Článek
Když se řekne "studentská léta", co se vám vybaví?
Vždycky se mi vybaví gymnázium víc než vysoká škola. Zřejmě proto, že jsem tam začal psát divadelní hry, které jsme se spolužáky hráli, a že jsem tam potkal tři učitele, kteří nějakým způsobem ovlivnili můj život.
Byla to profesorka češtiny Danuše Ročková, profesorka občanské výchovy Jarmila Haeringová a profesor občanské nauky František Votlučka. Chovali se k nám jako k rovnocenným partnerům a byli schopni nás respektovat jako dospělé v tom, jakým způsobem s námi komunikovali. Každý měl něco speciálního...
Čím konkrétně ovlivnili váš život?
Ročková vynikala tím, že zkoušela jenom dobrovolníky, jenom toho, kdo chtěl být zkoušen a byl připraven. Dokonce si mohl říct, z čeho chce být zkoušen. Ona jenom požadovala, aby to perfektně uměl, protože se chtěla vyhnout ztrapňování studentů.
Haeringová, ta měla k nám do třídy velmi zvláštní nástup. V první hodině na tabuli napsala: Svoboda je poznaná nutnost. A vyvolala jednu spolužačku, které řekla, ať jí to vysvětlí. My všichni měli dojem, že se spletla, že si myslí, že je v jiný třídě.
Ta dívka byla úplně vynervovaná, nevěděla, co má dělat. A profesorka jen koukala. "Tak snad si o tom něco myslíte, ne!?" řekla. A ona tam pořád stála a začala plakat. Haeringová ji vyhodila s pětkou. A příště donesla Mišíkovu nahrávku Stříhali dohola malého chlapečka a chtěla, abychom k tomu textu něco řekli. Nám chvíli trvalo, než jsme pochopili, že chce slyšet názor a co si myslíme, a ne to, co se jako probralo za látku.
A profesor Votlučka?
To byla úplně svérázná figura. Vnášel do komunikace mezi studenty a profesory novátorské prvky, protože mluvil jednak velmi zvláštním způsobem, v záhadných opisech - lapidárně, stroze a téměř nepoužíval slovo Já.
Když nám říkal, jak máme vyplňovat záhlaví sešitu, vypadalo to takto: "Rubrika jméno musí býti vyplněná, neboť musí býti jasné, komu sešit náleží. Rubrika škola nemusí býti vyplněná, neboť žák se může za svou školu stydět." Což byl zvláštní přístup od tohohle chlapíka, který měl přirozenou autoritu a který svobodomyslně vedl své hodiny.
Jak jste začal s divadlem?
To zavinila právě Ročková. Když jsem udělal referát do hodiny češtiny na lidovou píseň, kterou jsem pojednal jako divadlo, ona se během referátu strašně smála, a když to skončilo, říkala, že tohle nesmí přestat, že tohle musím dělat dál. Tak jsem začal dělat divadlo.
Zkoušel jste si někdy natočit film?
Ani ne, mě film z hlediska tvůrce tolik nepřitahoval. I když jsem si v několika filmech zahrál a rád se na ně koukám, zatím jsem nepodlehl touze něco sám filmovat. Jako spolurežisér jsem dělal nějakou televizní věc, psal jsem také s Tomášem Vorlem scénář k filmu Kamenný most. To už je ale dávno.
Moje zkušenosti byly takové, že jsem neměl chuť to moc opakovat, pronikat do těch vod. Přišlo mi to příliš strojené a zatížené mašinérií techniky. A já radši hraju divadlo, nejlépe improvizované, kdy člověk může rychle, hbitě reagovat a věci proměňovat, což mě lákalo vždycky víc než ty konzervovaný útvary.
Proč jste tedy kývl na spolupráci se filmovým festivalem studentů?
Pozvání jsem přijal proto, že mě zajímají věci v pohybu, to, co kvasí, a zajímá mě myšlenkový základ mladých lidí. Předpokládám, že na FFF budou filmy neučesané a něčím provokující, zajímavé a výbojné.
V čem myslíte, že budou jiné?
Všechno se to prudce proměňuje, nápor reality a změn je tak veliký, že jsem velmi zvědavý, jestli se to zachytí v dílech mladých tvůrců, nebo budou jen opakovat vymletá schémata.
Jsem zvědavý, jestli budou přicházet s novými postupy, třeba formálními, zajímá mě posun ve tvaru, jestli dojde k přechodu od lineárního způsobu přemýšlení a vytváření díla spíš ke kvantovým postupům, k obrazovému, imaginativnímu způsobu vidění.