Holubáři stárnou a noví moc nepřibývají. Přitom jde o jedinečný koníček

„Dříve byli na každém dvoře holubi, slepice a králíci,“ vzpomínal chovatel holubů Petr Bureš ze Zlínska, který se koníčku věnuje již pětatřicet let.

„Můj prastrýc byl holubář a od té doby mám oči do vrchu, protože holubník visel nad střechou a já na něj pořád koukal. Mám nějak ten chovatelský bacil v sobě,“ přiznal. „Je to pěkný koníček,“ dodal s tím, že na zimu si nechává sedmdesát holubů, včetně chovných. „Nejsem velkochovatel,“ uvedl.

Starost o holuby vyjde mezi třiceti až čtyřiceti tisíci ročně. „Holubi jedí všechno - drobná semínka prakticky všechna - ale i kukuřici či slunečnici, trošku pšenice, ale ta není na závody vhodná,“ prozradil Bureš. „Nejnákladnější je ale pravidelná vakcinace,“ poznamenal. „Na Moravě je holubářů ještě dost, ale v Čechách je to horší. Mladým dnes stačí, že mají mobil,“ kroutil hlavou další z chovatelů.

V sobotu se konal nedaleko Krajkové na Sokolovsku Katowický memoriál, tedy závod poštovních holubů z Moravy a Slezska, jakožto vzpomínka na tragédii před takřka dvaceti lety při výstavě holubů v sousedním Polsku.

Ne každý o akci dopředu ví. Vypuštění holubi občas polekají místní. „Souseda to jednou vystrašilo, když viděl tolik holubů nad Krajkovou, protože si vzpomněl na horor Ptáci,“ popisoval startér a někdejší místní chovatel poštovních holubů Kurt Kadleček.

„Vyprávěl mi, že dělal kolem baráku, když se najednou zatmělo a když se podíval nad sebe, tak viděl jen samé ptáky,“ pokračoval chovatel s tím, že se příhoda stala před několika málo lety, když bylo najednou vypuštěno zhruba padesát tisíc holubů. „Nešlo mu to do hlavy, protože o závodu nevěděl,“ dodal Kadleček, který s chovem kvůli zdravotním potížím skončil před pěti lety.

„Chování poštovních holubů je krásný koníček,“ vyprávěl jeden z holubářů. „Dám holuba kamarádovi do kamionu, se kterým jede do Holandska, kde ho vypustí,“ popisoval. „No a já si sednu na dvorek nedaleko holubníku s basou piv u nohou. Když se piva z láhve napiju, tak se přirozeně zakloním, a přitom pozoruji nebe, jestli se už holub nevrací,“ rozzářily se mu oči. „Jednou jsem čekal hodně dlouho, žena nadávala, pivo docházelo, ale najednou jsem si všimnul, že se něco hýbe u vrátek. Tak jsem se tam šel podívat, otevřu vrátka na dvorek a on ten holub přišel pěšky. Asi byl už unavený,“ dodal holubář.

„To je jeden z nejlepších holubářských vtipů,“ usmíval se Kadleček a hned začal vyprávět další. „Ale je to tak. Rybáři koukají do vody na splávek a holubáři na oblohu. A je to skutečně nádherný pocit, když spatříte na obloze černou tečku. A najednou ta tečka začne střemhlav padat dolů. Jenže pak dosedne někam na zem a vy stále čekáte, že skočí na prkno holubníku. Totiž až když skočí do holubníku, tak teprve pak pípne čidlo, které má holub připevněné na sobě. Až pak přestane běžet čas závodu. No, a to je pak radost, když se jdete podívat na hodiny,“ řekl Kadleček.

Ten má ve svém držení řadu ocenění, ale nejvíce je hrdý na pohár za první místo ze závodu z Ostende, ze kterého letěli jeho holubi přes šest set kilometrů. „Já jsem to tehdy tak slavil, že jsem ztratil i zuby,“ přiznal se. „No ale druhý den jsem je našel, takže všechno dobrý,“ uzavřel své vzpomínky.