Jsme v nové formě studené války. Na eskalaci konfliktu ale nemá Rusko zdroje, tvrdí odborník

V současné době můžeme říct, že vzájemné vztahy se dostaly asi do nejsložitější situace od doby rozpadu Sovětského svazu. Dochází k ostrému diplomatickému sporu, kdy si vzájemně vyhošťujeme diplomaty poté, co jsme se jako Česká republika stali terčem něčeho, co bych nazval vojenská sabotáž.

Myslím, že tohle není konec. Bude to spíše taktický ústupek. Navíc Rusové dostali luxusní časový polštář na stažení diplomatů a mezitím se odehraje ještě řada věcí.

Nemyslím si, že to do takového stadia dojde. Není to ani v ruském, ani v našem zájmu, abychom přerušili diplomatické styky. Může dojít například k ponížení statusu, tedy například velvyslanec by mohl ztratit velvyslanecký status, ale ani to nepředpokládám. Myslím, že se spíše počet diplomatů zastropuje a následně se budou styky vybudovávat znova.

Na západní partnery se spolehnout můžeme, ale hlavně si musíme o pomoc říct. Nemám pocit, že bychom důsledným způsobem na solidaritě trvali. K nějakým krokům na naši podporu sice již došlo, ale na začátku celé situace z české strany nebyl jednoznačný tlak na spojence, aby se postavili na naši stranu, a to ani v konkrétních diplomatických krocích.

Česká republika není v pozici jako Slovensko či Maďarsko, že by byla fatálně závislá na ruských energetických zdrojích. Ruská strana tak touto kartou nemůže nějak zásadně Česko vydírat, i když její podíl na našem dovozu energetických surovin je stále vysoký. Do Ruska směřuje také minimum našeho exportu, federace tedy není zdaleka tak velkým obchodním partnerem, že by se případné obchodní restrikce fatálně dotkly českého exportu.

Existuje sice jasná mocenská asymetrie v český neprospěch, ale z hlediska vzájemných vztahů to není zase tak nevyvážené, jak by se na první pohled mohlo zdát. A navíc například v Česku žije podstatně více Rusů než Čechů v Rusku, takže diplomatické komplikace se mnohem více dotknou obyčejných Rusů než Čechů.

Rusko se již delší dobu, zhruba od poloviny Putinovy vlády, stává státem, kde vládne mentalita obležené pevnosti, čímž se snaží vláda Ruska mobilizovat populaci na svoji podporu. Rusko se snaží také velmocensky ukotvit v současném světě. Je si ale dobře vědomé svých především ekonomických limitů a rozehrává proto různé aktivity, které mají podkopávat jednotu západního společenství, jelikož na nějakou přímou systémovou konfrontaci není dostatečně silné.

Je to skutečně geopolitický protivník západního společenství, jehož jsme součástí. Rusko má u nás také ne úplně malou část populace, která sympatizuje s putinovským režimem. Nebere nás navíc jako rovnocenného partnera, jsme pro něj malý bývalý satelit Sovětského svazu. A to by nás skutečně mělo činit obezřetnými.

Ruská federace se snaží rozbít jednotu Evropské unie, a to minimálně tím, že nebere Evropskou unii jako rovnocenného partnera. Snaží se ale také podmiňovat její jednotu tím, že vyjednává s různými státy zvlášť, a podporuje různé protiintegrační proudy a organizace. Dlužno ovšem dodat, že v řadě ohledů mu sama EU, respektive její elity dodávají munici samy. Jako hlavní hrozbu pro svoji existenci ovšem ruský režim vnímá hlavně NATO.

Já osobně nynější vztahy považuji za jistou formu studené války. Tedy minimálně od anexe Krymu v nějaké podobě studené války jsme, i když to nemá tak vyhrocený charakter. Ten to ale asi už nikdy kvůli postupující globalizaci mít nebude. Používány jsou ale jiné nástroje, roli hrají asymetrické a nekonvenční operace. Tomu se nyní často říká hybridní válka. A ona takzvaná hybridní válka je z mého pohledu vlastně jakousi novou formou studené války.

Ano, určitě. Tento typ sabotáže je poměrně typickým příkladem nekonvenční operace.

Situace se bude zhoršovat, Putinův režim je stále agresivnější dovnitř i navenek. Ruská federace ale nemá dostatečné ekonomické kapacity, aby hrála roli supervelmoci. Zásadní globální eskalace se tak neobávám, ale celá řada nepříjemností nás ještě čeká.