Kalousek: Do důchodu nejdu, chci sloužit až do smrti

Ne, ani do občanského, ani do politického. Samozřejmě budu dál pracovat. Koneckonců nárok na důchod budu mít až skoro za pět let, takže se budu muset živit dál. O politickém důchodu bych také nemluvil. Moje zkušenosti, které nejsou úplně zanedbatelné, jsou už třicetileté, moje expertiza ve veřejných rozpočtech budou dál k dispozici jak mojí politické straně, tak celé vznikající koalici ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Neodcházím z politiky. Jenom nebudu v Poslanecké sněmovně a myslím si, že v tuto chvíli je to správně.

Budu radit, když o to bude zájem, a zatím mám pocit, že zájem je. Není to žádné bouchání dveřmi. Budu k dispozici své straně, tak i lidové straně, které jsem kdysi předsedal, úplně stejně jako ODS.

V žádném případě. Pochopitelně musím mít své občanské zaměstnání, což je výzva, o které nepochybuji, že zvládnu. Mám několik nápadů, možná i několik nabídek, o kterých nechci spekulovat, ale to není za dveřmi, takže teď vám nic konkrétního neřeknu, ale opravdu se neobávám, že bych se nedokázal uživit.

Dělal jsem technika technologa a pak jsem přešel do investiční výstavby poté, co fabrika vyhořela. Zdůrazňuji, že nikoliv kvůli mně. Ale požár mě nastartoval k zájmu o ekonomický směr, protože jsem souhlasil s tím, že jako mladý technolog gumař přejdu do investiční výstavby.

V Mitasu jsem byl mluvčí Občanského fóra i mluvčí stávkového výboru. Do určité míry to souviselo s tím, že jsem byl vedoucí oddělení technologického dozoru a měl jsem k dispozici kopírku. Tu neměl každý. Jako vedoucí jsem ji sice měl k dispozici, ale současně jsem byl vyhodnocen jako nespolehlivý, tak jsem k té kopírce neměl samostatný přístup a musela mi ji vždy odemknout sekretářka, která byla stranicky spolehlivá.

Ale když 19. listopadu přišli do fabriky studenti, tak přinesli spoustu letáků, vyprávěli, jak to bylo na Národní, třídě a chtěli podporu. Tak jsem tehdy své sekretářce ty klíče sebral, ať si na mě stěžuje třeba na ústředním topení a na kopírce jsem množil všechno, co studenti přinesli. Pak jsem ve fabrice burcoval do generální stávky a stal se mluvčím Občanského fóra a současně také tím, kdo ke konci ledna Občanské fórum v továrně likvidoval, protože jsme říkali: Revoluce skončila, pojďme pracovat, sice na ministerstvech teď bývalí estébáci zakládají Občanská fóra, ale my si ho v Mitasu zrušíme.

Já jsem neudělal vůbec nic. Můj otec se ale zachoval statečně v roce 1968 a komunisté se chovali stejně jako starozákonní Židé – vaše hříchy padnou i na vaše děti. A také jsem byl občas drzý. To je pravda. Ne všechno jsem si nechal líbit, ale základní důvod byl můj otec, což mu nevyčítám.

Vůbec jsem o ní nepřemýšlel, mě práce v Mitasu velmi bavila. Byl jsem i velmi slušně placen, takže jsem neměl sebemenší důvod k odchodu. Kdyby nebylo místopředsedy vlády Baudyše, s nímž jsem se znal z lidové strany a který mě chtěl do týmu, který měl koordinovat hospodářská ministerstva, tak jsem tam zůstal. Nakonec jsem státním úředníkem byl až do roku 1998?

Jako státní úředník jsem občas zpracovával úkoly, které se mi vůbec nelíbily. O to víc se směju, když si dneska nikdo nevzpomene, kdo ty úkoly zadal, ale všichni mi nadávají za to, že jsem je zpracoval. To byla moje povinnost z pracovní smlouvy. V době, kdy se kácela Klausova vláda a nastoupila Tošovského vláda, ke které jsem byl opravdu velmi zdrženlivý, tak jsem už v té vládě nechtěl být náměstkem ministra obrany. Řekl jsem si, že už nechci politická zadání plnit, ale formulovat je. Proto jsem kandidoval do Sněmovny a stal se politikem.

V okamžicích, kdy jsem věděl, že končím, a těch bylo v mé kariéře hodně. Možná deset, možná víc a některé jsem si sám vyprovokoval. A vždy když jsem vyklízel šuplata, tak jsem si říkal, proč jsi tak smutný? Nebudeš mít křeče každé ráno, když si koupíš noviny a vyděláš si víc než v politice. No a pak mi došlo, že mi ta práce bude chybět. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem Homo politicus.

