Generál Mičánek: Mnichovský scénář na Ukrajině by válku v Evropě jen odložil

Průlom čekám, ale otázka je, jestli bude stačit půl roku. Na americké straně se zvyšuje realismus a začínají si tam uvědomovat, že vše nepůjde vyřešit tak rychle.

Spekuluje se, že by Trump s Putinem mohli domluvit druhou Jaltu nebo že se USA s Ruskem domluví o budoucnosti Ukrajiny tak, jak to bude vyhovovat těmto mocnostem. Tomu ale nevěřím, protože Evropa by s tím měla obrovské potíže, protože Ukrajina je hlavně její problém. Záleží, jestli do toho vstoupí Čína, protože ona má klíče k řešení spíše než Amerika.

Protože má na Rusko páky. Kdyby Spojené státy měly dobré vztahy s Čínou – nebyla mezi nimi silná rétorika a obchodní války –, tak by se velice jednoduše mohly domluvit, že výměnou například za ekonomickou vstřícnost Čína přeruší dobré vztahy s Ruskem.

Rusko je totiž na Číně technologicky, materiálně i energeticky závislé. To by pomohlo mnohem více než veškeré sankce. Ty sice fungují – protože se ruská ekonomika zadrhává a zvyšuje se tam inflace –, ale jde to pomalu.

Historická zkušenost Evropy, která si pamatuje konferenci v Jaltě jako rozdělení sfér vlivu mezi mocnosti po druhé světové válce, se proměnila. Dnes je ve světě multipolární systém a jsou tu další hráči, kteří by s takovým rozdělením určitě nesouhlasili.

Například Evropa, která Ukrajinu podporuje, nebude souhlasit s uříznutím části Ukrajiny a přiřazením k Rusku. To by bylo opakování mnichovského diktátu, který přivedl Evropu do války. Takové ujednání „o nás bez nás“ nebudou chtít akceptovat ani Ukrajinci. Ale potom Ukrajinu budou muset podporovat jiné země než USA, a to je velká výzva i příležitost právě pro Evropu.

Je pravda, že USA hradí tři čtvrtiny výdajů Aliance. Ale z hlediska lidského a ekonomického potenciálu je mezi Evropou a USA parita. Evropa nemá tolik rozvinutý zbrojní průmysl jako USA, ale to se dá v budoucnu napravit.

Spojené státy se obou světových válek účastnily jako intervenční mocnost a vždy na tom ekonomicky vydělaly, kdežto Evropa trpěla. A dostala se do vleku ekonomicky, politicky i vojensky. Je na čase tuhle situaci změnit a budovat skutečně suverénní a sebevědomou Evropu.

Amerika Evropu potřebuje jako spojence, jako odbytiště zboží, surovin a hlavně vojenských technologií. Evropa je už dnes schopna, snad jen s výjimkou vyspělých protiraketových systémů a letounů, si zbraně vyrábět sama a také je vyrábí, byť pomalu a v malých počtech. Navíc Rusko také nemá ve svojí výzbroji jen ty nejvyspělejší systémy. Vlastně jediné, v čem nelze USA nahradit a co garantují NATO, je jejich jaderný program.

Bez ústupků to určitě nepůjde. Luhanská oblast je zabraná skoro kompletně. V Doněcké oblasti se Rusové posunují a jsou nedaleko od hranic Dněpropetrovské oblasti. Je tedy jasné, že se Rusko bude snažit získat Doněcko a Luhansko. Velká diskuse bude o Chersonskou a Záporožskou oblast, které Rusové neovládají, ale patří mezi kraje, které chtějí „osvobodit“.

Ustoupit z těchto požadavků bude pro Putina a jeho administrativu těžké. Stejně těžké bude pro Ukrajinu, když ji Trump bude nutit vzdát se všech čtyř oblastí a Krymu, navíc bez jasných bezpečnostních záruk.

Se ztrátou části území, byť dočasnou, jsou Ukrajinci zřejmě už smíření. Jsou na frontě i v týlu vysílení, narůstají dezerce, klesá podpora pro vedení války ve společnosti. Snižovat věk odvodů a další mobilizaci vyhlašovat nechtějí, aby ještě více neoslabili svou ekonomiku a nezničili si demografickou budoucnost. Nikdy ale neuznají, že území okupované Ruskem ztratili definitivně.

