Článek
Kamery jsou součástí sporu o ústavní výchovu. Ve světě se od ní upouští, posiluje se podpora rodiny, je to i lacinější než ústavy. V ČR se místo toho lká, že ústavy nemají lidi a peníze. O výchovu dětí - svých, osvojených či v pěstounské péči - mají přitom lidé i u nás zájem. Odborníci to podporují, jen stát pro to dělá málo.
Podle zákona se ústavní a ochranná výchova vykonává v oddělených zařízeních. Ministerstvo ale má ve výchovných ústavech děti pohromadě. V ústavní výchově je v ČR sedm tisíc dětí, s kojenci devět tisíc, což je světová rarita. Ale delikventních, v soudně uložené ochranné výchově, jich je jen osmdesát, většinou starších 15 let.
Jako předseda výboru pro zabránění mučení, orgánu rady pro lidská práva, jsem byl přítomen - už v únoru tohoto roku! - jednání rady. Náš výbor spolu s výborem pro práva dítěte požadoval, aby rada navrhla vládě, aby uložila ministryni školství Petře Buzkové odstranění kamer. Tehdejší zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab ale prosadil, že rada navrhla vládě jen to, že ministryně má podniknout kroky k odstranění kamer z ústavu, s výjimkou prostorů, kde je možný pohyb cizích osob.
Tím se myslí například třeba dvůr, sklady či vchod do ústavu. Podle stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství z loňského července - spor s ministryní se vleče už dva roky! - v takových prostorech být kamery mohou. Ministryně je sama už loni dala odstranit (a také odposlechy!) z ložnic. Pře se dnes týká jen chodeb, jídelen a kluboven. Většina ústavů kamery nemá, z více než 200 dětských domovů jsou jen ve dvou a ze 60 ústavů výchovných a diagnostických ústavů jen ve třinácti.
Pro usnesení rady hlasovalo tehdy deset členů. V radě je více než polovina lidí ze státní sféry, hlavně náměstci ministrů. Jen dva členové byli proti a dva, jimž se nové znění zdálo bezzubé, se hlasování zdrželi.Vláda se nyní postavila odborníkům, kteří na jejích ministerstvech prosazují jiný přístup k výchově než Petra Buzková.
Pro ministryni jsou teď kamery už prestižní záležitostí, argumenty roli nehrají. Bere se za svého odborníka, ředitele odboru přes výchovné ústavy Jiřího Pilaře. Brání ho, i když sama musela loni v únoru letět vrtulníkem do Polanky nad Odrou a zrušit tam zařízení, za něž odpovídal. Děti tam musely dvě hodiny denně cvičit se špalky.
Nelze házet vše jen na ministryni. Je to i vina nás novinářů. Kdo ví, že soud mohl ochrannou výchovu vždy uložit od 12 let věku a že dnes, podle nového zákona o odpovědnosti dětí za protiprávní činy a o soudnictví nad dětmi, už každému dítěti? Kdo se zajímá o to, proč soudy děti podle onoho zákona stále nesoudí? Kdo se ptá, proč Nejvyšší soud nevykonává povinnou sjednocovací činnost soudů? Ani jsme se "investigativně" nepodívali na výběrové řízení na zakázku kamer do ústavů.
Se zařízením s přísným režimem pro výkon ochranné výchovy budou v zásadě souhlasit i mnozí odpůrci kamer, odposlechů a týrání dětí. Vláda ale nyní pochybila, když dala zelenou k tomu, co její vlastní rada pro lidská práva, Nejvyšší státní zastupitelství i veřejný ochránce práv hodnotí jako porušení základního práva dítěte. Právo na nedotknutelnost obydlí a na respektování soukromého života může státní moc omezit jen zákonem vydaným parlamentem a jen v souladu s Listinou. Ne však opatřením ministryně nebo vlády, která nechce, aby se ministryně zlobila.
PRÁVO 29. listopadu