Historik: Rozhodnost generála Moravce nastartovala český odboj

Chtěl být filologem. Studoval latinu, francouzštinu, ale do osudu zasáhla první světová válka. Byl zrovna ve vojenském věku, což znamenalo nástup činné služby rakousko-uherské branné moci a v roce 1915 odešel na frontu.

Byl zajat. Přeběhnutí bylo relativně málo. Ale potom hledal cesty, jak se dát do služeb Masarykem vedeného odboje. Ruská správa neměla zájem tam vytvářet národní jednotky, speciálně z Čechů. Možnost bojovat se našla u 1. srbské dobrovolnické divize.

Ještě bych se tu zdržel, protože právě srbské angažmá se na něm silně podepsalo. Se Srby si prošel peklem boje u Dobrudže, kde byl dvakrát raněn, jednou v boji zblízka. To byl velmi tvrdý boj a řada českých i srbských spolubojovníků tam padla.

Někteří Češi odcházeli k čs. legiím, ale Moravec se Srby vydržel až do předjaří 1918. Ale předtím ještě cestoval přes Británii na soluňskou frontu v Řecku. Odtud na několik měsíců do Francie, kde vstoupil do legií. A na podzim 1918 jej ještě převeleli k čs. jednotce v Itálii.

Boje po boku Srbů byly pro jeho profesní dráhu formativní. Tam ho to jako muže, bojovníka doslova ukulo. Protože to byli Balkánci, kteří se hned tak nezaleknou. Odsud plyne jeho razance, do určité míry i bezohlednost, nebo schopnost vyrovnávat se s nebezpečím. To z něj udělalo srdnatého, odhodlaného vlastence a stoprocentního vojáka. Z války se vrátil v prosinci 1918 jako nadporučík a dal se na vojenskou kariéru.

Ve dvacátých letech absolvoval Válečnou školu, stal se z něj důstojník generálního štábu, což umožňovalo zastávání vyšších štábních a velitelských funkcí.

Na konci 20. let vstupuje poprvé do styku s problematikou vojenského zpravodajství. Konkrétně v době, kdy působil u štábu 2. divize v Plzni. Tam začalo být zřejmé, že má pro to vlohy. Tady se zhodnotila i studia filologického oboru, což předpokládá, že musíte mít systematické myšlení.

Když přistupoval ke koncipování zpravodajské činnosti, vždy to bylo podloženo připraveným schématem, které sice nebylo rigidní, ale vždy měl jasně strukturovanou představu, uměl precizně formulovat instrukce, přesně vystihnout myšlenku, o co mu jde.

Stanovoval jasně definované cíle, očekávání, možné eventuality vývoje, jak nahlížet na různé problémy a získávat zprávy.

Ve větší míře se začínalo na zelené louce s podstatnou francouzskou výpomocí. Zpravodajství první republiky se silně orien­tovalo proti Maďarsku, protože v roce 1919 došlo k válce s Maďarskou republikou rad. Byla tam snaha o revizi poválečného uspořádání. Ale od počátku 30. let začalo být nebezpečnější Německo, jehož vývoj spěl k až diktátorskému státu.

Moravec se z Plzně přesunul na Zemské vojenské velitelství Praha a tam se v roce 1929 stal přednostou zpravodajského oddělení. Nebezpečnost Německa začala být čím dál naléhavější, i když ne zcela zjevná. Jedním z jeho prvních kroků bylo, že dobře zareagoval právě na první symptomy, že v Německu nacistická strana může získávat větší ohlas ve společnosti. Byl jeden z prvních, kteří to vystihli a začali zpravodajsky pracovat proti Německu.

Významnou postavou pro něj byl zemský vojenský velitel generál Josef Bílý. Ten mu dal značný prostor pro realizaci. Pochopil, že Moravec má koncepční představu a začal rozjíždět aparát, který byl brzy velice přínosný.

