Hrušky týden po tornádu znovu ožívají

Před týdnem ve čtvrtek večer začaly chodit první zprávy o těžko uvěřitelném úderu tornáda. To srovnalo se zemí části Hrušek, Moravské Nové Vsi, přehnalo se přes Mikulčice, Lužice, Hodonín a zmizelo za Pánovem. Ačkoli týden se může zdát jako krátká doba, opak je pravdou.

Když jsem minulý čtvrtek do Hrušek krátce před půlnocí dorazil, jako bych se přenesl do jiného světa. Pouze měsíc osvětloval opuštěné ulice zasypané troskami všeho druhu od aut přes sloupy, dráty vedení až po kusy nábytku či ošacení.

To vše bylo lemováno ztichlou řadou domů, v nichž řádění větru nevydrželo ani jedno okno a kde jen místy zůstala střešní konstrukce. Fasády byly omlácené, takže vypadaly jako po válečném konfliktu. Venku postávaly jen osamělé hloučky lidí, kteří postupně odcházeli pryč strávit noc v evakuačním centru či u příbuzných.

Tu noc se mi podařilo promluvit s několika místními. Stáli před domy a nevěřícně hleděli na to, co ještě před několika hodinami bylo výstavními domy vyšperkované vinařské vesnice. U jednoho z domů postával starší muž a odhodlaně popisoval plány na obnovu domu. „To zvládneme,“ loučil se se mnou.

Po týdnu se ulice od kostela k železniční trati změnila k nepoznání. Po troskách ani památky, na místě pracuje těžká technika, ulicemi proudí vojáci, hasiči, dobrovolníci, pracovníci charity. Nabízejí čepované nealko pivo, pomáhají s formuláři, roznášejí jídlo. Dům ani jeho majitele se mi ale nedaří najít. Ulice totiž vypadá úplně jinak. Spousta domů má nová okna, na střechách se při stavbě krovů činí tesaři, jinde dokonce už i pokrývači. Zkouším štěstí u několika domů, které mi připadají povědomé, ale marně.

Pár metrů za železničním náspem jsem před týdnem mluvil s mladou rodinou. Tornádo nezasáhlo jejich dům plnou silou, přišli jen o část střechy. Nyní tu stojím znovu, ale nejsem si jist, jestli jsem na správném místě. Na střeše se činí vojáci, trosky z okolí jsou pryč.

„Zabouchejte na dveře, domácí jsou doma,“ volá na mě jeden z vojáků. Pěstí buším na dveře, zvonek totiž bez elektřiny nefunguje. Otvírá mi mladá žena s manželem a já poznávám, že jsem na správném místě.

Tornádo jim poničilo třetinu střechy, do domu zateklo, zničená je fasáda i zahrada. „Hlavně že barák nemá žádné trhliny. Dneska tu máme vojáky, dávají dolů tašky. Pak bude nové laťování, fólie, izolace a v neděli budeme mít novou střechu. A půjdeme k sousedům stavět krovy a pomáhat dál, co jen bude potřeba,“ nastínil muž plány.

„Někdo dovezl latě, ve stavebninách dali slevu na izolace, všichni s námi soucítí. A je o nás skvěle postaráno. Vozí nám kopečkovou zmrzlinu, tortilly, burgery,“ vypočítával muž.

Na domě půjdou dolů všechny tašky, protože tento typ krytiny se už nevyrábí a nelze jej doobjednat. Ale nepřijdou nazmar. „Dali jsme to na Facebook a pro tašky si přijede nějaký pán z Břeclavi. Má sice červenou a my hnědou, ale asi se mu nechce kvůli pár taškám dělat celá střecha. A takhle to tady teď funguje,“ usmál se muž.

Bez pomoci zvenčí by se sami jen těžko pohnuli kupředu. „My jsme byli tak jako trochu mimo, plní toho všeho, že jsme ani nevěděli, kde začít. Takže bylo skvělé, když přišel někdo a zavelel, co se bude dělat. A pak tu šly celé party úplně neznámých lidí, od baráku k baráku. Nám vyhrabali tašky z trávníku a uklidili za domem. A šli zas dál,“ kroutil hlavou muž.

„A vojáci? Ti jsou úplně úžasní! Byli jako mravenci. Rozběhli se po střechách a kolik udělali práce,“ neskrývala nadšení žena z Hrušek.

„Každý se sice hlavně stará sám o sebe, ale u toho si tu všichni pomáhají. My řešíme střechu, sousedi krovy, další celé patro. Takže ti potřebují zedníky, sousedi tesaře a my pokrývače. Do Vánoc už tady nikdo nic nepozná!“ vyřkl přání muž. „Je zázrak, že v Hruškách tu katastrofu všichni přežili,“ poznamenala při loučení žena s pohledem směřujícím k poškozeným domům.