Filmař vzal na Ukrajinu Čechy, kteří válce nevěří

Jak jste přišli na myšlenku odvézt do Charkova lidi, kteří nevěří tomu, co o válce na Ukrajině píší média?

V České republice je řada lidí, možná jich dokonce i přibývá, kteří mají ruské vidění světa a proruské postoje. Z mého pohledu je důležité takovým lidem ukázat, jak ten ruský svět opravdu vypadá.

A ten vypadá jako třeba Severní Saltivka (čtvrť města) v Charkově, která je úplně rozbombardovaná, jako masové hroby u Izjumu. Ruský svět vypadá jako školy a školky v metru, odvlečené děti, předčasné porody, a to jsou jen některé příklady toho, co měl náš štáb možnost ukázat lidem, kteří s námi jeli.

Jaká je aktuálně situace v Charkově?

Není to tu vůbec dobré, pořád sem dopadají bomby a neustále z natáčení odbíháme do krytu. Věřím, že je dobré, aby to lidé viděli. Hlavně ti, co si myslí, že ruský svět reprezentuje něco dobrého. Tady to působí jen jako fašismus, zlo a hrůza. Tím, že s námi tito lidé jeli, prokázali minimálně velkou míru odvahy, protože sem skoro nikdo nejezdí.

Ti lidé, kteří našli odvahu s vámi odjet, kdo to je, kolik jim je? Z kolika lidí jste původně vybírali?

Nechci prozrazovat příliš, než bude film hotový, ale jde o zahrádkáře z Brna, zemědělce z Vysočiny a ženu z Prahy, co vystudovala teologickou fakultu. Jsou ve věku od zhruba 45 do tuším 62 let. Vybírali jsme asi z šedesáti lidí, z nichž jsme 15 pozvali do užšího kola. Nakonec prošli čtyři lidé, jeden nakonec z nějakého důvodu neodjel, ale ve filmu se také objeví.

Jak jim přezdíváte nebo jak o nich mám mluvit? Jedná se o dokument, takže herci to nejsou…

My jim říkáme výletníci, protože jsme je pozvali na výlet.

S jakou motivací nebo představou na Ukrajinu jeli?

To uvidíte v našem filmu, je to součást toho, podle čeho jsme je vybírali. Jejich primární motivace ale byla jet se podívat na Ukrajinu. Když jsme odjížděli, tak ty věci, co se tam dějí, často zpochybňovali. Čas ukáže, jestli se tím, co všechno viděli na vlastní oči, na jejich postoji něco změní.

Předpokládám, že primárním cílem vašeho projektu není ty lidi přeprogramovat nebo je nějak hanit za jejich názory. Co si tedy přesně od toho slibujete?

Cíl je ukázat skrz současnou situaci na Ukrajině pravdu těm, kteří ruskou invazi na Ukrajinu zpochybňují nebo zpochybňují prožitky lidí, které válka zasáhla. Jako příklad častého popírání závažnosti toho, co se na Ukrajině odehrálo a děje. To je mnoha lidem trnem v oku.

Jestli někdo z našich výletníků změní po skončení natáčení názor na to, co se Ukrajině děje, na to zatím nemáme přesné odpovědi. Pořád natáčíme, situace se vyvíjí, tady se může ještě stát cokoliv.

Něco jste už na Ukrajině viděli, například masové hroby. Jak to na ty lidi působí?

Reakce byly překvapivé.

Přesto, pozorujete sami, že se vašim filmovým protagonistům nějak mění to vidění světa?

Máme s sebou i psychiatra. Každý večer děláme sezení a shrnujeme to, co se stalo za ten den. Zachycujeme ty pochody. Něco se zcela jistě mění v každém, kdo sem přijede.

Jak ti lidé reagují na útoky?

Bouchá to tu teď často, varování přes mobilní aplikaci přichází několik do hodiny. Je to neustále přítomné a cítíte, že je to blízko. Nikomu asi není příjemné, když kolem něho dopadají bomby. Je zajímavé tu společně být a ty věci si prohlédnout.

Stalo se vám na místě, že by někdo z výletníků třeba odmítl jít do krytu, že by zpochybnil dopad nějaké rakety?

To uvidíte ve filmu. Reálně si myslím, že bude hotový během pozdního jara.

Co všechno jste si pro výletníky připravili, kam je berete?

Výlet jsme připravovali zhruba sedm měsíců. Bylo extrémně složité, především s ohledem na bezpečnost, toto natáčení zorganizovat. První den jsme měli například tříhodinový zásek se Službou bezpečnosti Ukrajiny (SBU). Přestože o projektu vědí, našim protagonistům celkem zevrubně kontrolovali mnoho hodin telefony.

Ukazujeme jim masové hroby, dětské nemocnice, porodnice, školy, školky, zničené vesnice, návštěvy vojáků. Byli jsme i v Doněcké oblasti. Na frontovou linii chce jet jeden výletník. Myslím si, že výsledkem je velmi nabitý program, který ukáže komplexitu dopadu války na celou společnost.

Předpokládám, že spolupracujete s ukrajinskou stranou i českým zastoupením na Ukrajině. Jak se tváří na váš projekt, tedy vzít několik civilistů na horkou půdu a blíž k nebezpečí, aby se sami přesvědčili o situaci?

Myslím, že se nám podařilo velmi dobře vysvětlit účel tohoto filmu. Chceme se v něm věnovat konfliktu a nahlédnout na to, proč někteří lidé v Česku mají takové postoje, jaké mají. V první řadě je potřeba říct, že místní lidé jsou velmi otevření a vděční za každý projevený zájem o jejich „normální“ život.

Projekt vzniká ve spolupráci s českým vládním zmocněncem pro rekonstrukci Ukrajiny Tomášem Kopečným. V Charkově máme podporu rady města, ukrajinská část nám vychází neuvěřitelně vstříc ve všem, co jsme chtěli udělat. Byli jsme v kontaktu s SBU (ukrajinská kontrarozvědka), všichni tu o nás vědí. Věřím, že výsledek bude přínosem pro další pomoc ze strany Česka Ukrajině.

Narazili jste na nějaké problémy, kdy by vám třeba Ukrajinci řekli, že to už je moc a nedovolí vám to?

Určitě, jsou hranice, za které nás nepustí, nemůžeme však o tomto podrobněji mluvit. Ale můžeme například říct, že je problém dostat se na linii doteku, platí tu pravidla ohledně natáčení vojáků, vojenských objektů, techniky nebo jednoduše neprozradit nic, co by mohli Rusové využít.

Výsledkem má být celovečerní dokument. Určitě se ale i po jeho odvysílání najdou lidé, které to, co uvidí na plátně, nepřesvědčí a svědectví budou zpochybňovat. Co byste těmto lidem vzkázal?

Rád bych věřil, že to tak nemusí být, alespoň u některých lidí. Mám v sobě aktuálně emoce ze situací, kdy mezi těmi masovými hroby chodíte, exhumace těl jsou zaznamenávané ve chvíli, kdy se ta těla exhumují, ten, kdo to dělal, je tu s námi, i když často už ne. Zpochybňovat to lze jen těžko. Ale zřejmě to budou dělat ti, kteří se budou snažit za každou cenu šířit dezinformace a ruské narativy. To je jejich úkol a smysl.