Karikaturista Miroslav Kemel: Věřím, že všechno dobře dopadne

Jak byste se na uplynulý rok podíval očima karikaturisty?

Určitě byl náročný kvůli tomu, co se děje ve světě. Několikrát jsem si uvědomil, že všechny naše problémy jsou proti tomu banální. A často jsem měl pocit, že pokud se nevyjadřuju k Ukrajině nebo v poslední době k Izraeli, tak je to v podstatě nezajímavé. Nejen proto jsem udělal několik aukcí kreseb pro Ukrajinu.

Jak v sobě dokážete najít trošku smyslu pro humor, když se jedná právě o válku?

Je to těžké. Když se stane něco vážného, snažím se najít způsob pohledu. Snažím se situace a dění spíš glosovat. Vím, že to legrace není a nemá to být k zasmání, ale spíš k úvaze. Podobné je to s politikou. Měl jsem radost, kdy Babiš prohrál volby, ale potom jsem zase hledal přístup, jak dění komentovat. Je těžké, když je vám bližší vítěz než poražený. Nemám problém vítěze komentovat a dělat si z něj legraci, ale je mi nepříjemné, že z toho mají radost lidé, kteří to vlastně nechápou. Ale s tím se musím popasovat.

Abyste neskončil, jak to bývá u některých televizních zpráv, jen u zvířátek. I když ta vaše jsou velmi populární.

Mám je rád. Nevím, jak je vnímají lidé v redakci, jestli když jim ode mě přijdou zvířátka, nedávají oči v sloup. Pro mě jsou odpočinkem od tváří, protože jsem třeba měl pocit, že Babiše nebo Zemana můžu kreslit skoro denně, ale zase jsem nechtěl unavovat čtenáře, lidi v redakci i sám sebe. Vždycky jsem tedy hledal nějaká další témata, a je to tak i dnes. Zvířátko nabízí trošičku větší odstup. Obrázek je milý, hezký sám o sobě, ale dá se jím říct spousta dalších věcí z trošku jiného úhlu.

Asi víc než u politiků.

Je to tak. Říkám, že zvířátka jsou vlastně takovou bajkou. Každé má nějaký charakter, který tomu pomáhá a svědčí. A někdy si u nich odpočinu.

Kdo z politiků se vám kreslí dobře? Třeba Miloš Zeman?

No jasně.

A Andrej Babiš s Petrem Fialou?

Babiš se mi teď už kreslí dobře. Ale když do politiky přišel, tak jsem s ním hodně bojoval. Zrovna tak s Fialou. No, teď si myslím, že už je to v pohodě, ale jestli si pamatujete, když se stal předsedou ODS, měl úplně jinou image. Neměl brýle, neměl knír, byl na ježka. Teď má brejličky, fousky, patku, takže je to skvělé.

Je někdo, kdo se vám i po letech kreslí špatně?

Nikdo mě teď nenapadá. Obecně se mi kreslí špatně krásné ženy nebo mladí hezouni, u kterých se není čeho chytit. Mladí hezcí lidé se prostě špatně karikují, zvlášť v mém stylu, který není personální karikaturou.

Kreslíte už léta. Změnilo se toho na vaší práci hodně?

Ano. Největší a poslední zásadní změnou bylo, když jsem začal kreslit do tabletu. Pořídil jsem si obrovský profesionální tablet, který byl připojený mnoha šňůrami k hlavnímu počítači, a myslel jsem si, že nic lepšího mít nemůžu. Ale pak mě syn přivedl k iPadu, který se pro mě ukázal být úplně ideálním nástrojem.

Znamenal tablet konec s ručním kreslením?

Ano, už je to hodně dlouho. S hrůzou jsem si uvědomil, že příští rok to bude deset let, co kreslím do Práva.

Pro nás je to radost, pro vás hrůza…

Hrůza je, jak to letí. Jsem za to strašně rád. Opravdu se v Právu cítím úplně nejlíp, jak jsem se kdy cítil. Ale hrozně to uteklo.

Sedm obrázků týdně. Máte nějaké i v šuplíku?

Musím je tam mít. Abych sám sebe nenervoval. A snažím se, aby i v redakci měli něco navíc, aby i oni byli v klidu. Už se totiž párkrát stalo, že mi nebylo dobře nebo jsem někde uvízl. Ještě se ale nestalo, že by má kresba nevyšla, kdy měla. A hlavně mě to pořád baví.

Mění se nějak odezva na vaše vtipy?

