Dušek: Desítky tisíc dětí řeší vážné psychické problémy. A přibývá jich

Jak vážné je to s nedostupností praktických lékařů? Začněme těmi pro dospělé.

U praktických lékařů pro dospělé situace není až tak tragická. Jejich počet je relativně vybalancovaný, i když by jich mohlo být v některých regionech více. Zejména v okrajových částech republiky. Geograficky je ale populace docela dobře pokrytá.

V důchodovém věku je třetina z přibližně 5000 praktiků pro dospělé. Ročně se však daří vychovávat 200 absolventů v oboru, takže je velmi pravděpodobné, že se jim podaří vlastní stárnutí vykrýt.

Důležité teď je, aby šli i do okrajových částí a menších sídel, kde jsou nejvíc potřeba. Společnost se mění, dochází k migraci do větších měst a v menších sídlech zůstávají starší obyvatelé. Špatná zpráva je, že právě v těchto místech zanikne ročně víc ordinací, než vznikne. Myslím si, že odborná společnost i ministerstvo dělají, co mohou, a situace už v tomto segmentu není tak riziková.

Což se u dětí říct nedá.

Ano, v řadě regionů je už situace s praktickými lékaři pro děti a dorost velmi kritická. Třeba v Ašsku, Šluknovsku. Celkově máme víc než polovinu kapacit lékařů v důchodovém věku, což je víc než tisícovka úvazků. To je velký problém a nespravíme to za rok. Když odečtu počet nově vzniklých ordinací v posledních pěti letech a ty, které zanikly, dostanu číslo -392.

To znamená, že zhruba 390 tisíc dětí si muselo v uplynulých pěti letech hledat nového registrujícího praktika.

Je potřeba zásadním způsobem navýšit vzdělávací produkci a v regionech, kde se začíná péče rozpadat, přijímat krizová opatření. Například děti starší 15 let může registrovat praktický lékař pro dospělé. Dětští praktičtí lékaři jsou v České republice druhou nejvíce ohroženou lékařskou profesí.

Která je první?

Dětští psychiatři, kteří už prakticky přestávají existovat a je to velmi smutný příběh. Příčin to má více a zpětně hledat viníka je ztráta času. Chce to plánovat, dívat se dopředu na kapacity. Výchova lékaře v základu trvá šest sedm let, atestační vzdělávání podle oboru může být tři až pět let, takže to máte zhruba deset let.

Potřeba psychiatrické péče ale u dětí roste. Jak ji zvládáme vykrýt?

Je to vážný problém. Aktivních dětských psychiatrů máme v Česku 157, což je hrozně málo a potřeba této péče roste exponenciálně. Nadto velký podíl z nich je již nyní v důchodovém věku.

U adolescentů a mladistvých nad 15 let se zvedají i vážné psychiatrické diagnózy o desítky procent za poslední roky. Mezi nimi mimo jiné i schizofrenie. Čím dál větší podíl dětí začínají opečovávat i praktičtí lékaři pro děti a dorost, protože se nemohou k dětskému psychiatrovi nebo psychologovi dostat.

Rostoucí trendy, třeba u poruch osobnosti, byly vidět už před pandemií covidu, ale po ní akcelerovaly. Máme tu vážný problém u desítek tisíc dětí - převážně adolescentů - s nějakým vážným psychickým problémem, přičemž to má na starosti velmi slabá síť poskytovatelů v klíčové odbornosti.

Můžeme s tím teď něco dělat? Na nově vystudované psychiatry si počkáme několik let.

Všechno má řešení, buďme optimisté. Je to obor, který potřebuje posílit vzdělávání. Je ale také potřeba se bavit o kompetencích a dostupnosti klinických psychologů, kteří mohou částečně vykrýt pedopsychiatry. Začíná se i s nastavením úhradového mechanismu, který bude bonifikovat ty, kteří se starají o nejtěžší pacienty.

