Evropská komise se zajímá o chování obchodních řetězců

Situace je již natolik vážná, že se jí dokonce začala na evropské úrovni zabývat Evropská komise (EK). Podle jejího sdělení je potřeba nekalé praktiky z obchodních vztahů odstranit a postihovat je.

Na druhou stranu ale EK apeluje na jednotlivé členské státy, aby se pokud možno s tímto problémem popraly samy bez toho, že by vznikla k problému nějaká evropská legislativa.

Tedy tradiční bruselské řešení: Ano víme, že zde existuje problém napříč členskými zeměmi, vnímáme ho, ale je to natolik ožehavé téma, že bude lepší, když si ho jednotlivé státy vyřeší samy. Určitě je podpoříme. Když ne jinak, alespoň morálně.

Obchodní řetězce se často ohánějí tvrzením, že díky nim je zboží na trhu levné a levnější. Už ovšem nikdo nedodá druhou polovinu tohoto tvrzení, a to, že soustavným tlakem na cenu klesá také kvalita zboží.

Jednoduše řečeno: těžko můžete chtít, aby ve špekáčcích za 39 korun za kilo bylo maso, když výrobní náklady na poctivé špekáčky, jak si je pamatujeme z dětství od táboráku, jsou minimálně na stejné úrovni, ale spíše vyšší.

Cílem veškerého snažení obchodních řetězců je totiž dosažení naplánované marže a tomuto je podřízeno veškeré jejich konání. Vypadá proto úsměvně, pokud představitelé obchodních řetězců vyprávějí o jakési službě zákazníkům právě s poukazem na již zmíněnou nízkou cenovou hladinu potravinářských výrobků, nebo dokonce o službě společnosti.

Dosažení plánovaných marží by bylo obtížné pouze přes prodej zboží, to by pak bylo příliš drahé a k obvyklým maržím nebo obchodním přirážkám ve výši 30 až 150 % podle druhu výrobku, by bylo nutné přidat 30 až 60 %.

Pro ilustraci vezměme třeba smetanový jahodový jogurt. Výrobce dodá řetězci jogurt za 5,80 Kč, ten ho prodá za 11,60 Kč, tedy s přirážkou 100 %. Pokud by musel plánovanou marži získat jen na prodeji výrobku, pak by zmíněný jogurt stál kolem 14 až 15 Kč, za tuto cenu by se ale patrně moc neprodával.

Důmyslný obchodník tedy vymyslel fintu. Vedle takzvaných předních marží, daných přirážkou k nákupní ceně, účtuje ještě tzv. zadní marže, skryté zákazníkovi i státu, které slouží výhradně k vytváření zisku. K jejich dosažení se používají právě praktiky vytvářející fiktivní, vynucené a silně nadhodnocené aktivity, které musí dodavatel platit

Například vratky zboží znamenají, že si u výrobce objedná obchodník například pečivo, které ovšem nestihne nebo nedokáže za dobu jeho trvanlivosti prodat. Pak mu ho vrátí s tím, že si ho má na vlastní náklady zase odvézt.

Pokud jde o zákonnou splatnost faktur za dodané zboží, zkuste přijít jako zákazník do obchodu, nakupte plný vozík a u pokladny sdělte pokladní, že zaplatíte do dvou až tří měsíců, protože teď potřebujete peníze na úplně něco jiného. Zdá se to úsměvné? V normálním životě určitě, nicméně v dodavatelsko-odběratelských vztazích je to běžná praxe.

Často dochází také k tomu, že při poklesu cen surovin obchodník požaduje od dodavatele okamžité snížení ceny, to ale už nepromítne do spotřebitelských cen, anebo až po velmi dlouhé době. Naopak při zvýšení cen surovin, odmítne dodavateli zvýšit cenu, a pokud ten na ní přesto trvá, najde si za něj náhradu (ideálně mimo ČR), nebo ho donutí dodávat zboží se ztrátou.

To dlouhodobě vede k likvidaci zejména menších dodavatelů (squeezing) a přesunu dodávek do zahraničí. Retroaktivní změny (se zpětnou platností) zase znemožňují dodavatelům podnikatelské plánování a ohrožují jejich ekonomiku. Právě to si většina evropských států dobře uvědomuje, a proto si své výrobce chrání.

Mnoho lidí si logicky řekne, že v případě různých nesmyslných požadavků přece dodavatel může dát podání na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, nebo se může bránit u soudu. To ale učiní zpracovatel nebo zemědělec jen v případě, že je úplný „sebevrah“.

