Egyptolog Bárta: Jsme střecha Evropy. Spor o vodu se týká i nás

Nedivil bych se, kdyby určitá primárně ekonomická krize začala například v květnu, červnu příštího roku. Může k ní dojít velice rychle, zcela v duchu teorie přerušovaných rovnováh, což znamená prakticky během pár dní či týdnů. Zcela ve stylu poslední ekonomické krize let 2007 a 2008, nebo jak tomu bylo v lednu 2011 při arabském jaru či v listopadu 1989 u nás.

Těch faktorů, které to naznačují, je celá řada. Začněme současným ekonomickým cyklem, který brzy přesáhne 120 měsíců, a vyrovná tak zatím existující rekordní cyklus z let 1991–2001, přitom tyto cykly trvaly v průměru méně než sedm let.

Ten nynější cyklus rekord překoná, neexistuje ale jediný důkaz, že by měl být výjimečný v tom, že by trval věčně. Rovněž brexit je hrubě nepřipraven, v dubnu dost možná zamává akciovými trhy a spustí řetězovou reakci výprodejů.

Všechny automobilky v Evropě těžce bojují s novými emisními limity, nově vyrobená auta stojí na odstavných plochách, snižuje se výroba, což zvyšuje tlak na subdodavatele s nízkými maržemi polotovarů a uvažuje se o výrazném propouštění již nyní. A naše země jako z velké části regionální montovna tím může být rychle a významně ohrožena.

V Česku sice rychle rostou platy, zároveň ale ČNB zvyšuje úrokové sazby, což může záhy mít zásadní vliv na schopnost lidí splácet hypotéky. Byli jsme svědky skokového růstu cen energií, což nám zatím tolik nevadí, ale asi porostou dále.

Ano, další náznaky souvisejí se změnou klimatu, která se u nás projevila nebývalým suchem. To způsobilo, že není dostatek píce na zimu, zemědělci tak nebudou schopni uživit svá stáda a budou je muset vybíjet.

To dlouhodobě povede ke skokovému růstu cen všech masných a mléčných výrobků. Vždyť jen balíky slámy stály letos třikrát víc než loni.

Konečně velkou neznámou je, jak bude za současných měnících se podmínek probíhat refinancování státních obligací, kterých bylo v USA, dalších západních státech, ale i zemích třetího světa vydáno za stovky miliard dolarů.

Z těch vnitřních vždy se opakujících faktorů jakékoliv společnosti tu je viditelná krize společenské smlouvy, tedy nejen určitého sociálního smíru, ale i toho, že stát pravidla nejen určuje, ale také je vymáhá.

Když soudy nejsou schopné odsoudit darebáky a zloději dostávají milost, jaké si z toho dnešní mladá generace vezme ponaučení? Začne to brát jako něco normálního, protože se učí příklady, které vidí kolem sebe.

Vezměte si i obrovskou míru zadlužení populace, ve které se ocitla spousta lidí jen proto, že nepřečetla x stránek psaných drobným písmem. Bylo velkým selháním státu, že tu několik let prakticky toleroval otřesné půjčky a jen přihlížel.

To všechno vede k poklesu důvěryhodnosti a legitimity elit. Nemluvě o tom, jak jen odložily řešení příčin krize z let 2007 a 2008. Pokud jde o současné lídry, obávám se, že mnoho z nich svými původními myšlenkami o světě a společnosti zaujmout nedokáže.

Sociální povstání střední třídy před několika lety zažili Britové, nyní ho ve formě protestů žlutých vest zažívají ve Francii, přitom nikdo přesně nerozumí tomu, proč se to děje. Je ale dobře možné, že může souviset právě se ztrátou důvěry v elity, s frustrací z nepřehledné přítomnosti a obav z budoucnosti.

Poslední faktor, který je vhodné zmínit, je obrovský nárůst byrokracie a písemných předpisů a vyhlášek na cokoliv.

Některé důvody jsem již uvedl. Zčásti to souvisí i se současným stavem školství, které bylo hrubě zglajchšaltováno. Vytvořili jsme mýtus, že vysokou školu musí mít prakticky každý, máme velké úřady zajišťující homogenizaci výuky SŠ.

Výsledek je, že se snížila výkonnostní laťka, a legitimizovali jsme tím do výkonných pozic lidi, kteří by neměli za normálních okolností vůbec šanci se podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Nyní mají, protože si vyseděli „papír“. To je časovaná bomba. Žijeme v scestné představě, že lídři se dají vyprodukovat kurzy a školeními. Nesmysl. Lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho, co by se dalo koupit nebo okecat. Možná jsem tichý blázen, ale já ty budíky, co tikají, slyším.

