Hučelo to jako vlak. A pak začalo peklo

Ulici od kostela k železniční trati v Hruškách zalévá v pátek krátce po půlnoci už jen světlo měsíce. Elektřina nejde a tmu tak jen občas protne projíždějící auto hasičů či policistů. V šeru stojí před svým domem i Jaroslav Doležal. Domu zcela chybí střecha, běsnění živlů vzalo i strop.

„Seděl jsem v dílně a chystal jsem brambory pro kačeny. Najednou jsem uslyšel divné hučení, jako kdyby se blížil vlak. Pak jsem si ale uvědomil, že to je jiný zvuk. Přešel jsem akorát přes dvůr k domu a začalo peklo. Všechno lítalo,“ popsal Právu Doležal.

„Schoval jsem se a sledoval, co se děje. Všechno padalo. Říkal jsem si, že to snad ani není pravda, bylo to, jako kdyby se rozjel buldozer a všechno hrnul. Nemáme střechu, stropy, ani jedno okno nezůstalo. Je to prostě pryč. Vzadu za domem jsme s klukem udělali přístřešek, kde lisujeme víno. Je tam od minulého roku, nová stavba, dobře a slušně udělaná, zakotvená v betonových patkách a přišroubovaná. Jaká to musela být síla, když to z toho vyškubla!“ kroutil majitel domu ještě několik hodin po děsivém zážitku nevěřícně hlavou.

Ačkoli se přes trosky a poničené auto před garáží téměř ani k domu nemůže dostat, už Doležal spřádal plány na obnovu. „Co teď? No musíme to pouklízet a pospravovat. Já nikam pryč nepůjdu, přespím dneska tady, nehnu se odtud. Už jsem mluvil s tesaři, že by mohli okamžitě přijet. Do týdne by mohla být střecha, to je základ. Ostatní se pak bude dodělávat. Akorát vyběhly nahoru ceny stavebních materiálů, to jsem zvědav, jak to zvládneme,“ dodal.

U kostela hned vedle škody pozorovala zkázu svého domu další rodina. „Bylo to hrozné. Měli jsme doma děti i pětiletého vnuka. Naštěstí jsme všichni v pořádku. Dům je ale úplně zničený. Bude muset přijít ještě statik, ale bojím se, že se bude muset zbořit,“ vypráví tichým hlasem žena středního věku.

„Před domem nám stála taková velká lípa. Teď jí tady zbyla půlka, druhá je kdovíkde,“ sklouzla žena pohledem ke zmrzačenému stromu. Její manžel na dotaz, co teď bude dál, jen nešťastně pohodil rameny. „To teda nevím,“ opáčil napůl naštvaně a napůl zoufale.

Za vysokým náspem trati je zkáza o poznání menší. „Máme poničenou střechu a auta, ale v porovnání s ostatními to vlastně není tak zlé. Když bouřka přicházela, byl jsem ještě na balkoně. Pak ale uletěla trampolína, a to už jsme se běželi schovat do přízemí,“ popsal jeden z obyvatel domu.

Tři kilometry vzdušnou čarou vzdálená Moravská Nová Ves nabídla takřka stejný obrázek destrukce. Všudypřítomné trosky a poničené domy zde doplňoval převrácený nákladní automobil. Na zničené návsi ještě dlouho po půlnoci pracovaly desítky lidí, mnozí z nich přitom byli zjevně velmi vyčerpaní.

Pak se nad obcí několikrát zablýsklo a znenadání se spustil prudký déšť s menšími kroupami. Hasiči, záchranáři i policisté rychle spěchali do svých aut a náves se vylidnila. Po krátkém dešti se všichni vrátili ke své práci. Bohužel ani přicházející svítání nepřinese do zničených obcí klid, sluneční paprsky totiž po noci odhalí skutečný rozsah zkázy.