazší psát zápisky v zemích na východ od nás, kde „jdou hodiny napřed“, a proto se uzávěrka našich novin dá stihnout. V zemích, kde je tomu opačně, je to obtížnější a mne vždy trápí rozdělování dne v zápiscích na dvě poloviny. Čtenář to asi nevnímá, ale mé puntičkářství tím trpí.
Chtěl bych však ubezpečit každého ze čtenářů zápisků jak v novinách či na internetu, tak v nové knize, že v nich není dodatečně dopsána či doplněna ani jedna jediná řádka, takže autentičnost zápisků zůstává.
Na většinu cest berete české podnikatele. Pomáhá jim vaše přítomnost na podnikatelských misích? Jaké od nich máte ohlasy?
Podnikatelské mise s sebou beru na velké státní návštěvy a to – s několika výjimkami – do zemí mimo Evropu. V tomto smyslu bohužel nejde o „většinu“ mých cest do zahraničí.
Tento týden jedu na summit EU – Asie do Laosu a tam podnikatele neberu, i když oni chtěli, ale organizace summitu to neumožňuje. Má-li být ve Vientiane, laoském hlavním městě, 27 hlav států či vlád EU a více než 20 prezidentů či premiérů z Asie, pak jsem musel přijmout námitku organizátorů summitu, že ve Vientiane hotelové pokoje pro naši podnikatelskou misi nemají.
Václav Klaus pro rozlučkovém ceremoniálu s emírem Kuvajtu.
Jinak věřím tomu, že je přítomnost českých podnikatelů na těchto zahraničních cestách užitečná a dveře do leckdy neznámých regionů jim to otevírá. Při zpátečním letu vždy vedu s těmito podnikateli debatu o přínosu cesty a myslím, že s tím můžeme být všichni spokojeni.
Co byste doporučil vašemu nástupci, co se týče státnických cest? Jaké byste mu dal rady?
Rady bych si nikomu ze svých nástupců dávat nedovolil, ale řekl bych mu alespoň to, aby je nepodceňoval. Jsou fyzicky často mimořádně náročné, ale myslím, že se to vyplatí. Je to na den dva příležitost, jak naši zemi, která je se svými 10 milióny obyvatel zemí relativně malou (nebo alespoň malou z těch zemí, kam na státní návštěvy jezdíme, protože se snažíme jezdit do zemí velkých a lidnatých), dostat na první stránky nebo do hlavního vysílacího času místních médií. Často je to prvně po několika letech.
Ještě více bych ale svému nástupci doporučoval, aby nepodceňoval cesty po vlastní zemi – ty jsou daleko zajímavější a také daleko důležitější. Mnohokrát mne překvapilo, když jsem přijel – ne do nejmenší vesničky, ale do města – že starosta říká na náměstí, že to je první návštěva prezidenta v jejich obci či městě od založení naší republiky v roce 1918. Vždycky si při tom povzdechnu „co ti ostatní prezidenti celou tu dobu dělali“.