Historik: Zvěrstva v Buči předčila minulé války

Bohužel ano, i když ne v takovém rozsahu, jako jsou zvěrstva v Buči. K podobným zločinům docházelo během obou válek v Čečensku v 90. letech. Víme, že za zimní války v letech 1939 a 1940 pronikaly za frontovou linii ruské přepadové oddíly, které terorizovaly obyvatele finských vesnic. Za druhé světové války byli při dobývání nacistického Německa vojáci i vyzýváni svými veliteli, aby se pomstili za okupaci Sovětského svazu.

Co víme, tak v Afghánistánu v osmdesátých letech k tomu nedocházelo, ani před pár lety v Sýrii. V Maďarsku (1956) ani Československu (1968) také není nic takového zdokumentováno.

Rusko je úspěšné v obranných válkách. Pokud bylo ve druhé světové válce napadeno, dokázalo se za cenu velkého sebeobětování vojáků a civilistů velice tvrdě bránit. Tomu samozřejmě nahrávala zeměpisná poloha a to, že je to obrovské území, které se dá těžko obsadit.

Ve válkách, kde bylo agresorem, vyhrálo velmi rychle, pokud využilo momentu překvapení a obrovské převahy hned na začátku. Většinou se ani nejednalo o války, ale spíše vojenské zásahy. Třeba v Pobaltí a Besarábii v roce 1940, v Maďarsku, v ČSSR.

Ale jakmile se nechalo na cizím území zatáhnout do konfliktu, který se vlekl déle než několik dní, tak to většinou končilo velkými ztrátami, pohromou a porážkou. Takovou porážkou bylo například Finsko, Afghánistán a teď Ukrajina.

V Sýrii se nejednalo o ruskou agresi, Rusko tam pouze přišlo podpořit jednu z bojujících stran, tedy syrskou vládu, která držela Damašek. Byli vojensky úspěšní, ale to bylo dáno tím, že to byla jen podpora.

Malou zemi Gruzii také dokázali svým útokem v roce 2008 zaskočit, takže byli úspěšní podobně jako předtím v Pobaltí. Ale také se nesnažili obsadit celou Gruzii, ale hlavně jen přístavy a oblasti na severu země, Abcházii a Jižní Osetii, kde mohli počítat s podporou místního obyvatelstva. Jednalo se jen o malé regiony.

Každý válečný konflikt je velmi jedinečný, a porovnávání jsou proto většinou velmi obtížná. Zajímavé ale je, že zrovna v případě Ukrajiny můžeme vidět hned několik paralel se zimní válkou s Finskem.

Podobná je hlavně motivace Moskvy k útoku. Stejně jako k Ukrajině Sověti vzhlíželi k Finsku jako k historickému území Ruska, protože před rokem 1918 bylo součástí ruské říše. Měli ambici celé území zabrat, tedy nejen vyřešit nějaký hraniční spor, který tam ani nebyl.

A podobně jako v případě Ukrajiny byli nečekaně mnohem slabší finskou armádou zastaveni hned kousek za hranicemi, kde se ruský velmi mohutný útok začal rozbíjet o zarputilou finskou obranu. Finové je nepustili nikam hlouběji do vnitrozemí. Po několika týdnech dokonce začali také přecházet do protiútoků a nepřítele i obkličovat.

Sovětům narůstaly naprosto nepřiměřené ztráty a začalo se ukazovat, že válka skončí pro Sověty neúspěšně. Rusko se stejně jako dnes začalo vydávat za vítěze před svou veřejností, změnilo své válečné cíle. Na začátku chtěli obsadit celé Finsko, dokonce v Leningradu už byla ustavena finská prosovětská vláda, kterou chtěli dosadit do Helsinek. Ta už i podepsala smlouvu se SSSR o přátelství a spolupráci. Ale na to se muselo o pár týdnů později zapomenout, protože bylo jasné, že tato vláda nikdy do Helsinek dosazena nebude.

