Článek
Goran Paskaljević
Předsedou poroty bude v Karlových Varech srbský filmař Goran Paskaljevič, který má jako mnoho dalších filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie leccos společného s Českou republikou a s Prahou. Syn novináře a univerzitní profesorky historie zanechal kdysi studií architektury, aby odjel studovat film na pražskou FAMU, kde v roce 1972 nakonec absolvoval.
Mezi lety 1969 natočil asi 40 krátkometrážních filmů a poté pracoval pro národní televizi. Už ale jeho celovečerní debut Strážce pláže v zimním období (1976) mu vynesl mezinárodní úspěch, vyhrál s ním hlavní cenu na Berlinale. Jeho další filmy se rovněž většinou těšily pozornosti hlavních světových festivalů, Paskaljevič natáčel umělecké filmy často z prostředí obyčejných lidí. Vždy se ale vymezoval jak vůči schematickému socialistickému realismu, tak i později nacionalistickému srbskému doktrinářství. Mezi jeho filmy, které patří do historických učebnic, lze počítat Zvláštní léčbu (1980), za kterou byl nominován na Zlatý glóbus, Soumrak (1983) či Klamné léto'68 (1984), Anděla strážného (1987) nebo Čas zázraků (1989).
Po vypuknutí války v Jugoslávii v roce 1992 opustil svou zemi a usadil se v Paříži, ač zanechal část své rodiny v Bělehradě. Domů se vrátil až v roce 1998 při příležitosti natáčení snímku Sud prachu, v němž se pokusil popsat, proč došlo k jugoslávské tragédii. Film byl uveden s velkým ohlasem na festivalu v Cannes, ale byl dost nelibě přijat srbskými úřady.
Paskaljevič byl nucen znovu opustit Srbsko a znovu emigrovat do Francie, kde zůstal dokud nebyl Miloševič sesazen z funkce. Mezitím natočil v Irsku snímek Můj drahý nepříteli (2000), s filmem Sen zimní noci (2004) potom objel skoro celý svět. Letos na podzim uvede premiéru svého nového film Optimisti.
Bent Hamer
Norský režisér, scenárista, producent a majitel produkční společnosti BulBul Film. Vystudoval filmovou vědu a literaturu na Stockholmské univerzitě a navštěvoval kurzy na Vysoké filmové škole ve Stockholmu. Nejprve se věnoval tvorbě krátkých dokumentárních a hraných filmů.
Jeho celovečerní hrané snímky - Vajíčka (Eggs, 1995), Ještě jeden den na slunci (En dag til i sole, 1998), Povídky z kuchyně (2003) a Faktótum (2005) - byly úspěšně uvedeny na mezinárodních festivalech (Cannes, Toronto, Valladolid) a získaly i řadu domácích a zahraničních ocenění. Tři z nich mohli vidět diváci MFF Karlovy Vary (1996, 2003, 2005).
Leila Hatami
Jedna z nejvýraznějších íránských hereček, dcera známého režiséra Aliho Hatamiho a herečky Zari Khoshkamové, se ve filmu poprvé objevila již v jedenácti letech, a to ve snímku Kamalolmolk (1984). Skutečný herecký debut si odbyla jako nevidomá turecká princezna ve filmu Del shodegan (1992). Po studiích ve Švýcarsku hrála titulní roli ve snímku Dariushe Mehrjuiho Leila (1996) a za svůj výkon sklidila řadu pozitivních ohlasů.
Zatím největšího mezinárodního úspěchu, jímž bylo ocenění na MFF v Montrealu, dosáhla hlavní ženskou úlohou ve filmu Alirezy Raisiana Zapadákov (Istgah-e matrouk, 2002).
Coleman Hough
Americká spisovatelka, básnířka, scenáristka a performerka. Napsala scénáře k filmům Stevena Soderbergha Hollywood, Hollywood (2002) a Bublina (2005) či ke snímku z produkce HBO o životě bývalé vydavatelky Washington Post Katharine Grahamové.
Mezi její nejnovější práce patří adaptace románu Kevina Cantyho Into the Great Wide Open. V New Yorku se proslavila performancí svých vlastních monologů The Ugly Sister, Natural Disaster a She's No Expert. V losangeleském divadle Theatre of NOTE byly uvedeny její divadelní hry Angel and Mr. Charm, At Night a Alphabet Soup.
Laurence Kardish
Kanaďan Laurence Kardish je uměleckým kurátorem a manažerem filmových a mediálních programů v Muzeu moderního umění MoMA v New Yorku a patří mezi přední filmové odborníky. V MoMA působí v různých funkcích již od roku 1968.
Jako kurátor připravil výstavy a retrospektivy řady osobností filmového plátna - Isabelle Huppertové, R. W. Fassbindera, Luise Buuela, Jeana-Luca Godarda, Alfreda Hitchcocka, Michaela Snowa či Agns Vardové. Laurence Kardish působil také v řadě mezinárodních porot, pravidelně publikuje v odborných časopisech a v roce 2006 získal na MFF v Berlíně cenu Berlinale Kamera za svoji dosavadní činnost v MoMA.
Juliusz Machulski
Uznávaný polský filmový režisér a producent pochází ze známé herecké rodiny. Vystudoval režii na Vysoké divadelní a filmové škole v Lodži (1978). Kariéru začínal jako herec, ale do mezinárodního povědomí se zapsal jako režisér úspěšných a divácky vděčných filmových komedií (dosud jich natočil šestnáct), v nichž prokázal schopnost zručně kombinovat různé populární žánry a témata.
Největší ohlas získaly komedie Vabank (1981), Sexmise (1983), Vabank II (1984), King Size (1987), Déj vu (1989), V.I.P. (1991), Girl Guide (1995), Kiler (1997), Kiler a ten druhý (1999), Superprodukce (2002) či Vinci (2004).
Své tvůrčí aktivity ještě postupně rozšířil o producentskou a pedagogickou činnost. Film Můj Nikifor (2004), jehož byl producentem, získal čtyři hlavní ceny na loňském MFF Karlovy Vary. Machulski je prezidentem Polské filmové akademie.
Karel Roden
Přední český herec střední generace, jemuž se podařilo prosadit i v zámoří, pochází z herecké rodiny. Po absolvování DAMU (1985) prošel řadou divadelních angažmá. Ve filmu, kde začínal už v první polovině 80. let, zaujal psychologicky náročnými a nejednoznačnými rolemi ve filmech mladých režisérů: Čas sluhů (1989), Corpus delicti (1991), Don Gio (1992), Hrad z písku (1994), Král Ubu (1996), Kuře melancholik (1999), Oběti a vrazi (2000), Paralelní světy (2001), Kytice (2000) či Vaterland - Lovecký deník (2004).
V posledních letech je často obsazován do výrazných rolí v amerických filmech, např. po boku Roberta De Nira (15 minut, 2001), Wesleyho Snipese (Blade II, 2002) či Rona Perlmana (Hellboy, 2004).