Už v roce 1931 získal jednoho z naprosto klíčových agentů Huga Zappeho, Němce z českého pohraničí. To byla zvláštní postava, defraudant, hochštapler, který měla spoustu problémů, čehož zpravodajská služba využila. Zappe měl i významné postavení ve straně německých nacionalistů DNSAP v ČSR. Měl dost zpráv o tom, oč usilují nacisti v samotném Německu.

Moravec díky Zappemu měl informace, že nacistické hnutí ve skutečnosti chce rozložit celý poválečný systém. Měl je dřív, než se nacisti dostali k moci a začalo vyzbrojování. Předkládal kompletní zprávy o nacistických organizacích jako SA se statisíci lidmi, kteří jsou pod pláštíkem branných aktivit připravováni chopit se zbraně.

Časem se vyprofilovaly tři skupiny. Jednak lidi jako Zappe, úplatní, vydíratelní. Ti úplatní byli schopni prodat cokoli za cokoli. Měli přístup ke kvalitním informacím, ale také včas pochopili, kdy přestat, aby mohli zmizet. Takže byl spoleh, že se nenechají odhalit.

Pak to byla německá levice, komunisté, soc. dem. Ti nežádali pro sebe finanční odměnu. Dokázali velmi dobře pracovat v ilegalitě a vyhnout se postihům gestapa.

A třetí skupina jsou konzervativci, zejména bavorští katolíci, kteří vyznávali hodnoty humanismu a zapojovali se i do informačního boje. A pak sem patří ještě rakouští, ale i němečtí monarchisté.

Pro Moravce je pak podstatný rok 1934, kdy už byl nepřehlédnutelný a byl povolán na úroveň hlavního štábu.

Během druhé poloviny třicátých let se velmi silně rozvinula zpravodajská spolupráce zejména s Francií. Čs. zpravodajství sice nemělo takové možnosti jako Francouzi, ale v řadě ohledů nezaostávalo a kolem poloviny třicátých let dodávalo i informace, které překrývaly bílá místa francouzských zdrojů.

Zmínil bych jednoho důstojníka, který působil na říšském ministerstvu letectví. Když jsem nedávno porovnal jeho informace s dnes známými fakty, tak to byl zrcadlový překryv. Týkalo se to programu výstavby německého letectva na období 1934 až 36. To bylo pro Francouze vysoce atraktivní a otisk informací je i v jejich komunikaci s Brity.

Velmi tajemná postava a nyní panuje shoda, že pracoval na obě strany. Byl to civilní zaměstnanec německé vojenské zpravodajské služby, jeden z prvních členů nacistické strany. Vedl náročný život, co se týká životního standardu, žen. A k tomu potřeboval peníze.

Jeho pracovištěm byla úřadovna německé tajné služby v Drážďanech. Odtud pracoval proti ČSR a v Německu nebudilo pozornost, že do ČSR často jezdí. Toto praktikoval v první polovině třicátých let.

Thümmel se dokonce přihlásil sám. Dopisem, který se zachoval, oslovil hlavní štáb, že nabízí služby a kde se mohou sejít. To padlo na úrodnou půdu. Bylo to v roce 1936 po remilitarizaci Porýní. Německo tam vojensky přilnulo k hranicím Francie, což změnilo poměry Francie vůči Německu, ale i pozici ČSR a dalších spojenců, protože to výrazně zproblematizovalo případnou vojenskou pomoc Francouzů.

Vítaná i opatrná. Agentura měla dost spolupracovníků, ale těch, kteří měli přístup ke klíčovým informacím, bylo jak šafránu. Byl hlad po kruciálním zdroji, a pak dojde takový dopis.

Moravec měl pod sebou celý aparát a on i jeho lidi byli v bezprostředním kontaktu se svou sítí. Nabídku nemohli přejít. Spolupráce kolísala, někdy byla intenzivní. Informace byly někdy velkého významu, někdy byly prefabrikovány tak, aby odváděly pozornost. Ale někdy Thümmel, neboli agent A-54, reálně vyzrazoval utajované skutečnosti.

