Článek
„Od některých lidí slýcháme, že by Ukrajina měla vyhovět přání agresora a vydat mu část svého území. Lidé, kteří to říkají, si neuvědomují, že to k ničemu nevede. Se zlem se nemůže vyjednávat v okamžiku, kdy vraždí obyvatele a zabírá území. A neskončí to u jednoho útoku. Vidíme to na historických skutečnostech, které se týkaly Československa,“ řekl Eduard Stehlík.
Berete tedy rok 1938 jako historickou paralelu s ukrajinsko-ruskou válkou?
V roce 1938 nás spojenci obětovali, protože se domnívali, že tím zabrání válce. Naopak tím ale otevřeli cestu k dosud největšímu válečnému konfliktu v dějinách. Kdyby nám bývali pomohli a postavili se za nás, možná by to celé dopadlo jinak. Věřím, že si současní politici, kteří rozhodují o tom, co se bude dít ve vztahu k Ukrajině a Ruské federaci, uvědomí, že bychom si z naší historie měli vzít ponaučení.
Rok 1938 je nabitý událostmi, které rozhodly o osudu Československa. Vyberte prosím tři nejzásadnější.
Z hlediska bezpečnosti Československa je to 12. březen 1938. Anšlus Rakouska, který znamenal radikální zhoršení bezpečnostní situace republiky. Odhalily se celé hranice na jižní Moravě a části jihu Čech. Jestli do té doby šlo československé území bránit obtížně, tak po anšlusu už ji ubránit v podstatě nešlo.
Druhým datem byl 21. květen, tedy Ostraha hranic. Československo poprvé provedlo něco, čemu neodborně říkáme částečná mobilizace, a deklarovalo tak připravenost se bránit. Do třetice je to ono tragické datum noci z 28. na 29. září, tedy podepsání Mnichovské dohody.
Zajímavé mi přišlo srovnání, jak tehdejší Československo posilovalo ve zbrojení v roce 1938. To je ve srovnání se současnými dvěma procenty státního rozpočtu do obrany tak výrazné.
V určitých situacích, kdy si stát uvědomí ohrožení, je potřeba reagovat. Ministryně obrany Jana Černochová slaví dvě procenta HDP a plnění závazků NATO. Někteří skřípou bezzubými dásněmi, že je to moc peněz, ale Československo v roce 1938 dávalo na obranu dvacet procent HDP. Ve srovnání s tím pro armádu aktuálně vlastně nic neděláme.
Jak byla vybavená armáda v předválečném roce 1938?
Armáda měla rozjeté obrovské množství výzbrojních projektů, ať už šlo o přezbrojení, nové typy letounů, modernizované dělostřelectvo, nebo výstavbu moderního pohraničního opevnění. Chystalo se zavedení nových tanků různých typů. Vyzbrojování bylo zkrátka fantasticky nastartováno a během krátké doby se podařilo smazat velkou část dluhu, který vznikl na konci dvacátých a začátku 30. let.
Nicméně čas byl neúprosný. Kroky, které Československo dělalo, a obrovské úsilí, které vynakládalo na svoji obranu, byly možná i důvodem, který paradoxně vedl Adolfa Hitlera k tomu vypořádat se s Československem co nejrychleji. Vůdce totiž věděl, že čím déle bude útok odkládat, tím ho bude stát více obětí.
Samostatnou kapitolou je pak vznik pevnostních opevnění. Masivně vyrostly nejen na území Pardubického kraje.
Pohraniční pevnosti mě vedly k prvnímu setkání s pamětníky. Měl jsem štěstí, že jsem s tím začal hodně brzo. Jako třináctiletý jsem se scházel a vyhledával pamětníky, kteří tehdy opevnění budovali, nebo v nich chtěli republiku bránit. Tito lidé si prošli obrovským vzepětím přípravy republiky k obraně, ale i mnichovskou tragédií.
Pro ně to bylo tragické, ale pro mě cenné, neboť mi předali při vypravováních ducha té doby. Díky nim jsem schopen nahlížet na tyto události nejen přes suchá fakta, ale i skrze dobovou atmosféru.
Vstupní objekt tvrze Bouda
Pevnosti byly sice velmi rychle postaveny, ovšem pobyt v čerstvých betonových stěnách měl své následky, viďte?
Objekty byly čerstvě po betonáži. Když si člověk postaví dům, říká se, že ho má nechat vymrznout. Sem se muži stěhovali pár měsíců po dokončení. Ještě se srážela voda na stěnách, usínali pod mokrými dekami, které si neměli kde usušit, když venku pršelo.
Lidé si z pobytu odnesli doživotní zdravotní následky. Snažili se žít jinde, vytvářeli si v pevnostech provizorní kamínka, využívali sklad materiálu nebo kanceláře stavební firmy, která opevnění stavěla, aby nemuseli být pod tím betonem.
V současné době nastává boom tato opevnění získat, jsou nabízena jako atrakce k přespání, lidé je kupují v dražbách. Jak se na to díváte?
Nemám problém s tím, když si bunkr někdo koupí a využívá ho způsobem, že ho nehyzdí navenek. Byl bych ale rád, aby stavby opevnění zvenčí stále vypadaly jako pevnostní objekty. Uvědomuji si ale, že život jde dál a nemůžeme lidem diktovat, jakou barvu fasády si dát na rodinný dům, tím méně na bunkr. Může mě to mrzet, ale to je tak vše, co s tím mohu udělat.
Majitelé objektů, které byly dlouho prázdné, a v nedávnu jsem je navštívil, se k nim chovají citlivě a berou to tak, že se starají o technickou památku, která by bez jejich pomoci zanikla.
Pardubický kraj chce, aby se pás pevnostního opevnění na Králicku stal kulturní památkou a aby pevnosti zůstaly kompaktní a bez výstřelků. Co tomu říkáte?
Hejtman Netolický má k tomuto tématu hluboký vztah. Pokud se kraji podaří dosáhnout úrovně památkové ochrany, budu velice rád. Kraj provozuje muzea na tvrzi Bouda a Hůrka u Králík, to je cenné.
Vraťme se ještě k výstavě k roku 1938. Kde bude k vidění?
Nyní v ležáckém památníku, pak v Lidicích. Předpokládáme, že vyrobíme i další paré, běžně je pak zapůjčujeme do škol. Děláme k nim i pracovní listy, které jsou k dispozici učitelům, řada z nich si na ně zvykla a využívá je.
Temné měsíce po Mnichovu. Vyhánění Čechoslováků i útěky židovského obyvatelstva