Sám o sobě žádný z těch faktorů není tak významný, aby zásadním způsobem vedl k převratné proměně poměrů, ale jejich vzájemná interakce násobí jejich dopady a vytváří směs, která má poměrně velký potenciál pro náhlé urychlení dynamiky svého vývoje. To je v archeologii a dlouhých časových řadách známá a ověřená teorie.

A když chybí smír ve společnosti a chybějí skutečné elity, které mají autoritu i legitimitu, jedním slovem důvěryhodnost...

Není důvod lidi strašit, transformace je lepší slovo. Spíš mi jde o to, abychom si uvědomili, že každý vývoj ve společnosti a koneckonců i v přírodě má svůj počátek, vzestup, vrchol a pád, chcete-li tedy krizi. Následkem je ztráta složitosti systému a určitá očista, díky níž dojde k odstranění mechanismů, které nefungují.

Kromě egyptologie se zabývám dlouhými časovými řadami a je jisté, že vždycky světlo na konci tunelu je. Jakkoli se nám nějaká doba může zdát zlá, je vždy reálná šance problémy vyřešit, i když ze mě někteří rádi dělají nějakého apokalyptického hlasatele kolapsu, protože čtou pouze titulky.

Jakákoliv krize, kterou jsme schopni dnes předvídat, má řešení. Nemůžeme hodit flintu do žita, musíme svět začít poctivě poznávat a právě při tom hraje klíčovou úlohu historie a zejména archeologie. Čím později, tím ale bude účet vyšší.

Archeologie je strategická věda 21. století, protože jako jediná nám umožňuje mapovat dlouhé časové řady vývoje společnosti od jejich vzniku, vzestupu, dosažení vrcholu, krize, úpadku a zmrtvýchvstání a nové cesty na další vrchol. Toto je příběh člověka – nekončící snaha vyrovnat se s krizí a dosahovat nových vrcholů.

Velice zjednodušeně i tehdy, a to opakovaně, stejně jako v mnoha dalších civilizacích, šlo o kombinaci a synergii vnitřních a vnějších faktorů.

Z těch vnitřních bych vyzvedl ekonomiku zahlcenou mandatorními výdaji, rozbujelou byrokracii, postupné osamostatňování některých provincií na ústřední vládě, nepotismus a vzestup patrimoniálních rodinných klanů, na něž byly navázány četné další rodiny, ztrátu legitimity elit a panovníka. Z těch vnějších byla nejvýznamnější postupující klimatická změna vrcholící dlouhým obdobím sucha. Nedostatek vody v Nilu znamenal nízkou úrodu a v důsledku toho limitované zdroje energie pro udržení vysoké složitosti státu. Nakonec přišel kolaps – tedy skokovitý propad složitosti systému. Lidé samozřejmě žili dále, jen ve změněných podmínkách.

To, že nás nemine, snad předpokládá každý soudný člověk. Jak ale bude vypadat, to předem nikdo nemůže říci, je mnoho rozepsaných scénářů, a který to nakonec bude, do značné míry záleží na nás a na tom, jak se k tomu postavíme. Dokážu si ale představit scénář podobný tomu v letech 2007 a 2008, tedy že dojde k velké a rychlé ztrátě složitosti našeho systému. Lidé nebudou dostávat peníze na co byli zvyklí, přestanou mít schopnost splácet dluhy a hypotéky, stát začne vybírat míň na daních, ztratí schopnost dostát všem závazkům, bude to mít dopad na celou infrastrukturu.

Jsem ale optimista, protože jsem součástí tohoto systému a nemám žádnou ambici skončit na úrovni rozvojového světa.

Nemyslím si, že v tuto chvíli je na místě mluvit o válce, čímž ale neříkám, že klimatické změny nepovedou k nárůstu potenciálu různých konfliktů, to je už vědecky prokázané.

Již dnes jsme například svědky sporů mezi Izraelci a Palestinci o vodu, která je strategickým zdrojem. Podobně spory o vodu narůstají v Africe, velký problém to může být i v Evropě. Ačkoli nám to dnes přijít nemusí, tak se to může týkat i České republiky, protože jsme opravdu střecha Evropy, jelikož veškerá voda teče od nás.