Gazdík: Po vraždě musíme změnit vzdělávací programy

V takovou chvíli jste zmatený a přemýšlíte, co všechno se mohlo stát, kdo do školy vnikl, co to bylo za spor. Přiznám se, že možnost, že by žák takto brutálně zavraždil učitele, mě opravdu nenapadla.

Shodou okolností jsem měl ve stejný den pracovní snídani se 16 organizacemi z oblasti školství. Hodinu a půl jsme včetně ředitele učiliště Dvořáka, který vede také Sdružení odborných učilišť, diskutovali. Manželka zavražděného je zástupkyní ředitele. To jsou všechno zvláštní náhody a kombinace, kdy člověk vidí, že je nad námi vyšší moc, která určuje naše životy úplně jinak, než si myslíme.

Ani ty podrobnosti, co znám, nechci šířit odděleně. Česká školní inspekce je v kontaktu se školou i s jejím vedením. Společnost se to má dozvědět jako celek a ne po jednotlivých střípcích.

Musíme počkat pár dní do konce vyšetřování. Oceňuji policii, která vykonala skvělou práci. A spíš pak bude na hlubší analýze toho, co bylo příčinou a jak můžeme podobné situace eliminovat.

Už přišla. Ale první, co mě napadlo, byla otázka, kdo do školy vnikl. V minulosti se tyto vážné incidenty staly poté, co do školy vnikl někdo cizí.

Od té doby stát investoval poměrně nemalé finanční prostředky do zabezpečení škol, byly zavedeny dotační tituly, investovaly kraje, i školy prošly bezpečnostními audity a situace se v této oblasti výrazně zlepšila. Tomu, že někdo ze žáků dostane takový zkrat, úplně zabránit nelze. Je mi to líto. Přesto to ale samozřejmě budeme analyzovat.

Co můžeme dělat, je prevence ve smyslu školních týmů, kde bude školní psycholog, sociální, speciální pedagog, asistenti pedagoga. Aby týmy byly stálé, neměnily se podle toho, jak začínají a končí dotační tituly. To už se mění, v květnu otevřeme operační program Jan Amos Komenský, kde jsou až 4,3 miliardy korun právě na tyto školní týmy, a bude na každém řediteli, jak s tím bude umět naložit.

Budeme to analyzovat, ale selským rozumem si nedokážu úplně dobře představit, že na deseti tisíci škol budou miliony žáků a studentů procházet ráno bezpečnostními rámy. Takové příchody by trvaly dlouho.

A pak si myslím, že v takovém učilišti, jako je toto, jsou podobných potencionálně vražedných nástrojů desítky.

...ale je to jedna z mála věcí, které můžeme udělat. Výchova obecně spočívá v tom, že každý žák či student chce mít nějaký úspěch. Zcela jistě teď víme, že možným motivem vraždy byl školní neúspěch.

Naší povinností je dělat vše pro zlepšení situace ve školách, a to přirozeně změnou rámcových vzdělávacích programů. S tím musíme pracovat do hloubky, abychom ve školách nevytvářeli jen papírové výkony, vysvědčení, známky. Mnohem důležitější je, jaký tam vládne duch, atmosféra a jaké jsou vztahy mezi žáky, učiteli, vedením a všemi navzájem.

Nejsou to jen peníze na psychology, tím řešíme jen následek. Ale správná cesta je, když vytvoříte pozitivní prostředí, které motivuje žáky, aby na sobě pracovali, které vytvoří vztahy a vazby. A když pomáháte řediteli, aby nebyl zahlcen papíry, nýbrž byl lídrem pedagogického procesu. Aby každá škola směřovala k tomu, že tam bude vládnout dobrá atmosféra, která přispívá k rozvoji dítěte každého jako individuality.

Ne, řešení situace, a na tom se shodne Strategie 2030 a odborníci v ní, se musí odehrát v základních školách. Odtamtud musí vycházet to zázemí a určité nároky. Systém středních škol by měl být více prostupný. Někteří kolegové prosazovali tzv. cut off score, které určí, že buď v jedné zkoušce uspěješ, nebo jsi holt blbej a jdeš na učiliště. Tento narativ je strašně špatný.

Výsledkem vzdělání má být posun. Prestižní škola, která učí nejnadanější děti z nejlepších rodin, která z nich vychová úspěšné děti, není ta nejlepší. Nejlepší je ta, která z dětí ze sociálně těžkých podmínek vychová úspěšné lidi, kteří něco umějí a něčeho v životě dosáhnou. A to by měl být cíl vzdělávání.