Prošel jsem snad vším. Dělal jsem poslušného státního úředníka, byl jsem opoziční politik, vládní politik, byl jsem ministr. Několik týdnů jsem byl dokonce předsedou Rady ministrů financí Evropské unie. Za těch třicet let jsem schytal řadu nadávek, ale i řadu ocenění. Nejvíce si vážím toho, které jsem dostal jako ministr financí.

Když jsem na ministerstvo nastoupil, tak byly státní dluhopisy na úrocích 5,7 procenta a nespali jsme hrůzou z dluhové spirály. Bylo to tvrdé a popularitu mi to nepřineslo. Ale během roku jsme velmi bolestivými opatřeními srazili úroky za státní dluhy pod tři procenta, takže jsme si mohli půjčovat za stejný úrok jako Německo. Nejprestižnější evropský ekonomický deník Financial Times mě za rok 2011 označil za nejdůvěryhodnějšího ministra financí ze všech zemí Evropské unie. To je asi největší ocenění, které si v sobě nesu. Ocenění, které přišlo ve stejné chvíli, kdy proti mně odboráři organizovali demonstrace.

Když na někoho nemáš argumenty do věcné diskuse, tak si musíš vymyslet nějakou pomluvu. Já myslím, že k dokonalosti to dotáhl Andrej Babiš, který fotbalovou hantýrkou nikdy nejde po míči, vždycky jde po hráči.

Nechci vůbec říct, že jsem svatý, ale občas jsem se o sobě dočetl věci, které by mě nikdy ani nenapadly. S tím se nežije úplně jednoduše, ale když stoprocentně víte, že máte čisté svědomí a že jste to neprovedl, tak se to dá přežít.

Mám na tom velkou vinu v tom, že jsem mnoho let jako úředník i jako poslanec byl velmi nevstřícný vůči novinářům. Když si ke mně přišli ověřovat různé pomluvy, tak jsem byl naježený, neměl jsem čas, neměl jsem chuť se bavit o takovýchto pitomostech. Co má potom novinář psát? Má psát to, co mu říkají lidé, kteří jsou na něho milí, příjemní a předkládají mu vykonstruované pitomosti, nebo ten nepříjemný naježený chlap, který je uražený už jenom proto, že mu novinář zavolal? No a tuto chybu jsem páchal několik let.

Nemusí mi to nikdo věřit, ale nikdy jsem opravdu nikým nepohrdal a nikdy jsem si o někom nemyslel, že mi nesahá ani po kotníky. Nicméně v okamžiku velkých stresů mě naivní otázky dokázaly vytočit a místo, abych na ně trpělivě a empaticky odpověděl, tak jsem na ně odpověděl hrubě. To se mi určitě stávalo. Mrzí mě to.

Ne. V tom je jenom povaha a každý máme nějakou náturu. Já si třeba strašně vážím toho, jak jsem sledovaný na sociálních sítích. Já nemám koupené žádné profily, ale mám 160 tisíc lidí, kteří mě sledují na Twitteru, 70 tisíc lidí, kteří mě sledují na Facebooku. Snažím se jim zprostředkovávat informace, své názory a byl bych nešťastný, kdybych je neměl. Je to svobodná linka komunikace, kterou mám, aniž by mi ji kdokoliv cenzuroval, a je to komunita, s kterou mohu skvěle komunikovat. Přesto se mi občas stane, že mi ujedou nervy, že zkratuji a v nějaké odpovědi řeknu, co mě za pár hodin strašně mrzí, a pak se buď omlouvám, nebo to vymazávám.

Prudká povaha ne. Ale jsem spontánní a jsem autentický. K autenticitě patří i to, že člověk řekne občas i větu, kterou později vyhodnotí jako ukvapenou a které později lituje.

To nebyl žádný kluk, to byl dospělý člověk. Lidé v jeho věku rukovali do světových válek a tento dospělý člověk na mě řval, že mě oběsí s celou rodinou. Mrzí mě, že jsem mu dal málo. Měl jsem mu přidat.

Pedagogický prostředek byl viděn hned, protože na mě řval: Kalousku, ty svině, my tě oběsíme s celou rodinou. Tak jsem mu dal pár facek, on úplně ztuhnul a řekl mi: Na to nemáte právo! Sotva dostal pár facek, tak mi začal vykat. Netvrdím, že jsem neporušil zásady občanského soužití, zaplatil jsem za to pokutu a neodvolával se na imunitu.

Jako syn jsem od svého tatínka občas pár facek dostal a nikdy nebyly zbytečné a jako otec jsem svým dětem též pár facek dal a doufám, že o nich řeknou to samé, co já o těch fackách od svého tatínka. To nic nemění na tom, že můj tatínek mě bezmezně miloval a že já bezmezně miluju svoje děti.

