Havlíček: Od jádra a plynu neucukneme ani o milimetr

Jsme zatím rezervovaní, studujeme všechny dopady. Na první pohled je to až přespříliš ambiciózní a podle našeho názoru pro některé země těžko realizovatelné. Nechceme dopředu vše shazovat, byť se nám zdá, že některé nápady jsou tam za hranou, a není to jen náš názor. Celý týden jednám se svými protějšky z Francie, Německa a z ostatních zemí a musím říct, že řada z nich je vůči tomu velmi rezervovaná.

Principiálně nejsme proti větší ekologizaci. Je to správná cesta, avšak musí se respektovat rozdílnost jednotlivých zemí, jejich energetický mix a průmyslová struktura, a nesmí se zničit evropské hospodářství a průmysl. Současně nesmí nastat situace, že bychom porušili energetickou soběstačnost České republiky nebo zásadně ovlivnili ceny pro spotřebitele. To je pro nás nepřijatelné.

Pokud budou naplněny naše energetické požadavky včetně zvýšení zdrojů do Modernizačního fondu, z něhož to budeme platit, jsme připraveni diskusi zahájit.

Nelze neakceptovat podporu zdrojů, které budou směřovat k nízkoemisní energetice. Pro nás je to vedle obnovitelných zdrojů jasně jádro a přechodově plyn. Nejsme připraveni cuknout ani o milimetr a Evropská komise musí podpořit plyn jako tranzitní zdroj alespoň na přechodnou dobu s veškerou podporou, kterou dostávají ostatní nízkoemisní zdroje. Stejně tak to musí být u jádra. Je celá řada otevřených věcí, které budeme diskutovat.

EU ale za poslední dva roky změnila postoj vůči jádru. Z protijaderného nebo rezervovaného postoje se začíná měnit na přiměřenou míru akceptace. Myslím, že jsme k tomu částečně přispěli. Není to proto, že by Unie začala milovat jádro, ale proto, že jej vnímá jako jednoznačně bezemisní zdroj. Některé země dospěly velmi pragmaticky k závěru, že jestliže mají odstavit uhlí, tak musí najít jiný zdroj, a to je jádro. Ale než se to vybuduje, tak v přechodné době deseti až dvaceti let to musí být zdroj plynový.

Už dnes počítáme dopady, které jsou spjaty s plány na roky 2030 a 2050. To jsou náklady v řádech jednotek bilionů korun. Počítáme to přes jednotlivé sektory a budou to enormní částky.

Vše, co je hrozbou, může být v jiných oborech příležitostí. Dopadů do zaměstnanosti se obávám o něco méně než rychlého dopadu do průmyslu, a tím i exportní výkonnosti, na které jsme do značné míry závislí. Firmy teď dostaly ránu kvůli covidu a není pro ně jednoduché opět nastartovat výrobu a exporty. Porušily se dodavatelsko-odběratelské řetězce, a jestli na ně v tuto chvíli budeme extrémně tlačit v rámci další ekologizace, tak to ty firmy jednoduše neustojí.

Je to vše o penězích a čase na to, aby se nové zdroje, zejména v energetice, daly vybudovat. Teď budujeme plyn a na to potřebujeme podporu. Pak budeme budovat jádro, k čemuž nám bude stačit, pokud se oficiálně v rámci taxonomie uzná tento zdroj jako jiné bezemisní zdroje. Mezitím transformujeme průmysl a i to je o zdrojích a čase, aby firmy měly prostor na přechod na nové technologie. Změny se dělat musí, ale postupně. Ne v rámci ideologie, ale s rozvahou, tak aby se tady nezničilo to, co se tady desítky a stovky let buduje.

Evropa se někdy chová zbytečně sebemrskačsky. Dnes je lídrem v oblasti snižování emisí, ale limity utahujeme čím dál víc a paradoxně nás to dostává do situace, kdy tím nahráváme asijským velmocím, aniž bychom pomáhali snižování emisí.

