Expert: Vracíme s k velmocenské politice 19. století

Těžko odhadovat. Hodně může ukázat, co se podaří zjistit o ruských postojích na jednáních v Rijádu. Například zda je Rusko vůbec ochotno v čemkoli, co se Ukrajiny týče, ustupovat. Zatím mi to tak nepřijde.

I když by Trump vyšel Rusku vstříc tím, že Ukrajina nebude přijata do NATO a že se Amerika nebude podílet na bezpečnostních zárukách, přece jen tam stále zaznívá, že Ukrajina má být suverénní a že má mít záruku, že nebude znova napadena. A klíčovou součástí toho plánu by mohlo být i rozmístění zřejmě evropských nebo mezinárodních jednotek. S tím Moskva nesouhlasí.

Pokud se to ukáže jako pravda, jsem zvědav, jak bude Trumpova administrativa reagovat na to, že Rusko nechce ustoupit v ničem.

Peskov obecně říká věci, které Putin druhý den popře. Pokud by to platilo, průlom by to byl. Dlouhodobě se ruská strana snaží delegitimizovat současnou vládu na Ukrajině včetně prezidenta s poukazem na to, že by měly být nové volby, a případně, že je to fašistická vláda. Ke společnému jednání obou prezidentů jsem skeptický. Souhlasit by s tím musel i Zelenskyj. Tam zase platí dekret prezidenta, že se s Putinem přímo vyjednávat nebude.

Asi v kontextu toho, co zaznělo na mnichovské konferenci. Lze to nazvat návratem velmocenské politiky 19. století nebo formátem konference v Jaltě. Ale těžko říct, jestli to tak reálně bude nebo jestli brát více v potaz pozdější jemnější vyjádření představitelů USA, zejména ministra zahraničí Marca Rubia. Tedy že to jsou první oťukávací rozhovory a ne skutečné rozhovory o míru na Ukrajině.

Nejsem si jist, že by měla tak stát otázka vzhledem k tomu, kdo zahájil válku na Ukrajině. Je to prolomení diplomatického tabu, že s agresorem se nevyjednává, alespoň ne za těchto podmínek, kdy nemusel splnit vůbec nic.

Rusko ale jednoznačně bude zajímat omezení ekonomických sankcí. Ale co je Trumpova administrativa reálně ochotna dělat, nabízet, nevíme. Zatím jsme jen slyšeli, že je proti tomu, aby byly bezpečnostní záruky z americké strany.

Trump nemá žádný jasný plán míru na Ukrajině ani širšího uspořádání bezpečnosti v Evropě kromě toho, že chce, aby se Evropa o svou bezpečnost starala.

Bude se asi i nadále předjímat, že je nereálné, aby mohla dobýt zpět všechna území okupovaná Moskvou. Ale může se diskutovat o tom, že jsou ta území okupována dočasně, takže se to odsune do budoucna. Odevzdat je definitivně Rusku je velmi odlišný scénář.

Je to možné. Zatím je jasné jen to, že se bude muset Evropa o sebe postarat sama. Válku na Ukrajině vnímá Trump primárně jako evropskou a v tom má i pravdu. Ale pokud by se Evropa měla starat o bezpečnostní záruky na Ukrajině, je to velmi problematické, pokud by u jednacího stolu chyběla. Ale je brzy říct, zda jsou tato vyjednávání skutečně jednáním o míru na Ukrajině nebo je to jen první oťukávací cvičení. Určitě je pravda, že už se nedá spoléhat na USA jako dosud.

Evropa ve svém vlastním zájmu nemůže přijmout něco, co bude muset řešit, zajištovat, aniž by byla u vyjednávacího stolu a byly zahrnuty alespoň některé její požadavky. A po pařížském summitu se ukázalo, že ani Evropa nemá konkrétní plán, jak by si představovala konec války.

Jestli vyjde z krize posílena jako z mnoha jiných krizí v minulosti? To by nyní znamenalo více integrace v bezpečnostní oblasti a větší společné výdaje, půjčky. I kdyby to nebyla společná armáda, vyžadovalo by to výrazně vyšší bezpečnostní koordinace, více propojený obranný průmysl. To by byly bezprecedentní integrační kroky.

Nejsem si však jistý, že v současné politické konstelaci evropské sedmadvacítky na něčem takovém bude politická shoda. I kvůli americkému tlaku bychom mohli mít větší potíž hledat shodu a mohli tak přijít o místo pro jednání o míru na Ukrajině, ale nejen tam. Podle mě se totiž skutečně hraje o více než jen o Ukrajinu, pokud by to byly ty staré sféry vlivu.

Pařížská schůzka ukazuje, že shoda by se hledala v koalici ochotných a schopných, ale i ta se bude hledat těžko, jak ukázaly rozpory ohledně vyslání vojáků na mírovou misi na Ukrajinu. Ale jsme na začátku a jistě budou zaznívat hlasy, jestli jsou vztahy mezi USA a Evropou natolik poškozené, zpřetrhané, že je nemá smysl zachraňovat. Domnívám se, že minimálně krátkodobě ve vojenské a bezpečnostní oblasti se bez Ameriky neobejdeme.

Jediný, kdo řekl víceméně jednoznačně, že je ochoten nějaké vojáky poslat, byl britský premiér Keir Starmer. I ten později dodal, že to bude muset předložit ještě parlamentu, což musí všechny evropské státy. A ani pro francouzského prezidenta, který po tom volá víc než rok, v současné politické situaci není vůbec jisté, že by mu to francouzský parlament schválil.

Těžko také říct, jak dopadnou německé volby. Další země, které byly ochotné o tom uvažovat, byly Švédsko, Dánsko a Nizozemí. Ale bylo tam třeba Španělsko, které v tomto konkrétně neřeklo nic. Nejednota se tedy v Paříži demonstrovala velmi výrazně.