To se výjimečně Thümmela netýkalo, informace byla od německých soc. dem. Byl to květen 1938, kdy v ČSR probíhaly obecní volby, takže i v pohraničí s německým osídlením, což byla hodně horká půda. Bylo to po březnovém anšlusu Rakouska, kdy Německo překvapilo, jak rychle to dokázalo. A tak byla otázka, jestli si Hitler nedovolí něco podobného v ČSR. Třeba během volebních tenzí.

A do toho dostává aparát zprávu, že od západu k hranicím plyne spousta vojenských transportů, hrnou se tam vojska a co teď? Dnes víme, že Němci jeli na východ jen na cvičení. Hitler ještě neměl v úmyslu zaútočit.

Ale nešlo to podceňovat, muselo se jednat. Moravec údaje prezentoval jako podložené, oprávněné a je třeba podle nich reagovat. Vláda rozhodla provést určitá vojenská opatření jako demonstraci odhodlání se bránit.

Jeho úloha byla klíčová, ale nebylo to jen na něm a nebyl to neúspěch. Jednal v tenzní situaci. Neúspěch či chyba by bylo, kdyby otálel. Ale ano, je pravda, že část těch karet vyložili na stůl. Do mobilizace v září 1938 se však nástupní systém armády přebudoval tak, aby nepřipomínal situaci z května.

Tyto informace pocházely od Thümmela. On je informoval hlavně proto, aby zpravodajci stihli zlikvidovat stopy spolupráce s ním. Moravec správně neotálel a přinesl informaci do vlády, dokonce několikrát. Údaje relativizoval a shazoval hlavně ministr zahraničí Chvalkovský. On jim možná ani věřit nechtěl.

Zpravodajci – vojáci se setkávali s přehlíživou reakcí, dokonce zneuznáním, a v tomto okamžiku se projevila Moravcova rozhodnost a rozhodl se správně. Když viděl, že u vlastní vlády nemá dovolání, a pokud věděl, že je nutné pokračovat v boji, tak hledal cesty jak a jednal na vlastní pěst. Rozhodl se přenést další zpravodajskou činnost na zahraniční půdu. To bylo možné, protože právě v té době se prohlubovaly kontakty s britskou zpravodajskou službou.

Českoslovenští zpravodajci ztratili důvěru ve Francouze a po několik měsíců neměli chuť se s nimi vůbec bavit. Britové, kteří na rozdíl od Francie neměli vůči ČSR žádné závazky, vystihli, že ČSR a její zpravodajská služba je na tom velmi dobře. Vztahy se utužily tak, že právě britská tajná služba umožnila odlet českých zpravodajců do Londýna. Bez nich by se to neuskutečnilo.

Byla to jen 11členná skupina, nestihli s sebou vzít ani rodiny. Byl to odlet zosnovaný v řádu hodin. Techniku s sebou neodvezli žádnou, zato evakuovali živé svazky, evidenci agentů aktivních a spících. To byl obrovský informační kapitál. Byli připravení po pár týdnech oživovat agenturu z území Británie. To bylo neuvěřitelné a Britové do toho vkládali značné naděje.

To je jeden z vůbec nejvýraznějších úspěchů Moravcovy profesionální činnosti během války. Kdyby se to nestalo, 15. března 1939 vtáhnou nacisti do českých zemí, zmocní se důstojníků, začnou je vyslýchat, pátrat po jejich kontaktech, zmocnili by se nějaké dokumentace. A kdo by účinně rozvíjel zpravodajství na území protektorátu a kdo by ho realizoval ze zahraničí?

Odbojová zpravodajská činnost začala ve strukturované podobě od počátku, a to byl velký vojenský, ale i politický vklad. Pochopil to i Edvard Beneš. Moravec byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků.

