Článek
Evropská unie nemá v Česku zrovna kladný kredit a sympatie. Takže pak třeba nařízení GDPR na ochranu osobních dat, které má začít platit v květnu, chybí národní prováděcí předpisy. Za to je tady dost „zaručených zpráv“, jak to poškodí živnostníky, jaké budou pokuty, a to lidi štve. Všímá si Brusel toho, jaký obraz se o EU šíří a jak se s unijními předpisy nakládá v praxi?
GDPR má hlavně dopadnout na firmy, které obchodují s údaji a daty a brutálním způsobem je mohou zneužívat. GDPR je legislativa, která byla nutná, aby se zabránilo zneužívání dat v moderním světě, což by mělo nedozírné následky.
Týká se především firem nad 250 zaměstnanců. Tady jsou v panice ale především malé firmy, účetní kanceláře, ambulantní lékaři, obce.
Nechápu, proč se věc nechala zajít tak daleko, proč všechny tyto subjekty nemají včasné informace, jak na ně nařízení prakticky dopadne, jak se na ně připravit na národní úrovni. Jsem zavalená znepokojivými dotazy a často vyvracím i fámy o obřích pokutách. Reakce na GDPR je v Česku proto abnormální a hysterická.
Proto bylo nutné, aby státy včas přijaly vlastní zákony a opatření, které by podle místních podmínek upravily dopady pro jednotlivé subjekty, což se tady zatím nestalo.
Dnes je módní říkat, za vše může Brusel. Klíčem k lidem, pro které je Evropská unie někdy symbolem nesmyslných regulací, je ale především otevřená a srozumitelná komunikace. Vztah lidí k Evropské unii hlavně ovlivňuje chování národních politiků.
V Česku máme silný sklon spíše než tradičním médiím věřit různým negativním, dezinformačním zprávám, takzvaným fake news, šířeným na internetu a sociálních sítích, i když mají nejasné nebo žádné zdroje. Kde vidíte příčinu?
I mezinárodní průzkumy a srovnání potvrzují, že dost lidí u nás má tendenci věřit nepodloženým zprávám šířeným na internetu, navíc zprávám, které nesou výhradně negativní sdělení. Psali to na internetu, tak je to asi pravda.
Příčin je řada, někdy si neseme v sobě geny generací, které zažily útlak, totalitu. Jsme tak trochu i národem skeptiků a máme schopnost pro příjem špatných zpráv. Jsme atypičtí i v tom, jak málo jsme ochotní chránit si své soukromí a současně věříme všemu, co se napíše na sociálních sítích.
Máme rádi špatné zprávy, rádi a ochotně je distribuujeme dál, rádi se ubezpečujeme v tom, že zase někdo něco rozhodl bez nás. Starší spoluobčané mají zase velké obavy z určité nestability současné doby. A do tohoto podhoubí se k nám přes internet valí ve stále větším množství fake news, různá propagandistická sdělení, fámy.
Jak se vlnám nepravd, falší na internetu a sociálních sítích bránit a současně dodržovat lidská práva?
Nesouvisí to s lidskými právy, protože lidské právo není nechat se klamat a obluzovat. K zásadní a dlouhodobé změně je především nutné zlepšit systém vzdělávání, podporovat kritické myšlení, práci s informacemi, naučit zejména mladé lidi ověřovat fakta. A hlavně používat vlastní mozek.
Totalita se na nás podepsala tak, že stále nemáme dost odvahy a sebevědomí mít vlastní názor. I já jsem produkt systému, který kladl důraz na memorování. Když někdo přišel s tím, co nebylo v osnovách či co neřekl učitel, tak to bylo považováno za výboj, nebezpečný jev. Je to takové zúžení informačních kanálů. Když pak přes tento zúžený kanál přijde přes internet nějaký nesmysl, tak to berete jako hotovou věc.
Takže tady se musí zamyslet hlavně vzdělávací instituce. Je třeba reagovat i na to, že u nás se ani tak neformuje veřejné mínění, jako „veřejné cítění“, kdy se pracuje hodně s emocemi. Často slyším, i když Evropská unie dělá řadu dobrých věcí i pro Česko, že lidé říkají: nic o tom nevím, nezajímá mě to, neslyšel jsem, nesouhlasím s tím. Je to až určitá averze vůči přijetí informace, která může být složitá. To je neblahý stav, se kterým musíme pracovat.
Problémem novinářské práce už není získávání informací, ale právě rozlišení, co je pravda a co falzum. Není na čase říct, že tento problém existuje a že se stává mezinárodním problémem?
Proti vyloženě lživým zprávám se už dnes formují jednotky a pracoviště v jednotlivých členských státech včetně České republiky. Máme i pracoviště na vyvracení lživých zpráv, které jdou do Evropy prostřednictvím ruských propagandistických snah, funguje i pracoviště pod úřadem vysoké komisařky Federiky Mogheriniové, která má na starosti oblast zahraničních vztahů.
Experti dostávají různé podněty, sami vyhledávají lživé a zavádějící informace, které uvádějí na pravou míru, připojují na základě faktů a důkazů konkrétní informace. Nevyvracejí názor, ale pouze evidentní lži a dezinformace.
Při nákupech prostřednictvím internetu se kupující občas stávají oběťmi podvodů a klamavých reklam. Jaká regulativní opatření by bylo potřeba přijmout, aby i oni byli na sítích chráněni před podvody?
Nechci do on-line prostředí křečovitě a hystericky vnášet novou vrstvu zákonů. Provozovatelé internetových obchodů musí především respektovat pravidla na ochranu spotřebitele, jak je aplikují prodejci v kamenných obchodech. Nepřijdu proto s nějakou úpravou předpisů a stanovení nových pravidel pro on-line obchody.
Budeme trvat na tom, aby se aplikovala pravidla z běžných obchodů. Tedy například aby se u nich nenabízely padělky, aby bylo možné dosáhnout reklamace. On-line svět nežije mimo zákony, směrnice o neférových obchodních praktikách se musí, a to hned, dodržovat i u on-line obchodů.