Opravdu není nic jednoduchého mít doma dítě ve věku patnáct šestnáct let, kdy má zažívat nejkrásnější chvíle svého života, ale topí se ve vážných duševních problémech a vy mu nemůžete sehnat odbornou pomoc.

Tomu dnes mnoho rodin čelí a chtějí řešení.

Na všech stranách cítím, že je velká vůle ho hledat. Je to ale problém, který doutná čtrnáct let a nespravíte to z roku na rok. Zátěž psychiatrickými problémy roste v celé Evropě a měli bychom začít přemýšlet i o příčinách.

Určitě je to změnou životního stylu. Můj subjektivní názor je, že mladiství kvůli tomu, jak se jejich svět orientuje více na virtuální masáž, jsou víc a víc sami. Snížená vzájemná komunikace v rámci kolektivu, kdy je na těžkosti člověk sám, může ve slabším jedinci, který k tomu ještě třeba nemá dobré rodinné zázemí, eskalovat problémy, které by jinak neměl. Řešením není jen to, že zdesetinásobíme počet psychiatrů. Řešením je prevence, jako u všech nemocí.

Zatím se tedy snaží dětem s duševními problémy pomáhat i dětští praktičtí lékaři. Kolik dětí ale svého praktika vůbec nemá?

Ke konci loňského roku nemělo podle dat zdravotních pojišťoven praktického lékaře pro děti a dorost zhruba 75 tisíc dětí, dalších asi 35 tisíc je v péči praktických lékařů pro dospělé. V součtu je to asi sto tisíc dětí. Týká se to zejména okrajových regionů a hlavní příčinou je zkrátka nedostatečná kapacita lékařů.

Jak je to u dospělých? Kolik nemělo loni praktika?

Těch bylo přibližně 800 tisíc. Jde ale převážně o osoby ve věku 19 až 39, kdy se to dá čekat. Jakmile člověk opustí dětský věk a nemá významnější zdravotní problémy, tak potřebu mít svého lékaře necítí.

Nemyslím si, že je to vina systému, spíš těch lidí. V seniorním věku lidé z objektivních důvodů lékaře potřebují a systém si k nim cestu najde. Mezi těmi, kteří praktika nemají, jsou i lidé nad 65 let, což ale mohou být i nemocné osoby ubytované v pobytovém sociálním zařízení nebo v pravidelné péči specialistů.

Když jsme u toho nedostatku lékařů, skutečně je to tak, že nám významná část z nich odchází do zahraničí, a proto chybí? Znovu to teď slýcháme v předvolebních kampaních.

Nevím, odkud se to bere. V datech nevidíme, že by absolventi zdravotnických oborů v masové míře nenastupovali do českého veřejného zdravotnictví. Z absolventů všeobecného lékařství za posledních 10 až 12 let, tedy občanů České republiky studujících v českém jazyce, pracuje 91 procent ve veřejném zdravotním pojištění nebo studuje. Zůstávají tady.

U všeobecných sester je to 82 procent, což je pochopitelné, protože řada dam, které získají odbornost, jde pak na mateřskou. U záchranářů je to 80 procent, což víme díky propojení neveřejného Národního registru zdravotnických pracovníků, kde jsou evidováni lidé se získanou zdravotní způsobilostí po celý život, se systémem zdravotních pojišťoven, které evidují ty, s nimiž mají uzavřenou smlouvu na poskytování péče ve veřejném zdravotním pojištění.

Pokud v tomto souboru někoho nenajdeme, znamená to, že je v zahraničí, na mateřské, je těžce nemocen a nepracuje ve zdravotnictví, anebo pracuje u poskytovatele, kde pacienti platí ze svého. Ale data ukazují, že jde maximálně o 10 až 20 procent.

Přibývá onkologicky nemocných, obézních, pacientů s kardiovaskulárními problémy… Co je pro vás do budoucna největší strašák?

