Článek
Rána osudu je přitom dosud živá. Rošický k nedávnému úmrtí jednoho z bratří poznamenal: „Aspoň o jednoho zlého člověka méně.“ Odmítl také verzi, že jeho otec byl milicionář poplatný režimu. Poukázal například na to, že v Kovolisu působil už v době před znárodněním.
V podniku pracoval v době tragické události jeden z členů skupiny bratří Mašínů, Zbyněk Janata. Rošický tvrdí, že jeho otec cítil, že se v Kovolisu něco děje, a chtěl zjistit co. A když v bance v osudný den vyzvedával peníze, raději místo připravených tří miliónů Kčs na výplaty vzal jenom oněch nešťastných 900 tisíc: „Celý týden říkal mamince, v podniku se něco děje, ale já tomu přijdu na kloub.“
Smrt otce ovlivnila i další Rošického život, jak řekl v rozhovoru pro Právo.
Když jste se dozvěděl o úmrtí Ctirada Mašína, jaký jste zažíval pocit?
Říkal jsem si, aspoň o jednoho zlého člověka je méně.
Bratří Mašínové obdrželi od ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) vysoké vyznamenání Zlatá lípa. Co tomu říkáte?
Vláda by nemusela vyhazovat peníze za speciál. Měla by řešit rozumnější věci.
Mrzí vás, že česká oficiální místa takto Mašíny oceňují?
Dnes jsou ve vládě kluci, kteří v té době ještě nebyli na světě, tak vůbec nevědí, o co jde. Když pan premiér hovoří o hrdinství, tak ať si vzpomene, když mu Klaus nabízel v 90. letech post ministra vnitra, tak řekl, že se bojí o svoji bezpečnost i své rodiny a poděkoval se. Tak ať pan premiér váží slova, co je hrdinství.
Zazněly i názory, že by měli být Mašínové oceněni v rámci nového zákona o protikomunistickém odboji.
Oni žádný odboj nedělali. Mysleli jen na sebe. Oni o to ani nestojí. Považují národ za blbce a vyjadřují se o něm dost neuctivě. Neuctivě se vyjádřili o Havlovi.
Předpokládám, že souhlasíte s tím, že prezidenti Havel i Klaus neudělili Mašínům státní vyznamenání.
Václav Klaus to zdůvodnil tím, že jejich činnost byla kontroverzní. Proto si pana prezidenta vážím, že je v tomto rozumný.
Zaznívá i srovnání, že se chovali jako partyzáni.
Nikde nic neprohlásili, že za něco bojují. A třeba žádného papaláše nesejmuli, nějakého tajemníka okresního výboru KSČ. Jenom vraždili, a nevinné lidi.
Co jste si myslel, když jste se po listopadu 1989 začal dočítat o činech skupiny bratří Mašínů z jejich pohledu?
Mašínové jsou pro mě gauneři bez skrupulí. Oni žádný odboj nevyhlásili, oni byli jenom vrazi, kteří se chtěli prostřílet na Západ. Vážím si lidí, kteří emigrovali a nikoho nezabili. Třeba pan Tigrid. Tomu režimu škodili v cizině daleko lépe než nějací Mašínové. O nich nikdo nevěděl. Žili si tam jako prasata v žitě. Prošli americkou armádou, tak ať jim dá vyznamenání Obama, a ne naše armáda.
Jak jste prožíval ten osudový den, kdy byl zastřelen váš tatínek?
Byla to sobota, to se pracovalo. Ráno tatínek říkal, jedeme v pondělí do Karlových Varů, dostal lázně na dovolenou. Říkal mamince, tomu pokladníkovi stále něco chybí, tak já sjedu pro peníze. Udělal gesto dobré vůle, on vlastně pro peníze ani neměl jet. Pak bylo srocení na továrním dvoře. Byl jsem tam s maminkou. Lidé tam křičeli: přepadli auto!
Maminka se ptala, co je s tátou. Jedna soudružka jí říkala, paní, to nás nezajímá, ale ukradli naše poctivě vydělané dělnické peníze. V neděli soudruh ředitel přišel kondolovat a hned říkal, že musíme opustit podnikový byt. My jsme bydleli přímo ve fabrice.
Proč podle vás nevydal otec peníze dobrovolně?
Protože věděl, že by ho pak s nimi dali dohromady. On ho soudruh ředitel neměl rád, protože to byl pan účetní, starý poctivec. Když ředitel hlásil na KSČ, že splnili plán, tak táta na poradě řekl, ne, mně to účetně nevychází. Tak ho obviňoval ze sabotáže. Pak tam byla souhra okolností. Vezli peníze. Nedali jim tatraplán, kdy by mohl vyskočit, dali Škodu Tudor. Čtyři lidé v něm byli, další paradox. Řidič věděl, že nemá stavět ani policistům, že mají zastavit u nejbližšího telefonu a ohlásit, že ujeli hlídce VB.
On zastavil milicionářům (za ně byli převlečeni Josef Mašín a Václav Švéda, pozn. red.). A vedle něj seděl další soudruh, prověřený bezpečnostní referent, který kličkou sundal okénko a podal jim plně nabitý samopal. Takže tam tátu odhalili.
Zajímal by mě váš názor na verzi Josefa Mašína, že byl otec zastřelen v potyčce.
Potyčka byla taková, že jak Mašín vyhodil řidiče, tak si sedl do auta a jel do lesa. A když viděl ve zpětném zrcátku, jak si tatínek sahá do náprsní kapsy saka, tak z podlahy zvedl francouzský klíč, klepl ho do hlavy. Vytáhl jeho pistolku 6,35 mm, dal mu ji na kapsičku saka a zmáčkl. Takže čistý průstřel srdce.
Jak se chovali vyšetřovatelé?
To bylo zajímavé. Peníze vezl tatínek v tašce, kterou pak oni po lesích hledali. Dobře jsem si tu tašku pamatoval, protože tatínek chodil v 50. letech v sobotu a v neděli po práci do vesnice a dělal účetnictví řezníkovi a hokynářovi. Jak byl tehdy lístkový systém, tak se okrajovaly kraje salámu, a řezník dal vždy tašku okrojků. Krásně to vonělo. Když přijeli po šesté a dávali mi tašku, říkám, to není ona. Estébák říkal mamince: Ať ten hajzlík řekne, že to je ona. Ten chlap, co jsme ji u něj našli, dostane stejně špagát. My už nechceme lítat další noci po lese.
Kdy jste se poprvé dozvěděl, že akci provedla skupina bratří Mašínů?
Asi za týden po té události.
Měla smrt otce vliv na váš další život?
Možná byla trochu chyba, že jsem zanevřel na účetnictví. Vždy jsem si říkal, že to stálo tátu život. Kdyby táta žil o trochu déle a naučil mě účetnictví, tak jak to uměl, mohl jsem být evropský odborník. Všechny lidi si vyškoloval sám. Když na pětník nesouhlasila uzávěrka, tak celou noc maminka vařila kávu a mazala chleby, protože v účtárně vše přepočítával.
Dostali jste třeba nějaké odškodnění?
Soudruzi se zachovali soudružsky. Půl roku se tahali, zda dají roční tatínkův plat, nebo půlroční. Pak schválili půlroční a mamince to přišlo týden po měnové reformě...
Přál jste si někdy, aby Josefa Mašína stihl stejný osud jako tatínka?
Někdy, když jsem byl menší, tak jsem si přál mít Mašína v hledáčku.
Kdybyste nyní měl možnost se s ním potkat, co byste udělal?
Asi bych mu plivnul do obličeje.