Článek
Neúspěšný „otec“ měl s ženou poměr od srpna do prosince 2016, přičemž poslední tři měsíce spolu žili v jedné domácnosti. Žena v září zjistila, že je těhotná a dvojice se připravovala na rodičovskou roli. Místo toho se ale po Vánocích vztah rozpadl a žena se odstěhovala ke svému bývalému partnerovi, s kterým se sexuálně stýkala ještě v září 2016.
Když v květnu 2017 porodila, do rodného listu společným prohlášením jako otce zapsala právě staronového partnera.
S takovou situací se ale odmítnutý muž nemínil smířit a snažil se ženu kontaktovat. Ta mu ale vzkázala, že otázka otcovství je jednoznačně vyřešena. Následovala žaloba, kterou ale smetl ze stolu Okresní soud v Pardubicích s tím, že návrh na určení otcovství není důvodný vzhledem ke skutečnosti, že děti otce mají.
Rozhodnutí muž napadl odvoláním s tvrzením, že soud „matce umožnil fakticky odcizit děti biologickému otci,“ přičemž trval na provedení testu DNA.
Žena ve svém vyjádření takové jednání označila za hrubost a zdůraznila, že je přesvědčena o tom, že matrikový otec je i biologickým otcem, a nechce, aby kdokoli dál zasahoval do jejich spokojených rodinných poměrů.
Odvolací soud taktéž test DNA nepovolil a odkázal na výslech matrikového otce, který jasně vymezil období, kdy měl s ženou sex. Odpovídalo to době početí. „Nelze tak uzavřít, že by otec nezletilých, určený souhlasným prohlášením rodičů nemohl být jejich otcem,“ konstatoval soud.
Ani s tímto odmítnutím se muž nesmířil a obrátil se na ÚS se stížností, v níž tvrdil, že za současného stavu bude muset žít s vědomím, že nikdy nebude po právu otcem svých biologických dětí, a v případě, že se s nimi něco stane, nebudou mu poskytnuty ani základní informace.
Jde o zájem dětí
Senát v čele se soudcem Vojtěchem Šimíčkem nakonec muži vyšel vstříc a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze kvůli formálnímu pochybení spočívajícímu v tom, že odvolací soud muže nesprávně poučil o nemožnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
ÚS upozornil, že věcnou stránkou věci se vůbec nezabýval, přesto nad rámec svého rozhodnutí naznačil, že test DNA nemusí být úplně vyloučený. „Je-li to v zájmu dítěte a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem, může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otcem dítěte,“ přidal poněkud šalamounskou radu Šimíček.