To je velmi sugestivní otázka. Ze všech možných úhlů pohledu je to podle mě pořád onkologie, ať se na mě kolegové z diabetologie a kardiologie nezlobí. Je to onemocnění, které vyžaduje velmi integrovanou péči mnoha odborností, včasnou a náročnou diagnostiku, péče je dlouholetá, až celoživotní a velmi drahá, takže je to strašák i pro zdravotní pojišťovny.

Ročně je nově diagnostikováno přes 77 tisíc skutečně zhoubných nádorů. To je jako jedno velké krajské město.

Když se podívám jen na posledních pět let, tak s historií onkologického onemocnění u nás žije přes 470 tisíc lidí. Mnohdy tomu ve vyšším věku předejít nejde, ale moudré učebnice říkají, že určitě víc než 30 procent preventivně řešit lze. Ať už zdravým životním stylem, anebo návštěvami preventivních prohlídek, kdy se včas problémy zachytí.

Naprosto strašidelně nám roste chronické srdečních selhání. Léčí se s ním aktuálně přes 360 tisíc lidí, většinou jsou to lidé s řadou dalších onemocnění. Pokud se v oblasti prevence a časného záchytu něco nestane, tak to do roku 2040 vyšplhá na 900 tisíc srdečních selhání. K tomu máme už teď přes milion diabetiků. Ve vyšším věku se onemocnění u lidí kombinují a o to je to horší.

Důležitým faktorem je tedy životospráva.

Špatný životní styl, neřešená obezita nebo třeba neléčená hypertenze. Překvapením pro mě bylo, když nám z dat vyšlo, že máme 2,2 milionu pacientů, kteří se léčí s vysokým krevním tlakem. Přišel jsem za profesorem Alešem Linhartem a říkal jsem mu, že to mám asi špatně, protože by to znamenalo čtvrtinu dospělé populace. On mi řekl, že to špatně mám, ale podhodnocené.

Určitá část pacientů hypertenzi sice má, ale nenechávají si na ni předepisovat léky, nechodí na preventivní prohlídky a neléčí ji. Počet pacientů bude ve skutečnosti tedy ještě vyšší. Žijí s hypertenzí několik let, nebolí to, ale když jsou k tomu ještě obézní a přidá se třeba metabolický syndrom, tak se ta rovina nakloní a v 50 letech člověk padá do takových chronických onemocnění, ze kterých už se nevyhrabe. Návštěvy preventivních prohlídek přitom mohou těmto lidem doslova zachránit život. Myslím, že snad každý chce žít ve zdraví.

V Česku funguje několik programů na včasný záchyt rakoviny, letos byl spuštěn screening zhoubného nádoru slinivky. U kolika lidí se díky programům podařilo rakovinu včas podchytit?

Výsledky jsou velmi dobré. Díky screeningu nádorů děložního hrdla klesla mortalita o čtvrtinu, u prsu dokonce o třetinu. Zhoubný nádor prsu byl odhalen v 62 tisících případech mezi covidovými roky 2020 až 2022.

U kolorekta se dá zachycením adenomových polypů vzniku invazivního karcinomu úplně zabránit. Při kolonoskopickém vyšetření lze tyto výrůstky na střevech odhalit a endoskopista je odstraní, čímž vás uchrání od nemoci. Šokující je, že záchyt těchto polypů je 30 procent! U třetiny lidí, kteří podstoupí preventivní screeningovou kolonoskopii. To je opravdu hodně a ti lidé jsou zachráněni.

Za posledních 17 let se podařilo polypy odstranit u téměř 160 tisíc lidí, což je velmi vysoké, ale pozitivní číslo. Kdyby se např. u třetiny z nich vyvinul invazivní karcinom, tak je to 53 tisíc nemocných. Ale on se nevyvinul, a proto nám u karcinomu konečníku a tlustého střeva klesá počet nových nádorů. Stále máme ale ročně 7500 nových karcinomů a polovina z nich je v pokročilém stádiu.