Jiří Strach: Jestli je Forrest Gump nekorektní film, tak se svět skutečně zbláznil

Ne.

Ne.

Trošku. Ale spíš si myslím, že lidi dneska potřebují něco jiného. Snažím se jim laskavým, pichlavým způsobem, ale stále jemně hladícím ukázat věci, které mě štvou. A jestli narážíte na mé tweety, tak v nich se právě tohle všechno snažím dodržovat.

Podobně jako každému jinému. Z některých informací vám až oteče hlava. V tu chvíli byste na net napálila okamžitou odpověď na to, co vás štve. Jenže já si většinou napočítám do desíti, pravda někdy do dvaceti, pak teprve píšu. A jak vás vůbec napadlo, že bych se považoval za intelektuála?

Já si hlavně myslím, že intelektuálem se člověk nerodí, intelektuálem se člověk stává. A už vůbec nemůže nikdo z nás intelektuálem sám sebe nazvat. To ať nás jednou zhodnotí jiní, případně dějiny. To je stejné jako s umělci. Jsem já umělec? Nejsem. Jsem řemeslník, který se snaží dobře dělat své řemeslo. A jestli moje práce přežije, někdo za sto, dvě stě let řekne: Strach byl umělec, tak jsem tady po sobě asi cosi hodnotného zanechal.

Jestli mě něco irituje, tak jsou to partičky, skupinky, které se samy nálepkují. Zvlášť spadeno mám na „intelektuální elity“. Prostě nechápu, jak se někdo může označit za elitu nebo za intelektuála?! Jak vůbec může někdo o sobě říct, že je elita? To znamená, že on je elita, a vy a já nejsme elity? Nebo k té elitě patřím já, a vy ne? Je elita profesor filozofické fakulty? A patří k ní filmový režisér? A co poslanci? Takhle bych mohl pokračovat. Ale nechci. Odmítám dělit lidi na lepší a horší, protože tomuhle dělení nerozumím.

V momentě, kdy se někdo označí za elitu, zároveň o sobě říká, že je ten vzdělanější, chytřejší, vyvolenější, zbytek národa, co jeho myšlenky třeba nepřijme, je automaticky ten póvl... Nechci, aby mi někdo říkal, co si mám myslet o Gretě, jak mám žít, jaká pravidla mám dodržovat, abych byl in.

A jsme zase u toho mého katolictví. Možná právě kvůli němu mě současný rys společnosti – dělení na elity a zbytek – míjí, až vytáčí. Pozor, nepovažuju se však za žádného levicového rovnostáře. Jen vím, že Pán Bůh k nám všem přistupuje rovnostářsky.

Má nás seřazené vedle sebe v řadě. A jednou půjdeme k té nebeské bráně všichni nazí. Každý s naším jedinečným, svébytným hříchem. Ta brána tam nahoře není dvojí. Pán Bůh nemá jednu pro intelektuální elitu, druhou pro zbytek. Nepřistupuje k první skupině způsobem: prosím, běžte na nebesa, vám je prominuto vše, té druhé neříká: „blbci“ mažte do očistce...

A vy v těch slovech necítíte tu laskavou ironii?

No vidíte, jsem si jistý, že další čtenáři to mají stejně. Ale když se vrátíme k Americe. Jestli prestižní časopis Variety, který všichni v branži čtou, začne sestavovat žebříček takzvaně nekorektních filmů pro dnešní dobu, zařadí do seznamu pecky typu Forrest Gump, tak mám pocit, že se svět skutečně zbláznil. A nejenom u nás.

Představa, že před jistými označenými snímky bude stát moderátorka, či chcete-li hlasatelka, a začne mi vysvětlovat, jak se mám na ten Jih proti Severu správně ideologicky dívat, abych to správně pochopil? Tak to mám pocit, že se vracíme před rok 1989. Do doby, kdy se nastavovala zrcadla měšťácké prohnilé společnosti...

Tomuhle jsme přece, prosím pěkně, odcinkali klíči. Jsme zase u principu, o němž jsem mluvil. Aby mi kdosi říkal, co si (ne)mám myslet? Kde se nacházíme? V jakých vodách? Je skutečně rok 2020?

Ano, jenže Amerika je náš hlavní spojenec. Vzor demokracie, z něhož věci plynule doputují až k nám. Začnou k nám prokapávat, my je máme tendenci až slepě kopírovat.

No dobře. Jenže já jsem z generace, která ke Státům vzhlížela jako k ideálu, jak to má vypadat. Ten pocit ve mně vznikl někdy v 80. letech, kdy jsem začal brát rozum a s rodiči poslouchal Hlas Ameriky...

Proto pro mne Spojené státy byly vždy vzorem vyzrálé, zažité demokracie, svobody, kde je něco jako cenzura filmu absolutně nemyslitelná. A o tenhle imaginární vzor já nyní přicházím. Propadává se mi do sféry, které nerozumím, nedokážu ji uchopit. Jsem jednoduše liberál starého střihu.

Teď zastavím já vás. Kde jste vzala, že jsem proti sňatkům homosexuálních párů?

Tak tohle je rozhodně omyl. Já jsem byl jedním z prvních, kdo petici za možnost uzavírat registrované svazky v Česku podepsal... A přesně takhle vzniká nálepkování lidí ve veřejném prostoru. Informace, které kolují online, nemusejí být pravdivé.