Londýnské centrum exilové zpravodajské práce rozvíjelo ofenzivní činnost zejména proti Německu a také vyprofilovalo program zvláštních výsadkových operací nejen do protektorátu.

Aktivita byla široká, ale kvalitu informací podmiňovala otázka spojení s okupovanou vlastí. Čs. odboj a možná ještě Polsko na tom byly nejhůř, protože byly po celou dobu v sevření říše. Kurýrní sítě byly omezené, tak vynikal význam rádiového spojení. A to se budovalo na území protektorátu z ničeho. Nacisté jeho význam vystihli, a tak se velmi sofistikovanými způsoby snažili činnost stanic umlčovat.

Spojení trvalé a kvalitní trvalo od jara 1940 do podzimu 1941. To byl velmi hodnotný tok informací. I tady se projevovaly zprávy agenta A-54. Na jaře 1942 gestapo Thümmela zatklo a v červnu 1942 umlkla poslední stanice Libuše výsadku Silver A. Tehdy nastalo dvouleté mlčení, což byly i důsledky atentátu na Heydricha.

Panuje shoda, že byl iniciátorem. Na podzim 1941 Heydrich po svém příchodu rozhodl o popravě několika vůdčích osobností Obrany národa. Moravce se obzvláště dotkla poprava generála Bílého. V Londýně tedy jednal se snahou tuto ránu pomstít na někom z vedoucích činitelů protektorátu. Ve hře byl Frank nebo Heydrich.

To nečekal nikdo anebo málokdo v exilu. Ale část odbojových činitelů v protektorátu před tím varovala.

To už začal narůstat vliv Sovětského svazu a moskevských komunistů. Ke konci války byl povýšen do generálské činnosti, byl ale jedním z lidí, kteří nemohli komunistům konvenovat. U nich bylo jasné, že on i jeho kolegové budou stát vždycky za masarykovsko-demokratickým zřízením státu.

Beneš to musel jako politik vyvažovat. Ale to nebyla přímo vina Benešova, těžiště zpravodajství se přesouvalo na východ. Po návratu do vlasti čelil Moravec kritice za ten hektický odlet v březnu 1939, kdy se na něj sypala obvinění, že nezajistil likvidaci tajných spisů a řadu dalších věcí. Bylo proti němu vedeno i řízení, které Beneš zastavil.

I Moravec byl změnou poměrů hodně rozčarovaný. Už nebyl prostor, aby mohl uplatnit své profesní zkušenosti. Velel divizi v Mladé Boleslavi.

Nepochybně při emigraci byla podpora od Britů, a to už jen proto, že ho znali. Mohli se za něj zaručit, měl na Západě kredit. Dlouhou dobu pak pracoval pod americkým vedením na území západního Německa a odtamtud odešel do USA, kde ještě působil pro CIA jako seniorní odborník.

To je akce Velký metař, ale k tomu vlastní poznatky nemám. Nemáme k dispozici primární prameny. Tato věc mi připadá diskutabilní. Celý smysl akce mi uniká.

Byl skutečně silnou, vyhraněnou, velmi sebevědomou osobou. Věděl o svých kvalitách. Z toho vyvozoval nároky na určitou pozici v aparátu a dále. Takhle vyhraněná osobnost obecně se dříve či později dostane do střetu s jinými výraznými osobnostmi. A to pak dojde k zápolení těchto povah.

Ze svědectví vyplývá, že nebylo jednoduché pod ním sloužit, ale také uměl ocenit kvalitní práci. A pak bych ještě vyzdvihl, že ho charakterizovala zásadovost. Byl vlastenec a tomu všechno podřizoval. I v osobní rovině se nedopouštěl žádných excesů. Hodně mu záleželo na manželce a dvou dcerách. To bylo pro něj všechno a taky ho to hodně drželo.

Když ho postihl infarkt cestou do práce do Pentagonu v roce 1966, měl v náprsní tašce verše, které byly věnovány Čáslavi. Pořád to byl Čechoslovák, Čech, Čáslavák.