Článek
Spor o to, co si mají v Unii Češi vybojovat, je u nás intenzívní. Možná i proto zůstává mimo pozornost veřejnosti názor, že čím slabší bude v EU pozice národních států, velkých i malých, tím lépe pro občana a Evropu (a svět). Otázka průzkumu proto zněla tak, že odpověď zahrnovala předpoklad, že zájmy malých států mají být v EU chráněny.
Ještě že se nezeptali mne, musel bych také odpovědět, že vláda zastupuje suverenitu českého státu v EU nedostatečně, ale s tou nedostatečností jsem srozuměn! Problém Špidlovy vlády je jinde. Nechala si voláním po nutnosti hájení českého prospěchu a po obraně českého státu vnutit pozici, že se přece jen národní zájmy hájit mají a že ona to dělá. O hlasujícího českého komisaře po roce 2009(!) přece usiluje, dokonce pro unijního ministra zahraničí navrhuje jiný titul, aby se neposiloval dojem, že Unie bude Klausův "superstát".
Strašení poklesem vlivu národního státu vyústilo v tabulku, kterou sestavil Petr Mach, ředitel Klausem podporovaného Centra pro ekonomiku a politiku. Ta vedle dosavadního podílu ČR při hlasování v Radě ministrů EU - 3,7 procenta - uvádí český podíl plynoucí z ústavní smlouvy po roce 2009(!) při lidovém hlasování. Je to podíl české populace na populaci evropské, což je, jak si pan Mach i kdokoli jiný může snadno spočítat, 2,2 procenta. V návrhu ústavní smlouvy to však není.
Tabulku ukázala v Sedmičce televize Nova jen chabě odporujícímu ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi jako argument výprodeje českých zájmů. Tabulka ale neříká celou pravdu: v zahraniční politice, obraně atd. má dále platit jednomyslnost všech států EU. A vedle většiny evropského obyvatelstva bude vše schvalovat i 60procentní většina států, tedy jejich vlád. Pokud se ovšem neprosadí návrh, aby i v referendu platila kvalifikovaná většina 60 procent. To už by občané nemohli v EU prosadit vůbec nic.
V polemikách se často zdůrazňuje "nebezpečí" německého vlivu. Údajný český pokles z 3,7 na 2,2 nebyl tak silným argumentem jako to, že německý podíl má vzrůst z dosavadních devíti procent na 18,1.
Evropská unie má ale dvě tváře, podle už podepsaných smluv včetně přístupové, kterou čeští občané v referendu schválili, a ještě o trochu více podle navrhované ústavní smlouvy. Je to jednak mezivládní koordinace národních států, jednak přímá účast evropského občana, který volí své poslance do Evropského parlamentu a účastní se lidových hlasování s rovnou váhou svého hlasu. Zdá se, že vláda tuto druhou tvář přestala propagovat, nehájí ji už coby princip a jen málo se brání samé podstatě omezování Unie na dohodu národních států a na mezivládní spolupráci.
ČSSD, ale i obě koaliční strany tím oslabují svou dosavadní podporu samosprávě, subsidiaritě a regionalismu. To jsou sice pro ODS téměř sprostá slova, ale bez nich si demokratickou Evropu nelze představit. Jejich prosazováním je možno se nejlépe bránit strašení, že nás ovládne bruselská byrokracie.
Onen druhý, skutečně federální aspekt EU, postavený na suverenitě občana, a ne na problematické suverenitě národního státu, je velkolepým projektem pro příští léta i nastupující generace, který má dosavadní manipulaci občanem naopak snížit. Opozici se ale nelíbí, tedy české opozici.
Není to tak v Rakousku, Itálii, ale ani v Polsku či na Slovensku, aby tam opozice vždy tvrdila, že cokoli vláda dělá, špatně dělá. To tam říkají extremisté, třeba skotští separatisté nebo skandinávská krajní levice. Česká ODS ukazuje nedospělost tím, že se sama zařazuje mezi extremistické síly.
PRÁVO 17. října 2003