Pojďme se bavit o něčem, co jsme jako STAN navrhovali, totiž jestli by třeba konec základní školy neměl být o něco dřív a jestli nemá být první ročník střední školy naplněn více všeobecným vzděláním s větším důrazem třeba na moderní dějiny, což nám hodně chybí. Znalost moderních dějin je třeba nejlepší prevencí toho, jak ukazují nejrůznější výzkumy, aby nevznikaly některé extremistické a populistické postoje.

Dobrou a zároveň špatnou vlastností školství je, že všechno dlouho trvá. Kdybych se rozkrájel, tak stovky školních psychologů nezajistím. Víme, že potřebujeme asi 700 psychologů, na což program Jan Amos Komenský pamatuje. Z toho asi 400 jsme schopni najít, 300 jich bude chybět. Ze začátku je budeme muset nahrazovat, nebudou ve všech školách, a tak se budeme snažit rozšířit řady studentů VŠ, ale první absolventi vyjdou až po nějaké době.

A pak je potřeba vytvořit ve školách pro psychology zázemí. Nedávno jsem diskutoval se studenty Jihočeské univerzity a jedna vystudovaná psycholožka studující pedagogiku říkala, že do školy jako psycholog pracovat nepůjde, protože je to smluvně vždycky jen na deset měsíců ve školním roce mimo prázdniny a pak zase nanovo. To není nic, co by lákalo.

Pozice totiž bývají navázány na dotační titul nebo doporučení poradny. Ale psycholog tam má být natrvalo, i ona říkala, že když bude mít trvalé místo a bude moci pracovat v jednom prostředí delší dobu, poznávat ho a znalosti uplatňovat, tak to má pro ni smysl. Pak se mohou rekrutovat ze soukromé sféry další.

Mám doma ženu-učitelku, která je také vyšťavená, ale pořád má motivaci a snahu ukázat dětem to lepší. Za 15 týdnů ve funkci jsem byl v 16 školách. Snažím se přijít neohlášen, podívat se i do výuky, do adaptačních tříd pro Ukrajince.

Učitelé zažili neuvěřitelné tři roky, ale cítím tu obrovskou vůli, a že vnímají snahu o změnu. A ta tady je, i ze strany opozice. Učitelé musejí od nás politiků cítit, že je tu snaha jim pomoci, že tato vláda má školství jako prioritu. Když se bavíte s ministrem financí, tak vám vždycky řekne, že prioritou vlády jsou dvě procenta HDP na obranu, 5,2 procenta na školství a jedno procento na kulturu. K tomu se vláda zavázala, a přestože to bude těžké, věřím, že to dodrží.

Hrnou, obrovsky to oceňuji. Ptám se na to ve školách, ale i ukrajinských maminek, lidí z ukrajinské komunity. Oceňuji, jak školy přistupují k jednotlivým žákům individuálně.

Z naší strany bylo zásadní schválení zákona lex Ukrajina, který umožňuje ředitelům a učitelům obrovskou kreativitu.

Nemusí dodržovat školní vzdělávací program pro ukrajinské děti, mohou jejich maminky zaměstnat jako asistentky, ukrajinští učitelé mohou jít do českých škol učit ukrajinské skupinky. Děkuji všem ředitelům, učitelům, zřizovatelům, že to funguje.

Teď je potřeba připravit se na to, jak se využije 5,2 miliardy korun, které minulý týden vláda schválila na integraci Ukrajinců ve školách. Tyto peníze jsou rozděleny na tři části. Ta první zahrnuje navýšení peněz, které půjdou do škol na vyšší počty dětí, učitelů, uklízeček, kuchařek.

Druhá část bude ve výši 2,8 miliardy na adaptační skupiny. Všechny skupiny už jsou uznatelným nákladem a školy na ně mohou čerpat v rámci šablon. Třetí část je na jazykové kurzy od mateřinek po výuku a přípravu ukrajinských učitelů na vysokých školách.

Do září to je finančně, lidsky a obecně zajištěno. To, že někde lokálně vznikne problém, tak to se stávat bude, protože rozmístění není rovnoměrné.

Na druhou stranu chci uklidnit české rodiče, kteří mají strach, že by ukrajinské děti zabraly místa v první třídě v základních nebo v mateřských školách. I na to myslí lex Ukrajina. Ukrajinské děti mají zápisy až později.

Skvěle. Všichni jsou velmi kreativní, pracují individuálně s dětmi, které třeba zažily válečná traumata. Už se objevily bohužel první případy, kdy museli sdělovat dětem, že jim tatínek na Ukrajině zemřel. A jsou už bohudík případy, kdy z adaptační skupiny chtěly děti přejít přímo do české třídy. Na to, jak jsou učitelé vyčerpaní, tak zvládají situaci naprosto skvěle.

