Generál Muránský: Vojáci chybu neudělali, nejspíš padli do léčky

Už víme přesně, co se stalo. Máme jak písemné hlášení, tak i další materiály, které nám poskytli Američané. Tyto materiály jsou zatím tajné.

Charakter terénu někdy vyžaduje, že patrola musí při plnění úkolu sesednout z vozu a další činnost dělat pěšky. Je to dáno tím, jak jsou urbanisticky řešena místní obydlí, tzv. kaláty. Jsou tam úzké uličky, vozidlo projede stěží hlavní třídou. Proto vojáci musí často sesednout z vozů, a to se stalo i v tomto případě. Měli za úkol zkontrolovat určitý bod, a proto museli pěšky do úzké uličky obklopené asi dvoumetrovými zdmi. Ty způsobily při odpálení pravděpodobně vesty sebevražedného útočníka tzv. komínový efekt, kdy se veškerá energie výbuchu soustředila do toho úzkého prostoru, kde byla patrola.

Dostali za úkol zkontrolovat obydlí, zda tam někdo neukrývá výbušná zařízení nebo zbraně. Každá patrola dostane vždy jasný úkol: prověřit cestu, obydlí, prostory nebo osoby. Dalším úkolem je navázání kontaktů s místními obyvateli.

Dále ukazují přítomnost koaličních sil v prostoru. Proto byla jejich kontrola kombinovaná a byli v ní přítomni i příslušníci afghánské armády, kteří měli být pojítkem s místní komunitou.

To prověřujeme na základě dostupných videozáznamů z pozorovacích průzkumných prostředků, což je bezpilotní letoun Scan Eagle a také dva pozorovací balóny, které permanentně pozorují prostor nad základnou a mají vysokou rozlišovací schopnost na velkou vzdálenost.

Jestli to byla léčka, nemůžeme potvrdit, ale zatím se to jeví tak, že to léčka byla. A mohlo jich být několik. Protivník je totiž neviditelný, není označen, nevykazuje známky odlišného chování od místní populace. Styl oblékání dovoluje zamaskovat cokoli, co si pod oblečení vezmou. Je velmi těžké rozeznat, jestli je to protivník a hrozba, nebo ne. Vyhodnocujeme, jestli to byla léčka, jestli to udělal pouze jednotlivec, nebo měl komplice.

To je hodně nepravděpodobné, že by se taková informace dostala protivníkovi přímo ze základny nebo ze sdělovacích prostředků. Vojáci komunikují utajeným způsobem. Komunikace venku se omezuje na kódová označení některých prostor. To by místní jen těžko dekódovali tak rychle, aby mohli účinně nastražit léčku nebo se připravit na nějaký útok.

Pravděpodobné je, že si povstalci dokázali na základě dlouhodobého pozorování drilů a postupů vojáků vydedukovat, že by mohli jít třemi čtyřmi směry. Těch sebevražedných útočníků mohlo být několik a jeden z nich odpálil nálož připevněnou na těle.

Není pravděpodobné, že by se dělala patrola na základě informací z místních zdrojů, byť i ověřených. Situace se ve dne v noci monitoruje prostředky průzkumu a výhradně se spoléháme na informace, které jdou oficiální, koaliční cestou. Úkoly jsou pak vždy specifikovány velitelstvím praporu, kterému velí Američané, a naše jednotka je do tohoto praporu integrovaná, stejně jako jednotky jiných států.

Začíná se analýzou prostorů a prostředí, kde se má úkol plnit. Řeší se, k jakým incidentům v tom prostoru došlo historicky. Jaká je tam populace, terén a další důležité faktory pro pochopení prostoru. Po ujasnění úkolů si jednotka vyžádá veškerou podporu pro různé varianty, kdyby se při provádění úkolu stalo něco nepředvídaného.

Také se plánuje, kdo, komu a co zavolá. Letecké i pozemní jednotky jsou také připravené k okamžitému výjezdu ze základny. V patrole musí být také vždy zařazen někdo, kdo dokáže na místě poskytnout první pomoc.

Příprava je vždy robustní a díky této přípravě v tomto případě velmi rychle zareagovali naši zdravotníci, kteří byli součástí patroly a nesesedli z vozů. Ti vytáhli z místa zraněné (dva afghánské a jednoho amerického vojáka) a poskytli jim první zdravotnickou pomoc a odsunuli je pryč z místa výbuchu. Velitel jednotky si mezitím vyžádal na základně vyslání týmu sil rychlé reakce. Přiletěly vrtulníky a velice rychle i náš tým rychlé reakce.

V situaci, kdy není možné protivníka identifikovat a kdy nemá žádné zvláštní chování, je reakce velmi těžká. Nemohou mířit na každého civilistu, kterého potkají, nebo je vyhnat z cesty. My tam chceme navázat i normální kontakt s místním obyvatelstvem, bez toho se to neobejde.

