Kalousek: Vláda zatím dělá rozpočtovou politiku à la Babiš, příští rok už je v háji

V DNEŠNÍM DÍLE SE MIMO JINÉ DOZVÍTE:

Ne, zmrazení důchodů jsem nenavrhoval nikde a nikdy.

Dovolte mi, abych to nekomentoval. Zcela zásadně nekomentuji diskuse za zavřenými dveřmi. Pouze když zaznělo, že jsem tam říkal něco, co jsem neříkal, tak jsem to vyvrátil, a tím bych to asi uzavřel.

Nemám k tomu žádné veřejné výhrady a nikdy mít nebudu. Moje veřejné apely se vztahují k vládní rozpočtové politice jako takové, nikoli k hodnocení jednotlivých stran a jejich lídrů.

To není pravda. Řekl jsem, že nemám žádnou veřejnou výhradu, což můžete brát jako výraz spokojenosti.

Neuvažoval. Samozřejmě že bych si přál, aby měla TOP 09 jako svoji větší prioritu rozpočtovou odpovědnost, ale to je odpovědnost vedení té strany. Nekritizuji to, jen to říkám jako člen strany.

Rozdělil bych to na dvě věci. To zásadní je udržitelnost veřejných rozpočtů. Máme je skutečně neudržitelné a měli bychom, i kdyby nebyl covid, a dokonce ani válka na Ukrajině. Žijeme ve státě, který není schopen své pravidelné výdaje ufinancovat. Ten rozdíl je bezprecedentně veliký, přes 200 miliard korun. (Podle Národní rozpočtové rady je strukturální deficit státního rozpočtu, tedy každoroční rozdíl mezi příjmy a výdaji, očištěný o vliv hospodářského cyklu, 220 miliard korun – pozn. red.)

Dlouhodobě je to naprosto neudržitelné hospodaření, protože úroky z dluhu vám vytlačují z rozpočtu nezbytné výdaje, které potřebujete na sociální politiku, bezpečnost nebo vzdělání.

Druhý důvod, proč není možné to dlouho takto praktikovat, je, že každý deficitní rozpočet je proinflační. A je-li naším hlavním nepřítelem v tuhle chvíli inflace, což nepochybně je, tak jediný boj s ní je restrikce. A to jak měnová, kterou provádí Česká národní banka (ČNB) zvyšováním úroků, tak rozpočtová. Třistamiliardové deficity by jenom přitápěly pod kotlem inflace, v podstatě zdecimovaly střední třídu, protože by jí zdecimovaly úspory. Takže to jsou důvody, proč velmi apeluji na to, abychom se vrátili na trajektorii udržitelného hospodaření.

Vláda pro to v tuhle chvíli zatím nedělá nic. To je to, co mě mrzí a proč jsem nervózní. Nemohu ještě říct, že jsem zklamaný.

Pokud vláda na podzim nepředloží jiný střednědobý výhled, než schválila 3. června. Z něho vyplynulo, že vlastně neudělala žádnou změnu ve své rozpočtové politice. Že to vlastně bude dál Babišova rozpočtová politika bez Babiše.

To byl bezpochyby správný krok, ale to se dá udělat pouze jednou. Skutečně velmi správně ořezával přebujelé výdaje v jednotlivých kapitolách. Ale se strukturálním deficitem se nestalo vůbec nic. Aby se změnila neudržitelná rozpočtová trajektorie, musí se změnit rozpočtová legislativa, ať už na straně výdajové, příjmové, či na obou stranách. Takže jsme v situaci, kdy už je rok 2023 v zásadě v háji. Můžeme zase počítat s téměř 300miliardovým deficitem, protože i kdyby teď byl zákon předložen, nemůže vstoupit v účinnost k prvnímu lednu. Klíčové je, zda vláda bude schopna předložit změnu rozpočtové legislativy, aby byla účinná alespoň od roku 2024–25, a na to má už jenom půl roku.

Technicky jistě, ale myslím, že je politicky naprosto neprůchodné snížit povinné výdaje o 220 miliard korun.

To hlasování (o jejím zrušení) pokládám za velmi nešťastné a populistické. Jednak to byl obrovský proinflační impulz, kdy dnes už víme, že kvůli tomu máme inflaci o 2,5 procenta vyšší, než kdyby se to nestalo. Zadruhé to zdvojnásobilo ten strukturální deficit.

Jsem přesvědčen, že se musí pracovat s oběma stranami bilance. To znamená, že vedle toho, že je nutné snižovat povinné výdaje, je také potřeba trochu zvýšit daně. Jakýkoli návrh na zvýšení daně je ospravedlnitelný podle mne jenom tehdy, když současně s ním budou předloženy návrhy na snížení výdajů. Nesnáším salámovou metodu, kdy se diskutuje jeden krok, aniž by se diskutovaly všechny ostatní, které mají přirozenou návaznost. To je jeden z důvodů, proč jsme s Mirkem Topolánkem napsali desetibodový scénář. Jediný správný postup je předložit ucelený postup všech kroků najednou, byť mohou mít různá data účinnosti.

Několik, které byly na škále od „to je bezvadné“, ale „na tom se nikdy nedohodneme“, nebo „to bychom prohráli volby“ nebo „zkusíme něco takového udělat“. Chtěl bych říct, že si nemyslíme, že jsme nositeli jediné pravdy, vláda má k dispozici lepší mozky než Kalouska s Topolánkem. Budu velmi rád, když bude vládní scénář konsolidace veřejných rozpočtů lepší. Může obsahovat jiné nebo více kroků. Ale to jediné, co vláda nesmí udělat, je, že neudělá nic. To je neospravedlnitelné, protože se pak budeme řítit do dluhové pasti.

