Hledá se řemeslník. Zn. Ihned!

„Já jsem teď měl doma pana Lorence, fakt!“ svěřil se mi nedávno jeden známý z Prahy se zkušeností s řemeslníkem. Překřtil ho podle legendární postavy zednického mistra z filmu Na samotě u lesa, jenž práce řídil s pivem v ruce z kolečkového křesla a říkalo se o něm: „Von teda cihlu do ruky neveme, ale odborník je to na slovo vzatej!“

„Narodil se mi první vnuk a já jsem se rozhodl postavit u domu venkovní kuchyni,“ vzal vyprávění můj známý od začátku. Konstrukci nejdřív navrhl s kamarádem architektem, aby měla, jak sám říká, pořádný základ. Lapálie následně začaly se dřevem. „Pominu, že než jsme se dali do stavění, třikrát zdražilo. Kupovali jsme ho někde u Turnova, byl květen, ale firma řekla, že nám to přijede smontovat v říjnu. Tak jsme to nakonec s kamarádem postavili sami,“ líčí šedesátník, jehož sice neživí řemeslo, ale není ani žádné manuální „dřevo“.

Pak byla na řadě zděná část venkovní kuchyně. „Přišel zedník, Ukrajinec, česky pořádně neuměl, byl pomalý, vzdychal u toho, vypadalo to, že každou chvíli umře. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ji stavěl sám, on mi říkal, co mám dělat, jak mám spárovat, prostě všechno. Jako pan Lorenc.“

V této historce se potkávají snad všechny nešvary současného stavebnictví, které po covidové pauze nedokáže uspokojit přemrštěnou poptávku. Stoupající ceny materiálu i dlouhé čekací lhůty jsou už jen důsledkem. Do situace se ale promítá i dlouhodobý nedostatek lidí v konkrétních oborech a pochybné služby některých firem z východní Evropy či Balkánu, které chtějí zaplnit díru na našem trhu, ale opravdovým profíkům spíše kazí pověst.

„Sám podnikám od roku 2015, předtím jsem dělal dvacet let ve firmě, ale co nastalo letos, to opravdu nepamatuju. A myslím, že nikdo. Tenhle boom je úplně šílený,“ tvrdí Jiří Víšek, majitel firmy JV střechy ze středočeské Unhoště, která vyrábí na zakázku klempířské prvky, plechové střešní krytiny, ale i dřevěné stavební prvky, jako jsou trámy, prkna a latě. Zaměstnává osm lidí, samotnou montáž u zákazníků ale předává spolupracujícím řemeslníkům a firmám.

„Materiál bereme od velkých dodavatelů, tam si vůbec nemůžeme vyskakovat. Jsou takové druhy, které opravdu nejsou, a když není, kde brát, tak je to prostě problém. Vždycky říkám, že nejhorší není drahý materiál, ale žádný,“ komentuje jeden z problémů, jimž musí v současnosti čelit.

Loňský pandemický rok skončil podle jeho slov ještě docela normálně, ale spirála se začala roztáčet hned v lednu. „Tabuli obyčejného pozinkovaného plechu jsem kupoval loni v prosinci za 21 korun za kilo, dneska za 59. V kovech vylítlo úplně všechno.

Ale víte, co je paradox? Lidi nepřestali kupovat, spíš si myslím, že nakupují o to víc, protože to prostě potřebují a vidí, že to není žádná umělá bublina, která jen tak splaskne,“ míní Jiří Víšek, jenž si zatím netroufá hádat, kdy šponování cen dosáhne vrcholu. „Slyšel jsem, že snad na konci roku. Ale zpátky asi klesat nezačnou,“ předpokládá.

Poptávka roste i kvůli tomu, že stále více lidí se kvůli pandemii přiklonilo k nemovitostem coby jistotě uložení peněz. Kdo na to má, skupuje nejen nové domy a byty, ale i ty v horším stavu, jež je nutné rekonstruovat. Tito lidé ale obvykle nepatří mezi kutily, kteří by po nich o víkendu sami běhali v montérkách. A tak se obracejí na stavební firmy i samostatné řemeslníky, kteří rádi dají přednost dlouhodobé štaci za dobré peníze před každodenním „couráním“ po drobných zakázkách.

„Spolupracuju s firmami, které mají úplně plný příští rok. A říkají, že by to muselo být něco ,mega‘, aby kvůli tomu našly místo v diáři,“ potvrzuje Jiří Víšek.

Na jednu stranu tak řemeslníci napříč obory prožívají šťastné období, kdy se nemusejí strachovat o práci, na druhou stranu se často handrkují se zákazníky, kteří nechápou, že na ně nemají čas hned teď.

Uspokojit obrovskou poptávku je obzvlášť těžké, když vznikne náhle, v jednom místě. Potkalo to třeba obce na jihovýchodní Moravě, které letos v červnu poničilo tornádo. Řemeslníky tu záhy po katastrofě potřebovali skoro všichni. „A někteří čekají doposud,“ konstatuje Marek Košut, starosta Moravské Nové Vsi, kde živel zasáhl nejvíc domů, téměř čtyři stovky.