Pustit Ukrajinu do Aliance by byla ultimátní garance, díky které by Ukrajina asi akceptovala i územní ztrátu. Ale NATO by muselo změnit všechny vstupní podmínky a přijmout riziko válečného konfliktu.

Pokud by se Ukrajina stala součástí NATO, tak nevěřím, že by Rusko poté znovu Ukrajinu napadlo. Určitě samo dobře vidí, jak dnes nezvládá pozemní operace ani proti samotné Ukrajině. A jadernou válku nechce ani Rusko, ani USA, ani Čína.

To říkají teď, ale v minulosti se často ukázalo, že když se jim bude chviličku věnovat některá z velmocí, tak názor velmi rychle změní. Podívejte se na Turecko, které nechtělo souhlasit se vstupem Švédska. Ale nejdůležitější je názor velkých hráčů, jako jsou USA, Německo, Francie nebo Británie. Ty sice podporu ke vstupu Ukrajiny vyjádřily, ale nijak ultimátně.

Otázka je, kdo jiný by konkrétně Ukrajinu zabezpečil a u nových hranic s Ruskem rozestavil své vojáky, a tak zajistil, aby se situace neopakovala. Je vysoce nepravděpodobné, že na Ukrajinu pošlou své vojáky USA, protože Trump chce konflikt ukončit hlavně proto, aby přestal zatěžovat rozpočet USA. A držet někde vojáky stojí spoustu peněz. Když pošlou své vojáky na Ukrajinu evropské země, tak je to to samé, jako když Ukrajina vstoupí do Aliance.

Řešením by mohlo být, kdyby na Ukrajinu poslala své vojáky Čína. To může znít jako nereálná fantasmagorie, ale mohla by fungovat jako překvapivé řešení zdánlivě neřešitelné situace.

Minské dohody nikdo nerespektoval. A budoucí dohodu o ukončení války musí respektovat nejen Ukrajinci – a ti budou respektovat někoho, kdo jim skutečně pomáhá –, ale i Rusové – a ti budou respektovat jen vojenskou a ekonomickou sílu.

Vše, co Trump říká, nelze brát zcela vážně. Ale měli bychom se nad tím zamyslet pro případ, že americká administrativa přejde k činům. Je pravda, že Grónsko bude důležité při rozhodování, co se stane v Arktidě. Kvůli změně klimatu a tání ledovců tam vzniká severní obchodní cesta, která výrazně změní námořní dopravu. Současně se zvyšuje i soutěživost o zdroje, které tam jsou, a vyvolává to samozřejmě konflikt.

Ale ani Grónsko, Dánsko ani Panama své území dobrovolně neprodají a nevěřím, že USA je budou násilně anektovat. Protože by se dostaly do stejné imperiální pozice, jako je Rusko, a kdyby to viděla Čína, tak by už neměla žádné zábrany zabrat Tchaj-wan. Tím bychom se dostali do 18. století a nové doby kolonialismu, kdy silnější si vezme to, co chce.

To se snadno říká někomu, kdo vidí tuto válku zdálky a jen podle situace na frontě. Ukrajinci trpí nedostatkem sil, ale snaží se nezničit si svou mladou generaci. Pomohlo by, kdyby se na Ukrajinu vrátili emigranti v odvodovém věku a bránili svou zem. To je okolo milionu mužů, kteří často mají za sebou i službu v armádě.

Taktika Ukrajinců je teď jasná: sice ustupují, ale snaží se Rusům způsobit co největší ztráty. Únava roste i v Rusku, stejně jako klesá jeho schopnost nabírat nové, čerstvé posily. To je vidět na tom, jak zvyšují odměny, přestože se počet lidí vstupujících do armády snižuje. Ale pořád je jejich kapacita výrazně vyšší než Ukrajiny. Každý rok mají několik set tisíc lidí, kteří nastupují do armády. V lidských zdrojích má Rusko jednoznačnou převahu.

Technologicky ale udělala Ukrajina obrovský posun dopředu. S pomocí Západu už je schopná si vyrobit spoustu vojenského materiálu sama. Za pomoci Němců obrněné transportéry, drony dlouhého dosahu si montují sami, část velkorážové munice vyrábí také, v naší licenci třeba ruční zbraně. Umí už i rakety delšího dosahu, jako je Neptun. Houfnic Bohdana vyrábí měsíčně už více než pomalu celá Evropská unie dohromady.

