Klaus: Čelím stále stejným útokům ze světa lidí kolem Václava Havla

Těmi, kteří od počátku stáli na jiné straně politické barikády, než jsem stál já. To jsou pořád stejní lidé, pořád stejné útoky, pořád stejné argumenty, jako tomu bylo od listopadu 1989. Tedy svět lidí kolem Václava Havla na straně jedné a postupně se do toho začala více a více dostávat politická levicová opozice.

Začalo to panem Mejstříkem a některou zvláštní skupinkou studentských vůdců, kteří přišli s tím, že jim někdo ukradl revoluci. To byl naprosto nesmyslný prvopočátek všeho. Byl to jejich pokus si revoluci pro sebe definitivně přisvojit, toto pole obsadit. A najednou přišel někdo, kdo byl stejně kritický, možná ještě kritičtější vůči komunismu, než byli oni. A říkal, že ten prostor je i náš. A od té doby začal onen pomyslný atak, který měl spoustu převleků a spoustu hesel, pod kterými byl veden, ale v podstatě se jedná stále o totéž.

V mých očích to tak nepochybně bylo, ale nechci si uzurpovat toto právo. Řada jiných lidí bude mít pocit, že měli zásadní ideje a těmi zásadně ovlivňovali naši politiku. Někomu se může nelíbit, že bychom si to my ukradli pro sebe.

To jméno jsem vyslovil a trochu si za to nadával, protože jsem očekával, že to zase bude nějakým způsobem zneužíváno, nicméně jiné zobecnění tohoto fenoménu než jmenovat jeho, nedovedu udělat. Ne náhodou jsem jmenoval pana Mejstříka. Mohu jmenovat i další, ale to jsou jména jiné váhy a významu.

Jde o to, jak silný výrok máme používat. Ve svých projevech si občas v první verzi napíšu slovo boj, ve druhé se mi to zdá silné a napíši tam souboj. A když to přepisuji dostatečně dlouho, tak slovo škrtnu a řeknu střet.

Jejich koncepce, která vznikla z hesel, která používali v souboji s komunistickým režimem – jako heslo občanské společnosti – to byl elitářský přístup, který nechtěl standardní parlamentní demokracii. A o to, že nechtěli politické strany, které ztotožňovali se stranou komunistickou, byl fatální střet počátku 90. let, který jsme dnes a denně prožívali.

Dávalo se mi k dobru, že jsem prováděl ekonomickou transformaci, což je určitě pravda, ale myslím, že jsem také zásadním způsobem přispěl k vytvoření standardního politického schématu, tedy systému politických stran a elementární parlamentní demokracie.

To byl krok, který nás strašně rychle a hned na počátku posunul kousek dál než všechny ostatní postkomunistické země. Tam byl tento nepřetržitý souboj. Úspěšnost byla v tom, že jsme tento systém zavedli. Druhá věc je, jak se systém vyvíjí či jak dobře fungují politické strany.

Nejdříve trochu do minulosti: s Milošem Zemanem jsme opravdu vášnivě, nekonečně, zásadně polemizovali a už někdy v roce 1968 jsme se dostali do střetu mezi mladými ekonomy a tzv. futurology, neboli prognostiky. Takže naše první veřejná půtka se odehrála v pražském Radiopaláci, kde bylo tisíc lidí.

V momentu, kdy byl tlak režimu velmi silný, se zdálo, že se naše cesty spojují. Proto jsme se v 70. letech spíše setkávali v přátelském tónu na nejrůznějších seminářích. Ale v polovině 80. let bylo jasné, že se doba mění, a v tu chvíli šlo o to, jak se má měnit. Tam naše rozdíly okamžitě vyrostly. V 90. letech byly velmi silné, a když opět zesílil tlak našich politických odpůrců, tak v roce 1998 nás to vedlo k tomu, že jsme byli schopni nějaké domluvy, která umožnila elementární fungování této země.

Co od Miloše Zemana mám očekávat, nevím. Mnohokrát jsem řekl, že jsem ho podpořil ne proto, že by to byl můj oblíbenec, ale že v kontextu kandidátů se mi zdál nejnadějnější možností či nejmenším zlem. Myslím, že budu vzdychat a obracet oči v sloup při jeho různých zásazích, přesto si myslím, že je správné, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Toto není důvod nijak komentovat. Myslím, že s výjimkou paní Bobošíkové nebyl žádný kandidát, který by tvrdil opak. Proto jsem v tomto smyslu vůbec neočekával, že by mohlo nastat něco jiného, takže to mě nijak netrápí.

Na druhé straně jsem přesvědčen, že Pražský hrad je symbol české státnosti a že sem patří vlajka česká, nikoli evropská. Mimochodem je spousta zemí EU, kde nad prezidentskými či královskými paláci vlajka EU nevlaje. O tom jsem se mnohokrát přesvědčil: i ve Francii, která tak jásá nad svou evropskostí, na prezidentském paláci evropská vlajka není.

Neřekl bych veřejností, ale opět stejnou skupinou lidí, která proti ní vytvořila stejný atak, jaký se jí podařilo vytvořit v tuto chvíli proti amnestii. Je to pořád stejná, obehraná písnička. Šlo o zlou, nenávistnou politickou hru stále stejné skupiny lidí, která nevydýchala to, že zavedla svůj elitářský politický systém po listopadu 1989.

Všichni rozumně uvažující lidé vědí, že nebyla možnost sestavit vládu, která by mohla fungovat. Opoziční smlouva je nadsázkovým výrazem pro menšinovou vládu, které dá někdo na druhé straně politického spektra podporu v tom smyslu, že připustí schválení v parlamentu odchodem nebo zdržením se hlasování. A takovýchto uspořádání je v Evropě tisíc.

Klientelismus a korupce jsou permanentními jevy u nás a všude ve světě a opoziční smlouva na nich nezměnila vůbec, vůbec nic. To je součást stále stejné hry, která toto papouškuje, a děsím se toho, že mladší generace začínají věřit, že to je snad pravda.

Se spoustou věcí, co tehdy dělala Zemanova vláda, jsem zásadně nesouhlasil, jako velmi laciné prodání bank do rukou západních bankéřů. S klientelismem a korupcí to žádnou souvislost opravdu nemá, pouze naskakujete na stále stejné léčky jisté skupiny lidí.