Typické je to u oceli. Na jednu stranu přes emisní povolenky a ekologizaci snižujeme produkci v Evropě, ale spotřeba oceli neklesá. Autoprůmysl a stavaři nakupují ještě ve větší míře. Musíme nakupovat z Turecka, Ukrajiny, Číny a jiných asijských zemí, kde se vyrábí v rámci provozů, které jsou úplně jinak účinné než ty evropské a produkují více CO2. Takže to působí opak. Jestliže si Evropa utahuje opasek, není možné, aby se akceptovalo to, že se to bude vyrábět s většími emisemi jinde. To nedává smysl, tím se střílíme do vlastní nohy.

Samozřejmě. Exportovat CO2 není řešení. Evropa se na to musí dívat v kontextu ostatních světových aktérů, musí to být vyvážené a rozumné. Pro zelené ambice se musí dělat maximum, o tom není pochyb. Jen dnes hledáme cestu, čas a nástroje, jak to udělat, aniž bychom zničili hospodářství, jinak cíle nebude z čeho platit. Ty peníze musí někdo vydělat. Všichni zelení nadšenci si musí uvědomit, že na všechny smělé ambice dnes vydělávají ti, které chtějí omezovat.

Vlna postupného utlumování aut na standardní paliva začala už před několika lety, faktem ale je, že i v zemích, které jsou velmi ambiciózní, se to úplně nedaří podle plánu. I v Německu, které je bohatou zemí, dává do toho enormní zdroje a chce být jedním z lídrů, je zřejmé, že to nejde tak rychle, jak si představovali. A to nehovořím o Polsku nebo třeba o Slovensku. Myslím si, že bude ještě velká diskuse, zda se to stane v roce 2035, nebo o něco později. Jsou země, které si takové datum vytyčily, některé zvolily dokonce i dřívější termín, ale jiné se zase ozývají s tím, že ten rok není úplně reálný. Je docela možné, že to bude o několik let posunuto.

Měli bychom si zachovat chladnou hlavu a dopočítat si to, protože to bude mít vliv na peněženky spotřebitelů. Musí být vybudována infrastruktura, na niž si musíme vydělat. Přizpůsobit se musí automobilky a nabízet dostatečné množství vozů v přijatelných cenách.

Ty ambice jsou v zásadě v pořádku, ale někdy se mi to zdá jako zbytečně rychlá jízda. Mám pocit, že ten přechod se tlačí příliš politicky a ideologicky a pomíjí se ekonomické faktory a trochu se zapomíná na spotřebitele. Ten je tlačen do něčeho, co je ne vždy připraven respektovat a hlavně zaplatit.

Pokud budou elektrovozy za dostupné ceny, tak jsem přesvědčen, že si je lidé budou kupovat. Dokud to tak nebude, tak se není možné divit určitému odporu. A ten není jen v Česku, ale i v zemích, které tomu hodně fandí. Je potřeba dobrá cena a infrastruktura. Na tom musí participovat výrobci i jednotlivé země.

Určitě se budou rozvíjet i vodíkové technologie. ČR jako jedna z prvních představila před týdnem vodíkovou strategii, vodík je zdrojem budoucnosti. Nebude to ale tak rychle, jak si někteří představují. V automobilovém průmyslu je to o vodíkových stanicích. Do té doby pojedou elektromobily, protože vybudovat síť dobíječek je výrazně jednodušší. U nás jich dnes už máme optimální poměr jedna dobíječka na deset elektromobilů.

Naše strategie je založená na výrobě vodíku, jeho využití, dopravě a skladování. Máme ji rozdělenou na etapy do roku 2025 a 2030 včetně peněz, které do toho budeme dávat. Dali jsme dohromady sestavu všech aktérů od výrobců přes investory, školy, vědce a podobně. Bude to silně podporované odvětví s cílem dostat vodíkové technologie do průmyslu, energetiky i dopravy.

Jednáme se dvěma hlavními subjekty mezinárodního charakteru. Je to citlivá věc, nechtějí, abychom to příliš komentovali. Jejich názor respektujeme. Pracuje na tom asi desetičlenný tým ministerstva průmyslu a obchodu a věřím, že se podaří dohrát to, že alespoň jedna gigafactory bude v dohledné době schválena. Mohu prozradit, že za stát u toho bude určitě skupina ČEZ.

Z našeho pohledu mám jednu dobrou a druhou méně dobrou zprávu. Ta dobrá je, že u dálnice D3 budeme na hranicích s Rakouskem o tři až pět let dříve než rakouští kolegové. V Dolním Dvořišti budeme nejdéle v roce 2025, rakouská strana odhaduje 2028 až 2030. U D11 to bude opačně, polská strana tam bude o rok až o dva dříve.