„Sám jsem měl rozdělanou rekonstrukci domku, měl jsem domluvené místní řemeslníky - elektrikáře, podlaháře, tesaře - , že to přes léto nějak sfoukneme. A můžu říct, že jsem je ještě neviděl,“ směje se a dodává: „Chápu to, mám kde bydlet, takže jsem je nenaháněl, protože měli spoustu práce u potřebnějších lidí.“

Po pěti měsících od tornáda předpokládá, že drtivá většina opravovaných domů přežije zimu. „Střechy i okna už jsou většinou vyměněné. Dovnitř ale nevidím, takže pro někoho to zatím nemusí být příliš komfortní bydlení,“ domnívá se starosta.

Bezprostředně po řádění živlu se psalo o tom, že mnozí stavaři i ze vzdálených koutů země zanechali rozdělané práce a neváhali přiložit ruku k dílu. „Samozřejmě nějaké firmy přijely, ale je to těžké, protože každá větší firma je dneska zasekaná na dlouho dopředu, na všechno jsou smluvní vztahy a za každé prodlení pokuty. Vstřícný tedy musel být především ten zákazník, kterého odložili,“ poznamenává Libor Košut.

Výhodu v zasažených vesnicích měl ten, kdo si leccos dovede opravit či postavit sám. „Jsou tu i lidé, kteří už mají hotovo, protože když jsou chlapi šikovní, za těch několik měsíců udělají spoustu práce. Někteří postaví i celý dům,“ dodává starosta.

Zatímco někdo si vybuduje dům od základů po střechu, jiný si nepřidělá ani poličku. Šestačtyřicetiletý Ladislav Kreisinger nechce soudit, zda to jde se zručností českých mužů i žen z kopce, ale ví, že kutilstvím nepolíbených je u nás dost. Určitě dost na to, aby každý měsíc bez problému naplnil kapacitu kurzu „Drobné opravy v domácnosti“ v rámci své Kutilské akademie.

„Tím, že mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří nekutí, ale vědí, že já ano, tak se na mě neustále obraceli: ,Hele, mohl by ses zastavit, mohl bys vyvrtat tohle?‘ Začalo to pro mě být tak časově náročné, že jsem si řekl, že by bylo jednodušší je to naučit,“ popisuje zrod myšlenky na kurzy, kde zájemce naučí řešit nejběžnější „rébusy“ v domácnosti.

„Našel jsem si nějakou statistiku a vybral z ní to nejčastější. Myslím, že práce s elektrickou příklepovou vrtačkou je absolutní minimum, co by měl zvládnout každý. Pak jsou tam dále dřezy, baterie, čistění odpadů. Ještě v té statistice byla protékající toaleta, ale osm toalet bych tady nezvládl,“ rozhlédne se po improvizované dílně v suterénních prostorách činžovního domu v Praze-Michli, která je zařízena pro osm účastníků. „Samozřejmě kdo na to má, zaplatí si hodinového manžela,“ podotýká, ovšem s poznámkou, že pak jsou termín opravy i úroveň samotné práce nejisté.

Ladislav Kreisinger pořádá kurzy přibližně pět let, a to výhradně ve volném čase, neboť je manažerem v pojišťovnictví. Právě z „kravaťáků,“ kteří jsou úspěšní ve svém byznysu, ale s domácím nářadím si nevědí rady, se část účastníků rekrutuje. Sám vedoucí kurzu ale není ten případ. „Všechno mě naučil táta, který byl elektrikář, o víkendech neustále jezdil po melouchách a já bohužel musel s ním. Teda ,bohužel‘ to bylo tehdy - dnes jsem za to rád. Pak jsme stavěli dům, chatu...“

Na kurzu převažují muži, ale v drtivé většině je podle jeho zkušeností přihlašují partnerky, které štve, že ta polička už rok čeká na přidělání. Ženy se hlásí samy, ovšem ne proto, aby demonstrovaly svou nezávislost. „Ony by to i rády nechaly na partnerech, kdyby mohly, ale často žijí samy, rodiče mají daleko, táta přijede jednou za rok, tak nemají jinou možnost.“

Současnou situaci na trhu řemeslníků zná díky své zručnosti vlastně jen z doslechu. „Co jsem ale slyšel, tak je to někdy hrůza nejen ve smyslu časovém, ale i kvality, protože přijdou lidé, kteří v podstatě předstírají, že jsou řemeslníci, a výsledek je strašný.“

I to může být motivace, aby si člověk alespoň něco málo dokázal udělat svépomocí. Kurzy pro kutily by možná zvládly živit Ladislava Kreisingera na plný úvazek, ale netouží po tom. „Budu upřímný, říkat pořád dokola ,tohle je vrtačka, takhle se drží‘ mě moc nebaví. Jednou za měsíc je to fajn, ale víc nezvládnu.“

Dotáhnout to na profesionálního řemeslníka se začínajícím kutilům v dospělosti už asi nepodaří, zato těm školou povinným se poučky o řemesle, které má zlaté dno, vtloukají do hlavy pořád. Zájem o některé tradiční, především stavební nebo opravářské obory je napříč republikou mnohdy tristní, ovšem střední školy i jejich zřizovatelé svou náborovou snahu nevzdávají. Ostatně nejde jen o budoucnost oborů samotných, ale nás všech, vždyť třeba oplechovat komín nebo položit střešní krytinu moc laiků doma nezvládne.