Dobře. Přiznám se, že nejsem žádný velký odborník na smlouvy a úmluvy. Pojďme se spíš bavit o genderu. Zahrajeme si takovou hru (rozhovor vznikal v kavárně – pozn. red.). Budu vám ukazovat lidi, co jdou po chodníku, a vy budete odpovídat, zda jde muž, nebo žena. Co tamhle ta osoba?

Tamhle ta?

Vidíte. Kde jsou ta další pohlaví? Už v Písmu je napsáno: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Co je na tom špatně? Právě jsme si dokázali, že rozdíl mezi pohlavími vidíme na první pohled oba: jsou dvě.

Nechci nikoho štvát. Spíš mám tendenci se stavět proti podobným umělým tlakům, které podle mne mají tendenci zavádět svět jinam, než jak ho Pán Bůh stvořil a jaký ho chtěl mít.

Vyrůstal jsem v ní odmala. Předala mi ji babička. A k tomu slovíčku nakazil. Každý věřící, který v podobném prostředí vyrůstá, jednou dojde do bodu, kdy se na ni podívá jinak. V těch dvanácti třinácti již víte, že dárky nenosí Ježíšek, hledáte odpovědi na různé otázky, pátráte po tom, zda vám třeba o Ježíši a Bibli nelhali... To umocní puberta, s jejímž příchodem každý z nás hledá filozofické ukotvení v životě. Ptá se sám sebe, co jsem, proč tu jsem. Já odpovědi na tyhle otázky našel právě ve víře. Nikdo nedefinuje lásku líp než svatý Pavel v listě Korintském: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí. Na křesťanství je – alespoň podle mne – nejlepší schopnost umět odpouštět, a to i nepřátelům.

Snažím se.

Aha, já jsem vlastně menšina, to mě zatím nenapadlo. Neměl bych nějak křičet za svá práva?

A kde?

Mariánský sloup? Tam jsme ani moc nekřičeli. Tam jsme jen trpělivě čekali, až jsme ho postavili. Podívejte se, jak je krásný. Najednou náměstí získává jinou architektonickou podobu. Vrátilo se na něj duchovno.

To je častá připomínka. Ale i ten Hus najednou dostal jiný rozměr. Rozhodně nestojí ve stínu Mariánského sloupu, jak někteří tvrdí. Naopak. Panna Marie je tam jako boží reflektor: osvětluje ho v jeho lidství, hříchu i svatosti. Najednou jsem tomu kamennému Husovi začal rozumět i já. Jako by tam ty památníky vedle sebe byly po staletí. Připomíná mi to velké rozluštění jedné velké duchovní tajenky.

Nestojí. Ona tam byla Panna Maria o pár století dřív...

Vypadá to, že po letech skutečně začneme. Půjde o trikovou pohádku, tedy velmi finančně náročnou věc. I kvůli tomu ji chystáme již dvanáct let, tak nám držte palce.

Ano, poskytne nám je velká finanční skupina. Zkuste hádat jaká. Její název má tři písmena.

Špatně. PPF. Ale hned vyjasním případné spekulace, nemyslím si, že je pan Kellner mým fanouškem, nikdy jsem s ním ani nemluvil. Možná se ustrnul nad naší bídou.

To je další projekt, který by měl začít. S Českou televizí hledáme cesty, jak vše ufinancovat. Vypadá to na koprodukci s německým partnerem. Sedmikostelí se nadýchává skvěle.

Nálepek zleva i zprava jsem získal už řadu. Pro ultras jsem jako červenej hadr. Pro některé jsem ultra ortodoxní katolík, pro další pražská kavárna. Možná je to signál, že se držím ve středu. Přijdu vám, že jsem nějaký ultras? Na jakoukoli stranu. Kdybyste mi řekla, že jo, zamyslím se nad tím, a to vážně.

Tohle je váš subjektivní pocit. On se rozhodně nesnaží společnost destabilizovat. Možná se vám může z pohledu ateistky zdát konzervativní, jenže to my katolíci obecně jsme. Pan kardinál tak žádný ultras není...

Víte, co Česká katolická charita dělá ve světě? Jak tam pomáhá? Kolik práce odvádí? Ani já si nemyslím, že řešením současných problémů světa jsou rozsáhlé migrační vlny do Evropy. Důležité je přece pomáhat hlavně tam, kde mají lidi problémy, řešit je.

Já jsem panu kardinálovi předem říkal, že tyhle věci vzbudí odezvu. Jeho postoj k nim však chápu. Jirka Ovčáček? Už Ježíš se zaměřil na ty opomíjené, na malomocné, prostitutky – takové Ovčáčky jeho doby. Podobné to bylo s brněnským divadlem. Já bych žalobu nepodal. Ostatně největší reklamu představení udělala medializace...

Ani tohle vše ovšem nedává nikomu právo nálepkovat pana kardinála slovem ultras. Pro mě jako člověka je moc silné, nepřijatelné, nespravedlivé. On nestaví hranice, nepálí na nich knihy Tomáše Halíka, nebere kalašnikov a nejde za evangelíky... Jeho názory se vám, nám nemusejí líbit, ovšem patří do standardní demokratické debaty. Pan Duka je navíc říká slušně, bez vulgarit. Já si ho za to vážím, i když se občas pohádáme.

Jasně. Zase si rádi dáme spolu víno a nasloucháme jeden druhému. Umění vnímat myšlenky toho druhého, přijímat je, je základem demokracie.