Kreslil jsem dlouho bez nějaké odezvy. Odnesl jsem kresby do redakce a bylo. Žil jsem si v klidu. Zásadně se to ale změnilo, když jsem začal používat sociální sítě. A teď se to mění vlivem změny doby. Když jsem kreslil Zemana, Babiše, Klause a Okamuru, byly reakce nejagresivnější. I s válkou na Ukrajině se někdy objevují hodně drsné příspěvky. Také mi někdo zrušil účet, když jsem udělal první aukci pro Ukrajinu. Měl jsem už čtyřicet tisíc sledujících. Musel jsem si založit nový a budovat jej znovu.

Už si asi nemůžete dovolit to, co před třiceti lety. Musíte korigovat své nápady?

Určitě. Například sprostá slova. Vím, že už neprojdou, tak je tam nedávám. V devadesátých letech to problém nebyl. Někdy je to opravdu na škodu. Nesmí se nadužívat, ale občas tam zazvoní a žádné jiné slovo je nenahradí.

Kdy jste vlastně s kreslením začal?

Z vlastní iniciativy jsem si pořád kreslil. Ruku na stole, pohledy z okna, a nikdo mě k tomu nevedl. Chodil jsem do výtvarného a fotografického kroužku, to mě bavilo. Ale první vzdělání jsem dostal, až když jsem si zaplatil kurzy figurální kresby pro veřejnost na UMPRUM. Tenkrát nás učil Boris Jirků, akademický malíř. S tím jsem si padl do noty a on mě pozval, abych chodil i s denními studenty. Bylo to pro mě intenzivní dvouleté období. Moc mi to ke kreslířské jistotě pomohlo.

Kdy vás napadlo, že se kresbou karikatur a vtipů budete živit? Jste vystudovaný stavař.

To byla euforická doba. Na podzim v roce 1989 mi začali publikovat kresby v Dikobrazu a hned jsem dostal nabídku na výhradní zastoupení v něm. Jako jeden ze čtyř autorů. Byli jsme smluvně vázaní asi na pět kreseb týdně. V té době jsem dělal inženýra projektanta a vydělával si sedmnáct set hrubého. V Dikobraze mi tenkrát dali deset tisíc. Byl jsem svobodný, neměl jsem žádné závazky, a tak jsem si řekl, že se na rok dva půjdu pobavit. Opravdu mě to ale začalo bavit, až když jsem dostal nabídku z Lidových novin na každodenní kresbu.

Ale to už nešlo o vtipy jako v Dikobraze, že?

No jasně. Mým velkým vzorem byl Vláďa Jiránek, který dělal novinářskou kresbu, reakci na politiku. To mě vždycky lákalo, takže když jsem dostal tuhle nabídku, začal jsem ve své práci vidět smysl. Už jsem měl pocit, že se kreslením i uživím. Ale často přicházelo období, kdy jsem si říkal, jestli se ke stavařině nemám vrátit

No nevím, jestli byste byl šťastnější…

Také nevím. Mám spoustu spolužáků z té doby, mají firmy a postavili si domy.

Vy máte kapelu, práci i koníčka, které vás baví.

Uvědomuju si, že to je velký dar. V muzice jsem ještě svobodnější než v kreslení. Teď právě pracujeme na páté desce. Píšu texty i hudbu. Do té mi trochu mluví muzikanti, profíci z kapely. Mám kliku, že jsou kolem mě. Jsme parta.

Jak dlouho už jste spolu?

Čtrnáct let.

A co hrajete?

Náš styl neumím úplně charakterizovat, nejblíž je tomu asi folk s rockovými prvky. Pohráváme si s tím. Někdy je to blues, jindy víc klezmer. Ne­­jsem teoretik ani velký muzikant, vždycky to dělám tak, jak mi to přichází. Hudba mi hlavně dává velkou radost. Vždycky říkám, že od kreslení odpočívám u muziky a obráceně.

Vaše texty nejsou úplně jednoduché…

To opravdu nejsou.

Vypisujete se v nich i ze svých trablů?

Ano, je to i taková terapie. A vypadá to, že na cédéčku, které teď chystáme, bude nejvíc veselejších a rychlejších věcí, co jsme kdy kde měli. Je to možná reakce, že smutnění už bylo hodně. I když já spíš tíhnu k baladám a pomalejším věcem. Ale nová deska bude pestřejší.

Co byste lidem popřál do nového roku?

Naději, sílu, optimismus a nadhled, aby se nenechávali strhnout vším, co se děje kolem, protože žijeme v těžké době. Myslím si, že nás všechny prověří. A věřím, že všechno nakonec dobře dopadne.