Článek
V nádražní budově stojí muž v neonově růžové vestě s nápisem Iniciativa Hlavák. Dmytro Krushelnytskyy je dobrovolníkem organizace už od loňského jara a nyní působí jako vedoucí směn. On sám je rovněž občan Ukrajiny, ale v Česku žije už 11 let.
„Jsou hodiny, kdy není co dělat, ale pak přijde naráz pět lidí. Během dne je to střídavé. Večer máme příjezd vlaku z polské Přemyšle kousek od hranic s Ukrajinou, tam práce vždycky je,“ popisuje Právu Krushelnytskyy.
Za necelou hodinu se ale u něj zastavují tři ukrajinsky mluvící lidé. Všichni potřebují především poradit, z jakého nástupiště jedou jejich vlaky.
„Navigujeme je po nádraží i v Praze. Vysvětlujeme jim také, jak funguje dočasná ochrana a jak si ji mohou vyřídit. Když přijede člověk, tak mu pomůžeme dostat se na KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci uprchlíkům, pozn. red.). Často se na nás ale obrací i turisté z jiných zemí, kteří potřebují poradit nástupiště,“ konstatuje dobrovolník.
Podle něj chodí spíše starší lidé, kteří potřebují poradit i s dočasnou ochranou. Mladí si takové informace vyhledají na internetu a dobrovolníků se ptají spíše na informace o nástupištích.
Příchozí jsou z války unaveni
Za tříhodinovou směnu se na dobrovolníky obrátí zhruba desítka lidí. Po vypuknutí války to bývaly i stovky.
„Tyto krize již skončily. Nyní už jim opravdu pomáháme spíše s jízdenkami a navigací. Občas se nás ptají na věci, se kterými jim nemůžeme pomoct, jako je vyřízení dávek, ale víme, kam je odkázat,“ podotýká Krushelnytskyy.
„Z lidí je cítit únava z války. Občas je těžké poslouchat, jak vyprávějí o tom, že rakety dopadaly dvacet metrů od nich, jak pod palbou utíkali ze svého města nebo o jejich umírajících blízkých. Sám mám na frontě příbuzné, proto jsem rád, že mohu aspoň takto pomoct,“ líčí dobrovolník.
Rakušan: V Česku může zůstat až třetina Ukrajinců
