Historik: Te Deum je u inaugurace šťastná volba

Zřejmě chce ukázat, že bude vykonávat prezidentský úřad civilně, i když je generál ve výslužbě. Máme tu příklad generála a prezidenta Ludvíka Svobody, který při inauguraci v roce 1968 během pražského jara při vojenské přehlídce ten prvek silně uplatnil. Myslím si, že je dobře, že není vojenská přehlídka, ale že proběhne společenské setkání pro více lidí, než se vejde do Vladislavského sálu.

Já to vítám, protože jsem toho názoru, že v duchovní rovině není Petr Pavel prezidentem jen katolíků, ale všech, kteří se hlásí k nějaké náboženské víře. Tento ekumenický přístup k Te Deum mi přijde velmi šťastný.

Odpovídá to i tomu, že sám prezident Pavel se k nějaké víře nehlásí.

Právě díky tomu, jak je to Te Deum ekumenicky pojaté, že to nebude vyjádření přízně prezidenta Pavla konkrétní církvi, že neproběhne katolická mše, ani žádná jiná, tak je to v pořádku.

Během obřadu bude žehnáno osobě prezidenta jako hlavě státu. Podle mého je to snaha dát prezidentskému úřadu určitou vizi, nadčasový a duchovní přesah. Protože úkolem prezidenta není jen dělat ekonomickou diplomacii, řešit ekonomické problémy a politický provoz, ale měl by přispívat k formulování vizí a impulzů, kam by měla směřovat společenská diskuse.

Vzhledem k tomu, že tam nejsou jen zástupci křesťanských církví, ale i představitelé židovské obce, tak to určitě není klasický obřad požehnání, které stvrzovalo spojitost trůnu a oltáře. Ale dostává to nový obsah: dát prezidentskému republikánskému úřadu nadčasovou, duchovní a nadkonfesní dimenzi.

Je potřeba připomenout prezidenta Havla – když 29. prosince 1989 nechal sloužit Te Deum, tak v tom byl hodně výraz úcty ke kardinálu Tomáškovi, kterého považoval za velmi důležitého muže revoluce, a určitě si nepřipomínal nějaké feudální principy z doby monarchie.

To bylo teprve druhé Te Deum, které se sloužilo pro prezidenta. První bylo slouženo za ne úplně šťastných okolností v roce 1938 po mnichovské dohodě pro prezidenta Háchu.

Gottwald k tomu přistoupil vyloženě pragmaticky. Sám byl ateista, ale chtěl ukázat, že je prezidentem i pro katolíky, kterých bylo stále velké množství, ale nebyla v tom žádná víra nebo to, že by chtěl mít svůj úřad pověřený shora. Je potřeba říci, že oba dva dostali vyčiněno, Beran od věřících a Gottwald od svých soudruhů.

Masaryk a částečně i Beneš byli proti okázalosti. V době první republiky byla v živé paměti pompéznost církevních, monarchistických obřadů a s tím se Masaryk neztotožňoval, a proto se nikdy osobně bohoslužby Te Deum neúčastnil.

Usiloval o to, aby inaugurační obřady byly co nejstřídmější, a proto se tam dokonce zakazoval alkohol. V Rudolfinu se například podával čaj, protože Masaryk měl velmi záporný vztah k alkoholu. Ale při své poslední inauguraci v roce 1934 se přiklonil k myšlence, aby inaugurace proběhla na Pražském hradě ve Vladislavském sále. A od té doby všechny inaugurace probíhají tam, včetně těch komunistických.

První inaugurace proběhla 21. prosince 1918 ve Sněmovní 4, kde dnes sídlí Sněmovna. V té době tam ale bylo skladiště brambor a muselo se tam pořádně uklidit, aby to byl aspoň trochu důstojný prostor. Další dvě inaugurace proběhly v Rudolfinu, kde tehdy sídlilo Národní shromáždění.

Protože se změnil celý scénář inaugurace a její součástí se stala i vojenská přehlídka.