Silnou vábničku na budoucí klempíře si pořídila Střední škola služeb a řemesel ve Stochově na Kladensku. V červnu totiž otevřela nejmodernější klempířskou halu v republice, jejíž výstavba a vybavení vyšly na 23 milionů korun. Většinu pokryla evropská dotace, zbytek Středočeský kraj.

„Kluci, vezměte si támhlety dlouhé parapety. Budete na nich dělat ukončení, jako jste dělali na těch krátkých,“ zavelí mistr Jaroslav Dundr a popožene do práce pětici druháků a třeťáků z oboru klempíř pro stavební výrobu. Účast by byla vyšší, ale podzimní virózy dělají své.

„Celkem jich do třech ročníků chodí patnáct. Do prvního letos nastoupilo sedm, což je dobrý počet, za který jsme rádi. Tři z nich přišli až poté, co jsme otevřeli a trošku zpropagovali tu halu,“ říká ředitelka Jaroslava Pichová, jejíž škola nabízí celkem deset vzdělávacích programů.

Mezi učebními obory je největší zájem o kadeřníka. „Pokaždé se hlásí dvakrát víc dětí, než bereme. Zvyšující se trend vidíme u operátora skladování. Už to není o tom, že vláčejí těžká břemena. Učí se pracovat se skladovacím softwarem a udělají si i ,papíry‘ na vysokozdvižný vozík,“ vysvětluje.

Pak jsou tu kuchaři a číšníci, kteří trochu ubývají i kvůli velké konkurenci tohoto oboru na okolních školách, a nakonec zbývají stavební řemesla. „O ty je obecně nejnižší zájem, protože všichni rodiče i děti mají dneska starost hlavně o to, aby děti měly maturitu,“ konstatuje Jaroslava Pichová.

Do třídy instalatérů a klempířů, kteří jsou na všeobecné předměty spojeni, letos v 1. ročníku zasedlo sedmnáct žáků, což je docela úspěch. Určitě v porovnání se zedníkem, jenž se pro nezájem ani neotevřel. A nikoli poprvé.

„Když nebyl otevřený, dostal jsem na výběr klempíře nebo instalatéra. Vybral jsem instalatéra, protože mi ta práce přišla čistější. Postupem času jsem si řekl, že ten zedník vlastně byla blbost,“ říká třeťák František Vaněk, jehož si prý klempířská firma, kam chodí na praxi, velmi chválí.

„Firmy jim za produktivní práci platí. I víc, než musí. A když jsou šikovní na klempířských soutěžích, dostanou třeba už tam tři nabídky na zaměstnání,“ vyzdvihuje ředitelka.

Zatímco František Vaněk z rodiny řemeslníků nepochází, u jeho spolužáka Stanislava Beránka je najdeme napříč generacemi. „Pradědeček byl tesař, děda truhlář, táta je zedník, tak jsem se rozhodl, že budu pokračovat, ale zase v jiném oboru. Práce s plechem se mi líbí, výšek se nebojím, “ říká sedmnáctiletý učeň, který už má podle svých slov jisté místo ve firmě, kam chodí na praxi.

Jedna ze zakázek, na které ve školní hale pracují, jsou tři měděné kopule, které budou sloužit jako včelíny na prezidentském zámku v Lánech. „Bude to celé v mědi a na vrcholu trubky s háčky, aby se tam daly připevnit vlaječky,“ popisuje Jaroslav Dundr, jenž adepty klempířského řemesla vychovává už třicet let. V poslední době však „vyhrožuje“ důchodem, takže se vedení školy oprávněně obává, zda na jeho místo někoho sežene.

Jiří Víšek z firmy JV střechy je jedním z těch, kteří mladé klempíře na praxi zaměstnávají. „Někteří kluci jsou hodně šikovní, jiní méně a někteří třeba vůbec nemají zájem. Důležité je, aby chtěli pracovat a něco se naučit,“ říká majitel firmy, v níž se zaučují i oba jeho synové.

V současnosti je podle něj lehké nové adepty motivovat. „Teď přesně se ukazuje, že řemeslo má zlaté dno. A za chvilku bude diamantové. Ty ruce teď prostě nejsou. Denně mi volá iks lidí, firem, koncových zákazníků, že potřebují materiál, ale i s montáží,“ popisuje.

O dobrém výdělku prý není třeba pochybovat. „Pro rodiče i pro děti, pokud nemají ambice na vysoké školy, je řemeslo podle mě jednoznačně skvělá volba. Pokud se nebudou stydět za montérky, a k tomu opravdu není důvod, tak se budou mít dobře, protože budou vydělávat víc než půlka kancelářských.“