Vyřešen je konečně obchvat Mikulova. A současně má ŘSD připravenou dokumentaci pro povolení stavby od novomlýnských nádrží až po hranice, což je průlom. Naopak problém je přechod přes zmíněné nádrže, to blokuje trvale jeden člověk, který takto prodloužil velké množství dopravních staveb, ač nikdy ve finále neuspěl. Je to cvok, ale dobrá zpráva je, že nový liniový a pak i stavební zákon, které jsme protlačili, tyto obstrukce zkrátí o jednotky let.

To je úplný blábol, který šíří senátor Wagenknecht, který utrpěl v Senátu se svými návrhy totální debakl. Piráti nechtějí jádro, proto straší hausnumery.

Je to velký úspěch navzdory všem škarohlídům, kteří tvrdili, že nám to Komise nedá, že bude zdržovat a tak dále. Jsme mezi zeměmi, kde to prošlo bez větších problémů, a bylo to vysoce oceněno. Je to asi nejambicióznější plán posledních desítek let, který jde do dekarbonizace, digitalizace, projektů s vysokou přidanou hodnotou, nejmodernějších forem vzdělávání, základního i aplikovaného výzkumu a třeba i do kultury a zdravotnictví. Není úzce zaměřený na jednu oblast, což myslím, že je dobře. Reflektuje, co jsme si vytyčili v naší vizi Česká republika – země pro budoucnost. Tedy že budeme moderní zemí založenou na znalostech a nejnovějších technologiích.

To je vytržené z kontextu. Je tam 109 milníků a cílů, které máme splnit, a jedním z nich je, abychom zabezpečili vyhodnocování projektů i s ohledem na střet zájmů. Je to obecná podmínka čerpání, jež nesměřuje konkrétně k premiérovi nebo Agrofertu. My samozřejmě budeme kontrolními nástroji vlastníky dotčených firem zjišťovat, je to naprosto relevantní požadavek. Nebude v tom žádný problém.

To zatím nechci komentovat. Jsem nominován za jižní Čechy, odkud pocházím, pravda je, že žiji ve středních Čechách. Finální jednání v rámci vrcholných orgánů ANO proběhne nadcházející týden. Dnes se ale na volby zatím nezaměřujeme, nezačali jsme žádnou velkou kampaň. Naše priorita dnes je zvládnout proočkovat, vypořádat se s covidem, nastartovat ekonomiku a připravit se na školní rok. Do regionů jsem jezdil před covidem i po něm, ne jenom do jižních Čech.

Každý rozumný člověk koalice tvoří po volbách. A jakýkoli vznik koalic před volbami je chybným krokem, protože strany tím ztrácejí identitu a politické body. Domnívám se, že všechny z těch koalic, které dnes jsou, nepřežijí. Buď skončí do voleb, nebo těsně po volbách. Není to nic jiného než šidítko před voliči a je to snaha udělat jakýsi vzdoroblok vůči straně, která se nepotřebuje za nikoho schovávat.

Myslím, že těch synergických efektů je tam obrovské množství a vytvořit ministerstvo hospodářství, které bude mít pod sebou infrastrukturu dopravní, průmyslovou a energetickou, tak jako je tomu i v některých jiných zemích, by prospělo oběma resortům. Posílily by, získaly by více financí a velmi silnou pozici ve vládě. K tomu ale musí být vůle všech aktérů. Pokud budu pověřen tím, abych ten projekt dotáhl, tak bych se do toho určitě pustil.

Dvě ministerstva bylo nouzové řešení, takže spíše ne. Ale jsem rád, že jsme všem kritikům dali jasnou odpověď, že to není o počtu budov a úředníků, ale o systému řízení a prosazování priorit. Ač v době covidu, splnili jsme klíčové úkoly a obě ministerstva posílila jako nikdy předtím. Na druhou stranu uznávám, že není normální řídit dva úřady, jedu úplně nadoraz a občas si připadám jako v tom filmu Zítra ráno vstanu a opařím se čajem. Když jdu spát, mám někdy pocit, že se potkávám s Karlem, co zrovna vstává…

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním Právu