Ano, podobností je tu víc. V případě Ukrajiny Putin původně přišel s tím, že hlavní cíle jsou denacifikace a demilitarizace Ukrajiny, a bylo jasné, že tím myslí změnu vlády v Kyjevě. Mimochodem Putin svou invazí zamýšlel sjednotit historické území Ruska, ale dá se říct, že tím završil emancipaci ukrajinského národa, který se v dalších desetiletích bude vůči Rusku silně vymezovat. Dosáhl pravého opaku, než zamýšlel.

A když se teď ukázalo, že do Kyjeva ruská armáda už nevstoupí, přišli s tím, že tou demilitarizací v podstatě mysleli pouze oslabení ukrajinské armády. Nyní budou tvrdit, že denacifikace a demilitarizace už proběhla, že ukrajinská armáda byla během bojů silně oslabena. Pokud jde o denacifikaci, tam se jim jedná hlavně o likvidaci praporu Azov v Mariupolu. Až ho zničí, tak to budou veřejně vydávat za splnění dalšího cíle.

Moskva se podle všeho spokojí s nějakým malým územním ziskem, který potom budou ruští vůdci a propagandisté vydávat za velké vítězství.

Je to tak, obě strany byly poražené. Nemůžeme ale z analogie se zimní válkou vyvozovat, že se bude všechno odehrávat stejně. Rusové utrpěli obrovské ztráty, a to i vojenské prestiže, což bylo obzvláště nepříjemné, když začínala druhá světová. Nedosáhli svých cílů. Finsko ztratilo desetinu svého území a druhé největší město Vyborg.

Něco podobného se může stát i Ukrajině, že bude muset vyměnit mír za území, byť prezident Zelenskyj tvrdí, že ne. Těžko se asi něco změní na tom, že Rusové budu nadále kontrolovat Krym a region Doněcké a Luhanské lidové republiky.

Nedovedu posoudit, jak na tom ukrajinská armáda teď je, protože mám stejné informace jako kdokoli jiný, tedy z médií. Můžeme jen dedukovat. Ale myslím, že to pro ni také musí být obrovská zátěž, takže zájem na tom, aby Ukrajina přistoupila na nějaký kompromis, bude.

Ale druhá věc je, že Ukrajinci se drží natolik dobře, že na nějaké rozsáhlé kompromisy nemají důvod přistupovat. Najednou se zdá, že se Rusko stává tím slabším hráčem i v mírových rozhovorech, tedy zřejmě bude muset ustoupit mnohem víc. Ale určitě Ukrajina ani tak neprosadí obnovu své suverenity v plném rozsahu, že by se jim vrátil Krym.

To je právě důvod, proč Rusové k bombardování přistoupili, když blesková válka zkrachovala. Mysleli si, že celou Ukrajinu obsadí, že část obyvatelstva jim bude dokonce nakloněna. Už po několika dnech se ale ukázalo, že tak se to vyvíjet nebude.

Ano, to byl třeba případ Stalina v roce 1945.

Určitě, ale je otázkou, jak dlouho mu to bude ruská veřejnost věřit, a to ještě v kontextu těch obrovských ekonomických problémů, které teď v Rusku v důsledku sankcí nastanou. Putin a jeho propaganda budou vydávat jakoukoli dohodu nebo třeba i jen zakonzervování nějakého stavu za velké vítězství. Ale lidé sami pocítí ekonomické dopady. Každý jim bude vystaven.

Se Stalinem srovnatelný není. Až taková diktatura to není, a i rozsah represí je nesrovnatelně menší. Ale od dob Stalina je to největší diktátor v čele Ruska. Po Stalinovi totiž následovalo kolektivní vedení, kdy jak Chruščov, tak Brežněv nebyli diktátory. Až teď s Putinem se vrátilo to samoděržaví.

To se nedá vyloučit. Po pádu autoritářského režimu v roce 1917 nastalo období chaosu a boje o to, kdo převezme moc. Většinou tedy následuje období nestability, než že by nastoupil nějaký jiný, ještě silnější diktátor. Ty pokusy byly, například Alexandr Vasiljevič Kolčak se chtěl stát všeruským vládcem po carovi, ale ne­uspěl. Nelze vyloučit, že by se něco takového mohlo stát, ale spíš bych očekával, že se ruský režim, aniž by se podstatně změnil, vrátí ke kolektivnímu vedení.