Tomu nevěřím. V roce 2022 se ofenziva povedla, protože byla překvapivá. V roce 2023 se o ní dlouze mluvilo, shromažďoval se materiál a Rusko se mohlo připravit. Teď už bude těžké Rusy překvapit vojensky. Území jim bude možné vzít jen diplomaticky. Ukrajina zřejmě dočasně přijde o Krym, o Luhansko a Doněcko. Nad zbytkem je otazník.

Více peněz určitě potřeba je, ale je třeba dobře rozvážit, kde a za co je budeme utrácet. Trump to bere obchodně a bude rád, když Evropa za jeho mandátu navýší na tři procenta s tím, že ty peníze bude utrácet u amerického vojensko-průmyslového komplexu. Jenže pro evropskou bezpečnost bude důležité, aby z toho šlo co nejvíce do evropského, a tedy i do českého průmyslu.

To půjde ale jen ztěžka, když naše vlády v minulosti českému obrannému průmyslu moc nepomáhaly a ani dnes to není bůhvíjaké. Tři hlavní výrobci – CSG, STV a Colt – se vypracovali bez pomoci sami. A například Zetor, který mohl vyrábět kromě traktorů i obrněnce, víceméně se svým vojenským programem zkrachoval, protože obrana raději nakupuje v zahraničí.

Přitom bychom měli řešit bezpečnost dodávek, tedy maximum pořizovat u domácích výrobců, protože hlavně v krizi platí, že co je doma, to se počítá.

Bohužel v Česku velké projekty skončily se vstupem do NATO a Evropské unie, žádná další vláda už nedokázala udělat nic, co by mělo dlouhodobější dosah. Kdybychom v roce 2008 rozhodli, že na našem území bude americký radar, tak bychom dnes kromě radaru měli i protiraketovou obranu.

Například Rumunsko, to si vzalo radar a už kupuje třetí baterii patriotů. Stejně i Poláci. My jsme se nikdy v kritické době nedokázali rozhodnout, zda patříme na Západ, nebo Východ, zda budeme platit svůj podíl obranných výdajů, nebo ne. Čekali jsme, že se o nás ostatní postarají, a tak nemáme skoro nic. To nás a další váhavé odlišuje od Poláků nebo Ukrajinců, kteří se dokázali včas rozhodnout. My jsme až do roku 2022 spoléhali na to, že tím zase nějak proplujeme. Jako vždycky.

Už delší dobu nemáme skutečně silnou politickou reprezentaci, která by měla silný mandát a podporu občanů a která by dokázala vytvořit podmínky, aby se lidé cítili bezpečně a byli více odolní a připravení na krize.

Příznačné je to, kolik máme zakázaných slov. Například válka. V roce 2015 jsem chtěl přejmenovat centrum, které jsem vedl na Univerzitě obrany, na válečnou školu. Ne proto, že jsem válečný štváč, ale proto, že je všude na světě běžné, že postgraduální studium vojáků probíhá na válečných školách. Nebylo to akceptováno s tím, že bychom vypadali jako váleční štváči. Dnes jsou takovými nepopulárními slovy i občanská povinnost, mobilizace, odvody, povinná vojenská služba a řada dalších.

V podstatě ano. Upnuli jsme se pouze na článek pět Washingtonské smlouvy, kde se mluví o kolektivní obraně, ale málokdo mluví o článku tři, který ukládá členským zemím, aby udělaly vše pro to, aby se dokázaly samy bránit.

Kdyby všechny alianční země počítaly – a část z nich s tím stále počítá –, že je ochrání ostatní, tak to nebude fungovat. A nejde jen o výdaje na obranu, počty vojáků a techniky, ale i o schopnost tyto jednotky zabezpečit a zajistit třeba jejich přesuny. Problém je, že střední část Evropy směrem na východ, bývalá Varšavská smlouva, má mosty a silnice postavené s ohledem na ruskou techniku. A ta je lehčí a menší.

My si teď pořizujeme například leopardy, které jsou o 20 tun těžší a málokterý most je unese. I s tím budeme muset počítat a část výdajů na obranu investovat např. do dopravní infrastruktury, úkryty pro obyvatelstvo například povinně budovat jako součást developerských projektů, a to si vyžádá spoustu peněz a času.