Vláda v tom má dlouhodobější strategii. Neřešíme jen ubytování, ale i problémy, které by mohly přijít v budoucnu. K přerozdělování do krajů podle ubytovacích kapacit už dochází.

Podle našich analýz to ale není vždy úplně šťastné. Protože tam, kde jsou volné ubytovací kapacity, zase většinou chybějí kapacity ve školách a školkách. Týká se to Jihočeského a Plzeňského kraje. Komunikujeme o tom s ministerstvem vnitra, aby se nám nestalo, že vyřešíme problém ubytování, ale vytvoříme nový problém.

Samozřejmě. Nikdo při schvalování rozpočtu v provizoriu nepočítal s tím, co udělá Putin. Ale vývoj je velmi dynamický. Proto jsme pomoc rozdělili na dvě části. První je pro tento školní rok plus prázdniny a ta další od září. Pak už nebude možné dělat adaptační skupiny, možná jen v malé míře pro nově příchozí. Děti se ale tou dobou už musí začlenit do tříd. Na to upozorňuji i ukrajinského velvyslance.

Jak vysoké budou náklady, nikdo neví. Nevíme, kdy válka skončí a zda sem budou přicházet další uprchlíci, anebo kdy se začnou vracet a v jaké míře.

Máme scénáře na různé věci, spolupracujeme s velmi sofistikovanými daty a analýzami.

Píše se o tom v médiích. Rozumím tomu, jsme vládní strana, je na nás ostřeji zaměřená pozornost, máme mnohem větší odpovědnost. Stává se nám vlastními chybami, což se stávalo v minulosti různým stranám, že když členové vedení strany odejdou na ministerstva do výkonných funkcí, tak může strana zažít vnitřní potíže.

My jsme nejen odešli do výkonné moci, ale také jsme tam odešli ve velmi náročné době. Za těch sto dní, co jsem ministrem, tak jsem tady ještě asi neměl normální týden. Byl tady covid, obstrukce opozice, pandemický zákon, teď tu máme válku. A mezitím jsme řešili rozpočtové provizorium. Ta situace není úplně běžná. A když se dostanete do takto vybičované situace, tak je vyšší pravděpodobnost, že uděláte chybu. I já jsem jednu udělal.

Jistě vnímáte i vy, že je situace vyšponovanější, než by byla při běžném nástupu vlády. Je válka, covid, bylo rozpočtové provizorium. Možná kdyby současná opozice měla na počátku vlády vstřícnější přístup, tak by nebyla situace tak excitovaná. A těch našich chyb by bylo méně. Neříkám, že to s tím přímo souvisí.

Ale třeba já se věnuji ukrajinským dětem a přípravě strategií, do toho připravuji reformu školství a ještě spoluřídím stranu, odpovídám na stovky e-mailů, odpovídám novinářům, připravuji materiály... Omlouvám se, pracuju 15 hodin denně, můžu ještě nespat a věnovat se straně.

Proč bych měl?

Určitě toho mám hodně. Nemůžu za to, že je válka. Jen říkám, že v takové situaci se může snadno stát chyba. Až budete žít v takovém stresu, tak možná taky uděláte chybu.

Omlouvám se, ale vaše otázka je nesprávná. Podíl ve firmě pravidelně přiznávám podle zákona. A přiznání je tam i teď. Problém je jen v tom, že jsem neodstoupil z pozice jednatele. Tu firmu jsme s kamarádem založili jako pomoc jemu coby otci šesti dětí, který byl v nelehké situaci.

Po více než třech letech jsem na pozici jednatele zapomněl, protože jsem ji nikdy nevykonával, neměl jsem z firmy ani korunu. Několik hodin po tom, co jsem to zjistil, jsem to vyřešil. Omluvám se, udělal jsem školáckou chybu.

Upřímně řečeno, není to nic příjemného, ale na druhou stranu rozdíl mezi některými stranami a STAN je v tom, že jsme se s těmi věcmi vyrovnali a vyřešili jsme je. Jsme demokratická strana, takže se to neděje v řádu hodin. My musíme svolat demokratické orgány, takže nám to trvá o něco déle. Ale vždycky jsme vyvodili odpovědnost nebo jsme dané situace napravili.

V excitované situaci děláme chyby, uznávám. O to víc se pozitivně projevuje role lídra Víta Rakušana, který ji i v takové situaci zvládá skvěle. Je skvělý ministr vnitra a předseda strany. Jako jeho předchůdce a jeden z otců zakladatelů jsem hrdý, že mám takového nástupce.