Je bláhové se domnívat, že je možné vyhnout se nepopulárním krokům. A na ty, kteří se bojí, že prohrají volby, odpovídám parafrází Winstona Churchilla: „Volili jsme mezi nezodpovědným zadlužováním a prohranými volbami. Zvolili jsme zadlužování a prohráli volby.“ V politice máte odpovědnost, musíte dělat, co je správné, ne to, co vám dává šanci ještě několikrát vyhrát volby.

Budu mít pochopení, když se vláda poučí z chyb, které jsme při tom dělali. Samozřejmě že bylo správné to dělat, ale dělaly se zejména komunikační chyby. Měl jsem pocit, že je přece všem jasné, že se to musí udělat, tudíž jsem to nevysvětloval dostatečně empaticky, možná to někdy znělo arogantně.

Vysvětlíte to jedině tak, že pokud se nedostanou do systému dodatečné privátní zdroje, nepodaří se udržet ta velká kvalita veřejného zdravot­nictví. Navrhujeme dva kroky. Kdyby se alespoň podařilo, že si připlatíme v nemocnici nebo lázních při hospitalizaci za jídlo a hotelové služby, byť s omezeními pro sociálně slabé nebo chronické pacienty. Doma také jíme a topíme.

Ale mnohem důležitější je možnost pro ty, kteří o to mají zájem, se připojistit na nadstandard. Bohužel to není u nás teď možné. Nikdo vás nepřipojistí, protože neví na co. Zvýšíte tak ale spoluúčast těch, kteří na to mají a chtějí větší komfort. Tím samozřejmě pomohou i těm nejchudším, protože systém bude mít více peněz.

Pokládám za tragickou chybu, že se zrušily. Bylo to pět miliard a měly nejenom peněžní efekt. V současné chvíli bych to snad ani nikomu nenavrhoval, protože by se probudily staré vášně.

To je prostě neudržitelné. Dokonce se to již nedá zachránit žádnou reformou, protože místo toho, aby naši reformu z roku 2011 opravili nebo nahradili jinou, zrušili ji bez náhrady. Do začátku toho demografického problému zbývá deset let a už se to nestihne. Ať se teď udělá cokoliv, nestihne se udržet systém v téhle rovnováze.

Nepochybně ano, pokud nechceme narazit na dluhovou zeď naprosto dramaticky.

Záleží na tom, jak dlouho se chcete nepřijatelně zadlužovat. Není na ně již dnes.

Je to otázka priorit. Pokud si dovolíme skutečně to nejdražší, musíme si jinde hodně věcí odepřít. Anebo si na to musíme připlatit z vyšších daní. Opačná představa je zcestná.

(Krčí rameny) Tak je to na úkor toho dluhu a to je neudržitelné.

Moje nervozita není od 3. června, kdy vláda představila ten naprosto nepřijatelný střednědobý výhled neudržitelného hospodaření. Asi neprozradím nic tajného, když řeknu, že jsem předtím vedl celou řadu rozhovorů a dělal velmi naléhavé apely, že tohle není udržitelné hospodaření. Poté, co vláda schválila to, co pokládám za nepřijatelné, ne­udržitelné a nebezpečné, jsem o tom začal mluvit i veřejně.

To opravdu není ten motiv. Dvacet let s většími či menšími úspěchy pracuji v oblasti veřejných rozpočtů. Vím, co je politický kompromis a co udržitelné a neudržitelné hospodaření, a vím, co jsou smrtící a nebezpečné trendy. A ty jsou dnes v našich rozpočtech. Mým jediným motivem je apelovat na vládu, kterou jsem volil a stále jí věřím, aby trendy otočila.

Ptáte se mě na něco, nad čím nepřemýšlím. Nejsem jediný, kdo hlasitě vystupuje. Celá řada ekonomů, kteří jsou nezávislí a aktivní na sítích, také upozorňuje na naprostou neudržitelnost. Dokonce i vládní poradci.

Myslím, že je to škoda. Jestli ho chtějí podporovat, měl už být na stole. Diskuse o prezidentských kandidátech je živá a sympatie voličů se logicky stáčí k těm jménům, která jsou ve hře nebo už tu kampaň dělají. Takže budou mít náskok. Zatím ale neznám žádné jméno, které chce koalice vygenerovat. A zcela jistě to už bude muset být známé jméno. Nemohou vytáhnout králíka z klobouku, kterého nikdo nezná.

Určitě je několik jmen, která bych v té soutěži uvítal, ale opravdu nemám žádný mandát.

Jistěže ten, kdo bude kandidátem vlády, bude mít jistou výhodu zázemí těch stran i podpory části jejich voličů. Ale také by si na sebe vzal stigma kroků vlády, které se veřejnosti nelíbí. Takže je to výhoda i nevýhoda. Vycházím ale z toho, že koalice řekla, že chce někoho podpořit.

Můj favorit z těch jmen, která přicházejí v úvahu, je pan senátor Pavel Fischer.

Obávám se, že není bez šance. Jeho skalní jádro, což připomíná spíš sektu než elektorát, je schopno ho dostat do druhého kola. A na něj člověk jeho typu, s infrastrukturou, kterou má k dispozici, si může představit nějakou bombastickou lež typu lithium, ze které udělá ústřední téma, spousta lidí mu na to naletí a bude ho volit. Za dva měsíce se zjistí, že to byla sprostá lež, ale to už bude pozdě. Takže to je scénář, kterého se obávám.