Článek
Specifický humor Monthy Python je v Česku nesmírně oblíbený. Jak na něj reagují lidé v jiných částech světa?
Nevím proč, ale máme úspěchy všude. Byl jsem například před několika měsíci v Japonsku, pustil si v hotelu televizi a natrefil na pořad s názvem Gay Boy's Dragon Show. Nejdříve pustili několik našich skečů. Pak je čtyři chlápci v kvádrech připomínají japonské byznysmeny analyzovali. Aspoň myslím. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ovšem vypadalo to hodně bizarně.
Mám pocit, že se během posledních let vyskytujete v Praze často.
Miluji Prahu. Pro mě je to nejmagičtější místo na celé planetě. Uchvátila mě její historie a vizuální krása. Možná je to tím, že jsem vyrostl při čtení pohádek a pak jsem přijel do města, které jako kdyby z pohádky vypadlo. Kromě toho jsem totálně posedlý pražskými chodníky. Někdy chodím a fotím si vzory jejich dlažby. Fascinuje mě, že jsou pokaždé jiné. Moc se mi taky líbí český humor, je hodně podobný anglickému. Po chvíli člověku dojde, jak podivný a zároveň kouzelný je váš způsob vidění světa.
Ve vašem filmu Brazil se vám podařilo s až mrazivou věrohodností zachytit atmosféru totalitního státu, aniž byste v něm kdy žil. Jak jste to dokázal?
Od té doby, co jsem natočil Brazil, mi lidé z Východu říkají: vy jste to snad musel zažít! A lidé z Jižní Ameriky zase tvrdí, že je to přesně o nich, že jsem v jejich zemi musel žít. Ale já jsem nikdy nežil ani ve východní Evropě, ani v Chile. Žil jsem v Londýně. My umělci jsme paranoidní a přecitlivělé bytosti. Zřejmě jsem se dokázal vcítit do represe, se kterou jiní museli žít - den po dni, rok po roce. Vždyť takový Kafka taky nežil v totalitě a podívejte se, co napsal. Legrační je, že nejblíže k atmosféře ve filmu Brazil má v současnosti Amerika. Připadá mi, že v USA si "vynalézají" teroristy, protože jejich existenci potřebují k potvrzení kroků, které se týkají vnitřní bezpečnosti. Ovšem omezují tak svobodu svých občanů. Je to začarovaný kruh.
Žijete v Anglii, ale jste Američan. Proč podle vás hraje filmový průmysl v americké kultuře tak zásadní roli?
Američané chtějí snít. Netouží po realitě. A Hollywood jim v tom dokáže vyhovět. Většina hollywoodských filmů slouží k pobavení publika. Hlavně diváky neznepokojit! Tím je ale nepovzbuzují k přemýšlení. Pouze se jim sdělí, že svět je krásné, cool místo, kde se jezdí rychle, žije nebezpečně a tak dále. Lidé si užijí tyto velmi dětinské sny dvě hodiny v kině, zaplatí za ně a v normálním životě pak tolik nezlobí. Dost mě to děsí. Mně se také líbí, když jsem baven, ale zároveň chci být nucen přemýšlet o světě. Přinejmenším tohle se snažím ve svých filmech dělat já.
Váš nový snímek Krajina přílivu, inspirovaný Alenkou v říši divů, se utíká do světa snů. Dětská herečka si během jeho natáčení musela opravdu užít. Netrápí ji ještě noční můry?
Vůbec ne, děti jsou velmi silné osobnosti. Jedním z důvodů, proč jsem ten film točil, bylo, že v Americe a nyní i v Anglii je každý, nejenom děti, považován za oběť. Kdykoli si koupíte noviny, hned se z nich dozvíte, že se někdo stal obětí, že se svět hroutí, že bylo zneužito další dítě a tak dále. Jedna oběť za druhou. Úplný blázinec. Na Krajině přílivu se mi líbilo, že jsem mohl malou holčičku umístit do role někoho, kdo si neustále znovu vynalézá svět a vytváří si z něj krásné místo k životu.