Máme sofistikované průzkumné prostředky, máme informace, ale bohužel ne vždy lze z objektivních důvodů protivníky rozpoznat. Dokážeme spoustu věcí předvídat, ale takovéto věci se tam stávají stále. Na základě zkušeností se proto vždy mění postupy a taktika. Snažíme se vyvarovat všech chyb, kterých se vojáci mnoho let zpátky dopustili.

Všechny chyby a poznatky jsou s vojáky stále rozebírány, abychom se nechovali šablonovitě, aby protivník neměl šanci nás přečíst. Proto měníme časy, prostředky, trasy i chování a taktiku. Také příslušníci afghánské armády jsou vždy do společných patrol vybíráni až na poslední chvíli, aby se minimalizovala možnost úniku informací.

Po prvotním vyhodnocení můžeme říci, že nedošlo k pochybení při taktickém postupu. Vojáci se chovali přesně tak, jak se chovat měli, jak jsou naučení a jak se to mnohokrát předtím osvědčilo. Bohužel ale sebevražedný útočník znenadání vyšel ze stínu z postranní uličky na vzdálenost pěti metrů od našich vojáků a vše trvalo dvě tři sekundy. Za tu chvíli není možné identifikovat, jestli člověk zcela standardně oblečený představuje hrozbu a je útočník. Na to nebyl vůbec čas.

Deklarovaný nepřítel, který se k tomu otevřeně přiznává, je Tálibán. Ten vyhlašuje období války i období klidu zbraní. To je protivník číslo jedna. Na východě Afghánistánu je situace mnohem kritičtější a není tak stabilní jako na severu a v centru země. Ve východní části působí buňky Islámského státu a tzv. Haqqáního síť, což jsou teroristické skupiny, které bojují proti koaličním silám.

To jsou většinou žoldáci a zradikalizovaní muslimové, kteří jsou naverbováni v různých státech světa.

To se vědělo přesně do konce minulého roku, dokdy se bojovalo v Iráku proti Islámskému státu. Irák sice zvítězil, ale různé odnože a buňky zůstaly. Po době nečinnosti znovu začaly operovat v odlehlých částech východního Afghánistánu. Tam mají příznivé podmínky. Ale kolik jich tam je, to nevíme.

Hlavně je to moment překvapení. Často jsou to léčky, přímá i nepřímá střelba, nenadálé přepadení. Kladení výbušných zařízení. Ta mohou být magnetická, která upevňují na vojenská vozidla, nebo je zakopávají do cest nebo vkládají do propustek pod cestami a pak je dálkově odpalují. V poslední době přibývají útočníci s vestami plnými výbuš­nin. Ty vesty se nedají žádným prostředkem odhalit.

Bohužel ano. Protivník je rovněž chytrý a také používá sofistikované prostředky a nové taktiky a metody. Když vidí, že se koaliční síly naučily bránit proti dálkově odpalovaným výbušným systémům různými rušičkami, tak začal používat jiné formy.

A nejfatálnější statisticky jsou v současné době vesty a výbušniny, které se připevňují pomocí magnetů na vozidla ve městech, kdy vozy jedou pomaleji či stojí na křižovatce. V Kábulu také používají vozidla naložená trhavinami, která jezdí dny i týdny po městě, dokud nepotkají v zácpě vojenský cíl.

Dřívější předpoklady Aliance byly smělejší, než je realita. Bojová část mise skončila v roce 2014 a předpokládalo se, že její nebojová část, která se nazývá Resolute Support, skončí do dvou let a že do té doby bezpečnostní složky – policie a armáda – nabydou potřebných schopností a dokážou už samy čelit hrozbám. To nebylo ale naplněno.

Američané proto zpracovali novou strategii a ta klade mnohem větší důraz na přípravu a výcvik. Bohužel charakter povah a chování příslušníků ozbrojených sil Afghánistánu je jiný, než na jaký jsme zvyklí v rámci Aliance. A plánované cíle se proto musí odkládat.

Nějaký pokrok v kvantitě i v kvalitě tam je, ale není tak rychlý, jak se několikrát předpokládalo.

Aliance začala připravovat bližší studii této otázky, protože země, které v misi působí, se na to ptají. Teď se proto nedá říci, jak dlouho to bude. Z vojenského hlediska mohu říci, že chápeme naši účast v této alianční misi jako povinnost, a dokud tato mise bude trvat, tak se bude česká armáda na ní podílet.

Samozřejmě pokud s tím bude souhlasit vláda i obě komory parlamentu. Ale obrana ČR je založená na kolektivní obraně a my nemůžeme pouze čekat, až nás bude někdo bránit, až nás někdo napadne, ale musíme spolupracovat na obraně. A tato mise je prostor, kdy něco můžeme pro kolektivní obranu udělat a vyslat do Aliance signál, že jsme silný a odpovědný člen, který přispívá k soudržnosti NATO.