Je třeba si uvědomit, že tyto zneužívající praktiky se velice obtížně prokazují. Přitom proti dodavateli, často malé firmě či fyzické osobě, stojí renomované právní kanceláře.

Funguje zde také faktor strachu, protože stěžovatel přestane do řetězce dodávat a často jej vylistují i ostatní řetězce. Tím ztratí odbyt a může zkrachovat. Částečným řešením může být podávání návrhů profesními organizacemi tak, aby poškozená strana zůstala v anonymitě. Je však třeba ještě dořešit, aby mohla být v anonymitě celou dobu.

Správným řešením je, když dohledové orgány státu zahajují na základě podnětu nebo vlastního zjištění šetření samostatně. Potravinový řetězec má silný mezinárodní rozměr a pro jednotný trh EU má mimořádný význam. Dobré fungování potravinového řetězce je zásadní nejen pro každodenní život a spokojenost spotřebitelů, ale je důležité také pro hospodářství jako celek.

V EU je s ním spojeno více než 47 miliónů pracovních míst, většina v malých a středních podnicích. Celkový objem unijního maloobchodu s potravinovým zbožím je odhadován na 1,05 biliónu eur ročně. Toto odvětví vytváří okolo sedmi procent hrubé přidané hodnoty EU.

Členské země EU, které již nekalé obchodní praktiky řeší na úrovni národního státu, k tomu zvolily různé přístupy. Některé státy ale proti nim doposud žádné konkrétní kroky nepodnikly.

Z hlediska účinného potírání nekalých obchodních praktik v celé Evropské unii, zejména v přeshraničním měřítku, by bylo užitečné, kdyby byla pravidla pro boj s nekalými obchodními praktikami chápána jednotně.

Evropská komise navrhuje, že základem pro takové jednotné chápání právní úpravy by mohly být zásady v rámci iniciativy dodavatelského řetězce, která prosazuje jako nezbytný základ spravedlivých a udržitelných obchodních vztahů dobrovolné kodexy chování.

Řada států samozřejmě nečekala až na sdělení komise a na její svolení, že mohou začít konat, a přijala již dříve příslušná opatření. Například v České republice řeší tuto problematiku zákon o významné tržní síle, který ale pro dosažení vyšší vymahatelnosti nutně potřebuje novelizaci.

Bohužel chybí zde dostatečná politická podpora, a to i od politických stran, které tento zákon předložily. Většina českých stran, na rozdíl od okolních zemí včetně Slovenska a Maďarska, natož pak Polska, nepovažuje hájení zájmů českých výrobců za svoji prioritu.

V Rakousku a Německu sice není speciální legislativa, ale platí dohodnuté modely dělení marží a stát toto sleduje. Tamní řetězce jsou vesměs domácí, což znamená, že jimi vytvářený zisk zůstává doma, kdežto v našem případě je odváděn mimo ČR. Na Slovensku, v Maďarsku a Polsku existují zákony obdobné našemu zákonu o významné tržní síle, ty ale mají silnou politickou podporu a situace se tam na rozdíl od ČR pozvolna začíná měnit.

O to větší tlak se dá očekávat na české výrobce, kteří nemají v současnosti v podstatě žádnou ochranu. Tolik diskutované, obchodníky a nově i Evropskou komisí navrhované etické kodexy zavedla v minulosti Velká Británie a Irsko, nicméně podle informací zástupců těchto zemí se v praxi příliš neosvědčily a oba státy hodlají nekalé praktiky ošetřit legislativně.

Snaha zpracovatelů splnit nesmyslné cenové požadavky obchodníků vede k trvalé degradaci kvality potravinářského zboží. Takže na jedné straně se obchodník ohání zájmem prodávat spotřebiteli co nejlevněji, na druhé straně mu decentně zamlčuje, co mu vlastně prodává. Snaha o dosažení plánované marže a minimalizace nákladů pak vede k prodeji prošlého nebo jinak znehodnoceného zboží a k manipulacím s kvalitou.

Výrobci potravin také podstatně méně inovují a zákazník nedostává takové výrobky, jaké by za danou cenu dostat mohl. Konečně honba za marží a ziskem pro mateřské firmy vede k okrádání zákazníků, kteří by mohli mít při spravedlivějším rozdělení marží potraviny minimálně o 20 procent, ale možná i více levnější než v současnosti, a to při podstatně vyšší kvalitě.