Teď se mi stalo něco podobného. Šel jsem do Sněmovny, před kterou demonstroval dav proti očkování proti covidu, což mi přijde naprosto stupidní, a řvali na mě, jestli bych se nechal očkovat? Říkal jsem samozřejmě, když to nebude Sputnik, nechám se očkovat, a čím dřív, tím líp. To se jim nelíbilo. Křičeli, že je to sledování lidí a jeden poměrně agresivnější typ mě chytil za rameno, tak jsem mu klidně řekl: prosím, nesahejte na mě nebo vám tu ruku zlomím, a on mě okamžitě pustil. Odskočil s hrůzou v očích a já jsem pochopil ten strašlivý rozdíl mezi virtuální realitou na internetu, kde vám mohou říct beztrestně cokoliv, a osobním kontaktem, kdy z očí do očí si najednou uvědomí, že tu odvahu nemají.

Dříve politika stála na idejích a hodnotách, ke kterým bylo potřeba vymyslet marketing, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Dneska je to opačně, nejdřív se udělá marketing a pak se k tomu zpětně vyrobí ideje a je jedno jaké jsou, protože jde o maximální počet voličů. To je politika, kterou já neumím dělat, kterou nepokládám za politiku, nicméně připouštím, že v současné době má svoje výsledky, ale není to politika. Ale takovou politiku já dělat nechci a dělat nebudu.

Těm lidem, kteří stále chtějí vrátit politice smysl, chci radit a pomáhat ze všech sil. TOP 09, ODS a KDU-ČSL nejsou ani protestní, ani profesní hnutí, ani žádné podnikatelské projekty. To jsou tři tradiční strany v tom nejlepším slova smyslu, strany, které trvají na svých hodnotových východiscích a jejich hrdost vychází z ideálů 17. listopadu. Netvrdím, že ta koalice je ideální, jistěže je plná chyb, ale je to pořád nejlepší varianta ze všech ostatních.

Některým lidem jsem to jistě usnadnil. Jestli měl třeba Jiří Čunek mantru, že lidovci nemohou kandidovat na jedné kandidátce se svým bývalým předsedou, tak jemu jsem to usnadnil. Nemyslím, že jsem to odšpuntoval, ale odstranil jsem některé stupidní pseudoargumenty. Doufám, že jsem tomu pomohl desítkami rozhovorů s lidmi v terénu, kteří pro kuří oko neviděli rakovinu slinivky.

Mezi křesťanskou sociální politikou a levicovou politikou je velký rozdíl a v lidové straně to někteří nikdy nechtěli pochopit. Křesťanská sociální politika staví na individuální odpovědnosti člověka o sebe, svou rodinu a region. Socialistická politika stojí na tom, že máte nařízeno vše odevzdat administrativnímu aparátu, který to přerozdělí.

Když si lidovci zvolili do čela Jiřího Čunka, tak jsem se rozhodl odejít. S Karlem Schwarzenbergem jsme se shodli, že jsme ve svých stranách disidenti, a domluvili jsme se, že si uděláme vlastní. Byla to náhoda, protože jsme vedle sebe seděli ve vládě. Sice jsme k sobě měli rezervovaný vztah, ale brzo jsme pochopili, že je modelován předsudky, a začali jsme se kamarádit.

Hlavně kvůli jejich vztahu k Evropě a (ne)přijetí eura. S ODS mohu dělat kompromisy, ale nemohu sdílet jejich program.

Dlouho jsem podceňoval sílu sociálních sítí a nechtěl jsem s nimi nic mít. Pak mě mí spolupracovníci přesvědčili, že dnešní politik se bez toho neobejde. Tak jsem jim řekl, ať si tam píší, co chtějí. Ale bylo to strašně sterilní. Když jsem pochopil, že je to skutečně potřeba, tak jsem to převzal, aby to bylo autentické, byť tím často někoho naštvu, ale jsem to já.

Hodně, stejně jako žurnalistiku. Dnes asi žádný novinář nemůže říct, že má dost času na své téma. Na internetu musí často reagovat v řádu minut a v tom stresu to nemůže seriózně zpracovat ani génius. Takže když někdy napíší nějakou blbost, tak se snažím v tom nevidět zlou vůli.

Nechtěl. Ale mým vzorem je Karel Schwarzenberg a nezapomenu na okamžik, když jsme seděli na terase jeho zámku Murau a dívali se dolů na to krásné městečko, kde ho mají všichni rádi. A já jsem se ho ptal, co ho v jeho věku nutí z toho pohádkového světa se vracet do Prahy a čelit argumentům lidí, jako je Filip nebo Okamura. A on mi odpověděl, že sloužit se musí až do smrti. A to je pro mě memento. Jsem připraven sloužit až do smrti, ale ne každému a ne za každou cenu.