Článek
Jak plyne z jeho nálezu, při vypořádání společného jmění musí soudy zohlednit nárůst či pokles hodnoty majetku, který do manželství vnesl některý z partnerů.
Hlavním předmětem sporu při rozvodu se stal právě zmíněný rodinný dům. Soudy postupovaly podle občanského zákoníku, podle něhož nedohodnou-li se manželé jinak, má každý z nich právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
A tak přestože se ceny dnes a na začátku devadesátých let nedají vůbec srovnávat, soudy rozhodly, že muž dostane na korunu přesně tu částku, jakou více než před čtvrt stoletím na dům vynaložil. Když muž předal spor Nejvyššímu soudu, ten této konstrukci přitakal s tím, že k valorizaci ceny by došlo jen tehdy, pokud by se na ní manželé předem dohodli.
Nejvyšší soud zašel za hranu
Případ se pak posunul k Ústavnímu soudu a plénum se soudcem zpravodajem Janem Wintrem se postavilo na mužovu stranu. „K valorizaci má docházet automaticky, zákon žádnou předchozí dohodu manželů nepředpokládá,“ konstatovali soudci.
Ústavní soud upozornil, že zákonodárci nemohou při tvorbě norem předvídat všechny situace, ovšem soudy nemohou zákony svévolně dotvářet, což právě Nejvyšší soud podle konstitučního tribunálu učinil.
„Nejvyšší soud popřel zákonodárcem relativně nově zavedený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného jmění. Obecné výchozí pravidlo přetvořil ve výjimku, jejíž aplikaci podmiňuje dohodou manželů. Dotvořil tedy zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady. Vůli zákonodárce nepřípustně nahradil svou vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení. To mu ovšem s ohledem na demokratický charakter státu nepřísluší,“ zakončili soudci ÚS.
Nadávky do „buzerantů“, pak i útok. Ústavní soud se zastal napadených, kteří nechtěli svědčit před útočníky
