Hygienička: Lidé se někdy zlobí, ale my jedeme nadoraz

Přicházíme do práce na sedmou hodinu a hned začneme vyřizovat resty z předchozího dne, ještě než začnou zvonit telefony. Pracovní dobu máme do půl čtvrté nebo půl páté a pak jsou to přesčasy. A služby o víkendu. To máme samozřejmě placené, ale nikdo z nás už nechce další peníze za přesčasy.

Nechceme ty přesčasy dělat, už nemůžeme. Odráží se to už i na našich rodinách, kdy muži kolegyním vyčítají, že doma uvařily naposled před dvěma měsíci, že jen oni nakupují a starají se o děti. Od jara v našich rodinách dělají všechno chlapi.

Když nám zavolá někdo, kdo obdržel pozitivní výsledek, většinou to ví dříve než my. Laboratoře posílají výsledek hlavně SMS zprávou. My to vidíme až za několik hodin, kdy je vše už v systému.

Vedeme s ním rozhovor, který trvá asi 40 minut. Vše vysvětlíme, doptáme se na veškeré kontakty. Souhlas s použitím údajů z mobilních telefonů lidé moc nedávají. Nejčastěji odmítají mladší lidé. Snažíme se to chápat. Lidé se bojí zneužití svých osobních údajů. Zbytečně. Všechny osobní údaje jsou chráněné zákonem. Než je vše uloženo do systému, zabere to celkově tak tři hodiny. Záleží na tom, kolik měl nemocný kontaktů.

Musím uznat, že lidé se chovají uvědoměle. Ani jednou jsem se nesetkala s případem, že by někdo neposlechl nařízenou karanténu. My můžeme lidi uklidnit, říct jim, co mají dělat, vyhodnotit kontakty a spojit se s nimi, ale víc, než že se mají izolovat doma a kontaktovat praktika, jim nedoporučíme.

Lidé nám vyčítají, že nevoláme jejich kontaktům obratem. Mluvíme spolu například v pátek a my voláme jejich kontaktům až v pondělí. Proto je prosíme, aby je upozornili sami, než se s nimi spojíme. Tady na stanici pro tři pražské čtvrti je nás jenom šest, než se dostaneme na konec seznamu kontaktů, může se to přelít přes víkend.

Na jaře byla jednodušší. Lidé byli doma, maximálně chodili do práce. Ale v současné době se dohánějí všechny možné rodinné oslavy, společenské události, lidé pracují ve velkých kolektivech, ve velkých otevřených místnostech. Konečné číslo je pak obrovské, klidně i 60 kontaktů na jednoho covid pozitivního. A to jsou přitom jen lidé, kteří vzejdou z odborně provedeného epidemiologického šetření.

Na začátku byli vděční, chodily nám děkovné dopisy, teď jsou spíš naštvaní a netrpěliví. Když jsme zprovoznili první informační linku, odešel nám přístroj, mobilní telefon, který jsme vyfasovali, za jediný den. Doteď si pamatuji, jak nás opravdu bolely uši. Lidi se hodně báli.

V paměti mi utkvěla paní, která volala uplakaná, že jí je 88 let a vrátila se z lázní v Třeboni. To byla doba, kdy si onemocnění Češi vozili z lyží. Brečela, že má určitě koronavirus a zemře, že jí to všichni okolo říkají. Už jsem nevěděla, jak ji uklidnit, tak jsem jí řekla, že jestli neměla v lázních blízký kontakt s Italem, může být v klidu. A to pomohlo.

Mrzí nás dvě věci. Kromě toho, jak se naše práce stala monotónní, kdy každému opakujeme dokola stále to stejné, tak denně zvedáme telefony, kde na nás někdy lidé i křičí a vybíjejí si zlost. Jednou mi volající řekl, že nás sem přijde vystřílet, protože to nikdo na lince pro určitou Prahu zrovna nezvedal. To je hrozné, přitom my pracujeme už měsíce v šíleném nasazení a děláme, co můžeme. Samozřejmě dílčí chyba se může stát. Je to možná překvapující, my jsme také lidi!

Stává se, že po nás lidé chtějí doporučení k testům, aniž by předtím kontaktovali svého praktického lékaře. My tuto funkci plníme primárně pro cizince nebo studenty, kteří v Praze lékaře nemají. Je třeba lidem opakovat, že při zdravotních obtížích je jejich obvodní lékař první, koho mají kontaktovat. V průběhu pandemie jsme se setkali s několika případy, kdy praktik pacienty odmítl a nasměroval je na nás. To je pak pro hygieniky nesmírně zatěžující. Praktici by se měli na řešení situace více podílet. Na to, abychom suplovali ještě tuto funkci, opravdu nemáme kapacity.

V epidemiologii pracuji celý svůj život a tohle není s ničím srovnatelné. Nemá to konce. Začátek pandemie byl i pro nás určitý adrenalin, situace byla dramatická, hodně jsme vše prožívali. Jenomže už to trvá strašně dlouho, vše je hrozně monotónní. Pořád opakujeme to samé, a to se přitom musíme věnovat i naší běžné práci. Žloutenky nezmizely, stejně jako zažívací obtíže po grilování, musíme zajišťovat preventivní dozor ve zdravotnických zařízeních. Často si práci nosíme i domů, děláme ji po večerech, o víkendech. Na pracovišti je absolutní prioritou covid.