Článek
Než se ale tak stalo, stačil prezident ze svého náhodného vyjádření učinit v dopise Motejlovi oficiální postoj, z něhož se mu bude couvat už obtížně.
I to bude jistě možné, protože prezident republiky není papež, jehož výroky ex cathedra jsou neomylné. A bude to i správné, protože neuvěřitelná slova na potřebnost a činnost veřejného ochránce práv doprovodil Klaus v dopise Motejlovi naivně upřímným doznáním, že nemá "podrobné informace o denní agendě" jeho kanceláře. Bude to dokonce nutné, protože prezident republiky prostě nesmí zpochybňovat smysl žádné státní instituce.
On totiž o vzniku, existenci a činnosti státních orgánů nerozhoduje. V případě zákona o veřejném ochránci práv před třemi lety, kdy byl předsedou Sněmovny, dokonce hlasoval proti jeho přijetí. Přesto pak musel ombudsmana a jeho zástupkyni po jejich zvolení Sněmovnou do funkcí jmenovat, přijav jejich slib, že budou svou funkci vykonávat v souladu s ústavou a ostatními zákony. Prezident republiky, nejsa monarchou, musí respektovat zákon a vůli lidu, vyjádřenou prostřednictvím parlamentu.
Jsem možná zaujat, moje žena působí jako Motejlova zástupkyně. Já ale teď nehodnotím jejich práci jejich kanceláře, ale postoj Václava Klause jako prezidenta republiky. Ten by jistě mohl ombudsmana pro jeho chybnou či nedostatečnou činnost nebo pro jeho nečinnost kritizovat, ale jako prezident je vázán právním řádem této země. Je dokonce považován za jeho symbol!
Ombudsmanská instituce je v demokratických státech obvyklá. Svět, který poznal, že státní úředník, který podléhá vládě, často není schopen ani ochoten uznat chybu či dotlačit k činnosti jiného úředníka, zavádí ombudsmany v dalších zemích a v dalších oblastech života a rozšiřuje jejich působnost. Prezident státu, který v poslání ombudsmana nevěří, by měl mlčet, aspoň než se s jeho činností seznámí.
V případě veřejného ochránce práv je prezidentovo zpochybnění smyslu této státní instituce, nezávislé na vládě, o to nebezpečnější, že ombudsman nemá, kromě zveřejnění případu, žádnou sankční pravomoc. Může se jen obracet na nadřízené úředníky a na ministry, a když ani to nepomůže, pak i na vládu. (A také to dělá.)
Jeho autorita plyne jen z veřejného posuzování jeho činnosti. Prezident republiky svým nepodloženým odsudkem tuto autoritu snížil, ke škodě demokracie v zemi.
Vláda bude nyní obtížněji v parlamentu prosazovat rozšíření ombudsmanovy působnosti o oprávnění podat žalobu ve veřejném zájmu a také, ve prospěch odsouzeného, stížnost pro porušení zákona. A ve vládě se bude obtížněji projednávat návrh zmocněnce pro lidská práva, podle něhož by měl veřejný ochránce práv vykonávat pravidelnou kontrolu ve všech zařízeních, kde jsou lidé omezováni na svobodě, ať už podle soudního rozhodnutí nebo i fakticky.
Přesto si však myslím, že nejvíc ublížil Klaus svým výpadem proti ombudsmanovi sobě. Jako představitel opoziční ODS a její poslanec mohl proti zavedení instituce veřejného ochránce práv brojit, mohl ji zpochybňovat a hlasovat proti ní. Ale jako prezident republiky je povinen tuto instituci podporovat, nebo jí aspoň neškodit. Počíná si, stejně jako v minulosti, svévolně. Nesplnil tak očekávání těch, kteří při jeho volbě doufali, že půjde, jak se dušoval, do sebe a napraví se.
Zpochybňováním zákona o veřejném ochránci práv porušuje své povinnosti prezidenta republiky. Měl by se to dozvědět dříve než za čtyři roky, pokud se bude ucházet o opětovné zvolení do funkce. Jako prezident se nemůže chovat jako představitel opoziční strany. Nesmí ve své funkci porušovat slib, který parlamentu a jeho prostřednictví i lidu dal, že totiž bude zachovávat zákony.
PRÁVO 25. října