Článek
Zcela unikátní představení předvedli jezdci při takzvaných rejích v podobě cyklobaletu, nechyběl ani tradiční závod Pražská míle. „Dříve jsme jezdili závod na rychlost, ale stávala se při něm zranění, při kterých si závodníci i zlomili ruce. Proto jsme závod upravili na spíše klidnou podzimní jízdu," vysvětluje předseda klubu Jan Šup.
Po jízdě tradiční Pražskou mílí vyzkoušeli jezdci své dovednosti v závodě Letenský šnek, v němž, jak již sám název napovídá, nejde o rychlost, ale o zručnost a schopnost cyklisty na vysokém kole balancovat a udržet na něm rovnováhu.
Zájemce o jízdu na velocipedu se podle Jana Bejšovce, který stojí za obnovením klubu velocipedistů, naučí na kolo nasednout a poprvé se rozjet po dvou až třech hodinách tréninku.
Horší je ovšem sesedání. A neopatrným jezdcům navíc hrozí nepříjemné pády přes řídítka, které mohou skončit třeba zlomeninami zápěstí, varuje bývalý předseda klubu, který naučil jezdit stovky lidí.
K tomu, aby mohl cyklista na velocipedu baletit, je ovšem třeba v sedle urazit 300 až 400 kilometrů. "Ženy mají větší smysl pro rovnováhu a navíc jsou zvyklé víc poslouchat, takže se učí rychleji," tvrdí Bejšovec. "Pánové to berou silově, rvou za řídítka. Čím je větší šéf, tím hůř se učí na vysokém kole," doplnil.
K nadšeným velocipedistům patří i pan Martin Cvrček, který se nevšednímu stylu ježdění věnuje sedmnáct let. Závod absolvoval na dobovém závodním stroji z roku 1887. Naprosto pozoruhodná byla jeho tenká kola s průměrem gumy 12,5 milimetru.
„Klasická cestovní jízdní kola měla průměr gumy 18 až 22 milimetrů. Kluzkého povrhu se nebojím, protože kolo má takovou přilnavost, že vodou projede jak po másle,“ uvedl nadšenec.
Zájemci o velocipedy mohou kromě originálních strojů využít nabídky několika tuzemských výrobců, kteří jejich repliky připravují na míru. Zájem prý mají i ženy. Ač jsou na jízdu většinou šikovnější, účast na Pražské míli je jim ale zatím stále zapovězena.