Článek
Francouzští novináři oprášili pojem "islamofašismus", akademici přišli s polozapomenutou tezí Samuela Huntingtona o střetu civilizací. I v českých médiích se objevoval radikální názor, že pátrat o příčinách teroristických činů nemá smysl, protože bychom tím přistoupili na špinavou hru teroristů.
Tři roky po newyorské zkáze a týden po krveprolití v jihoruském Beslanu se vše zdá být jinak. Mapa teroristických aktů posledních tří let - od Madridu po Istanbul, od Bali až po Berševu - totiž netvoří shluk náhodných bodů, ale projasňující mozaiku politických konfliktů, z níž už lze mnohé zřetelně vyčíst.
Přesto se i dnes setkáváme s mnoha polopravdami a mýty o podstatě terorismu, které odvádějí pozornost od základního mechanismu obrany proti němu - lokalizování kořenů extremistů a preventivních zásahů.
Je mylné domnívat se, že hrozba světového terorismu vyvěrá pouze z chudoby. Jistě, bídný ekonomický status a nemožnost sociálního růstu myšlenkám na rychlou a násilnou změnu jen nahrávají. Ale Saúdská Arábie, odkud se rekrutuje nemalý počet radikálů, je i v celosvětovém měřítku velmi bohatá země, která své občany -alespoň po hmotné stránce - dobře zajišťuje. A průzkumy mínění v palestinských oblastech Gazy a západního břehu Jordánu prokázaly, že s chudobou podpora sebevražedných atentátníků v Izraeli neroste.
Terorismus také není podle mne jen "taktika slabšího vůči mocnému", jak usuzuje například Erazim Kohák. Nakolik se například v Madridu, kde v předměstském vlaku teroristé zmasakrovali na dvě stovky lidí, převážně přistěhovalců z Latinské Ameriky a severní Afriky, ukázali strůjci výbuchu jako "slabí". Proti jejich metodám - strachu, utrpení a chaosu - jsou naopak nástroje demokracie téměř bezmocné, nesmírně slabé a často nefunkční.
Celkový pohled na strašlivou bilanci teroristických útoků za poslední tři roky ukazuje, že jednotlivé zločinné akty rozhodně nelze zasadit do fiktivní "osy zla." Hrůzné činy teroristů však mají jedno společné: v jejich pozadí je ideologie zkázy a smrti. Tlakovými vlnami děsu vyvolaného explozemi náloží chtějí otřást celkovou stabilitou společnosti v předem vytipované zemi a stav obav a nejistoty kvůli pocitu nebezpečí číhajícího kdekoli zkoušejí využít pro politické vyděračství.
Pohnutky teroristů však prokazatelně nejsou univerzální, nelze je tedy již v zárodcích zničit pomocí metod globálního boje s terorem.
Jeho složitost ukázala, že první linii tvoří kvalitní a přesné zpravodajské služby jednotlivých států. Jen na základě jejich poznatků lze sáhnout po poslední možné obraně - preventivním úderu jako nástroji eliminace komand chystajících útok, která už představují konkrétní nebezpečí. Izrael s tím má letité zkušenosti.
Jednotnou rétoriku boje s terorem však důsledně neuplatňují ani Spojené státy. Zatímco šéf Pentagonu Donald Rumsfeld zařadil k radosti Kremlu tragédii v Rusku do útoků typu 11. září 2001 v USA, americké ministerstvo zahraničí mezitím vyzvalo Kreml, aby celé záležitosti nevyužil k zesílení své represivní politiky v Čečensku.
Z hlediska krvavých beslanských událostí, v jejichž pozadí byla touha teroristů po vyvolání strachu a šoku, se mi však zdá, že Rumsfeld tentokrát zvolil správnou paralelu.