Článek
Tímto výrokem, který by nepřekvapil z úst místopředsedy Mareše, se Vladimír Špidla dost ztrapnil. Domeček z karet, na jehož stavbě se podílí, totiž není ani pevný, ani pružný.
Když naše vláda vysílala do Iráku českou jednotku, hovořilo se v parlamentu o tom, že v Iráku se chystá zasáhnout do té doby největší celosvětová koalice spojenců. Jeden z bývalých pravicových ministrů zahraničí dramaticky varoval, aby Češi nezůstali poslední. Celá tato ohromná koalice dnes čítá kromě Američanů a stále rozpačitějších Britů ještě šedesát Slováků. Co čeká toto mimořádně pevné a pružné uskupení?
Díky pevnému postoji Francie a dalších reálně uvažujících zemí je stále zřejmější, že chystaný útok nedostane posvěcení Rady bezpečnosti OSN. V tom případě, jak připouští dokonce i člen vlády, ministr obrany Jaroslav Tvrdík "nemůže ČR souhlasit s legitimitou případného vojenského zásahu proti Iráku" (Právo 7. 3.).
V tom případě se náš pevný a pružný domeček bude hroutit v základech. Česká politická elita totiž otevřeně vyhlašuje, že i v případě nelegálního útoku, se kterým rozhodně nesouhlasí a který by tedy logicky měla odsoudit, vůbec nic odsuzovat nebude. Naopak, případnému agresorovi bude poskytovat veškeré potřebné zabezpečení. Co tomu říká zdravý rozum, o kterém umí tak hezky referovat Jiří Pehe?
Pokud naše vláda skutečně nemůže souhlasit s legitimitou útoku bez mandátu OSN, pak by přece měla, podle zdravého rozumu, v prvé řadě pomáhat těm, kdo budou napadeni. Nehledejme však zdravý rozum tam, kde je jen nemocná vůle k bezmezné poslušnosti.
Naše vláda i parlamentní většina jistě stále ještě doufají, že chystaná válka bude Radou bezpečnosti OSN přece jen na poslední chvíli schválena. Vědí přece, co všechno za tímto účelem nasadila do hry Bushova administrativa. Patří sem snaha o podplácení chudých afrických států typu Guineje, Angoly či Kamerunu. Patří sem vyhrožování Německu a Francii obchodní blokádou a dalšími sankcemi. Patří sem vydírání Mexika či Chile, které jsou závislé na obchodní a politické přízni USA. Patří sem ústupky Rusku a Číně v oblastech, které rozhodně nemají nic společného s ochranou lidských práv. Lze vůbec takovému přívalu našich nejvyšších euroamerických hodnot odolat? I pokud by tento nátlak nakonec slavil vítězství, nebude to rozhodně vítězství naší vlády a principů, o kterých tak pevně a současně tak pružně mluví. Bude to jen jiný způsob jejího mezinárodního ztrapnění. Způsob neméně pokořující než ona nechtěná a odmítaná, nicméně poslušně realizovaná podpora agresorovi. Domečky z karet nikdy dlouho nevydrží. Dokonce ani tehdy, když jsou karty cinknuté.
PRÁVO 15. března