Článek
Jak jste reagoval na zprávu o teroristickém útoku v redakci francouzského týdeníku Charlie Hebdo?
Dotklo se mě to víc než kdy jindy. Tohle se zkrátka týkalo kolegů z pařížské redakce. I když jsem nikoho z nich osobně neznal, tak profesně jsem jim blízko. Proto mě to asi tak zasáhlo.
Cítil jste někdy za svou kariéru strach?
Žijeme přece jenom v jiném státě, než jakým je Francie. České karikatury nejsou tak provokativní, tak satirické. Bezprostřední ohrožení necítím. Se strachem trochu pracuju, nemůžu říct, že ne. Ale bráním se mu. S čím se střetávám, to jsou negativní a vulgární reakce na internetu. S tím se učím pracovat. Ale s vážnější hrozbou jsem se nesetkal.
Vaše vánoční poselství ČT odvysílá, ale pro jistotu prý až po 22. hodině...
Denně máte karikaturu v Právu, předtím v jiných denících. Máte obavy z reakce skupin obyvatel nebo politiků?
Takový strach jsem nikdy necítil. Nemohu říci, že bych cítil strach dlouhodobě. Spíš až teď to člověka napadá. Ale nepřipouštím si ho. Ze strany politiků jsem se nikdy s nátlakem nesetkal.
Stalo se vám, že by vám někdy někdo vyhrožoval?
Osobně tváří v tvář nikdy, to vždy spíš přes internet, přes sociální sítě.
Jaký je rozdíl mezi českou a francouzskou karikaturou? Zachází ta jejich dál?
To určitě. Zvlášť v náboženské tematice. Francouzi jsou daleko ostřejší, provokativnější než my. Podobnou karikaturu v České republice nemáme. Možná byl takový ten satirický měsíčník Sorry (tištěná verze přestala vycházet v prosinci 2013 – pozn. red.). Tam se pouštěli do černého humoru. Ale Francouzi mají humor vyloženě hraniční.
Čeští karikaturisté si neutahují třeba z náboženského vyznání. Jsou tu vlastně nějaká nepsaná pravidla?
Ne, já si myslím, že jediné, s čím my pracujeme, je autocenzura. Zaplať pánbůh za tu dobu. Samozřejmě se řídím také zaměřením novin a médií, pro které pracuji. Pokud dělám pro pravicový deník, tak tam jsou ochotni publikovat jiné kresby než v levicovém. To člověk podvědomě vnímá. Ale já si držím svůj styl a vlastně se ani na okolí nemusím moc ohlížet.