Dům přežil dvě povodně, třetí už ne. Senior se na bourání chce jít podívat

„Má citová vazba k té chalupě je obrovská. Rodiče osidlovali pohraničí, sem přišli v roce 1946, koupili od příslušné komise barák a já se v něm o dva roky později narodil. Prožil jsem tam celé dětství a pak mládí až do vojny,“ vysvětlil.

Dalších téměř 18 let působil na Slovensku. Tragická smrt manželky ho ale přiměla vrátit se na rodnou hroudu.

„Potřeboval jsem pomoci s dětmi, o to se postarali rodiče, a od té doby žiji už jen tady,“ podotkl bývalý hajný, revírník.

Poprvé se voda jeho domem prohnala v roce 1997. „Tenkrát byl také podemletý, ale střecha, vazba, všechno drželo pohromadě. Podepřeli jsme ho kůly, postupně pak vše stabilizovali, opravili a bydleli tam dál. Nebyli jsme však pojištěni, takže veškeré náklady šli za námi,“ pověděl.

Čtyři roky na to k němu voda byla milosrdnější. „Spláchla všechny naše pozemky a sebrala všechno, co bylo na povrchu. Jiní na tom byli daleko hůř,“ vzpomíná.

„Teď to byl ovšem nářez! Takovou hrůzu jsme nečekali. Málem jsem šel do kolen. Známe situaci. Když potok zvedá kameny a bouchají jeden o druhý, znamená to, že se bude něco dít. Proto jsme se začali balit a chystat na odchod. Varoval nás i starosta. Nabídli nám ubytování v jednom penzionu, kde pracuje maminka zetě a on tam občas také pomáhá. Měli jsme tedy alespoň kam jít, kde zůstat,“ přidává nešťastný senior.

Ihned, když voda přestala „řádit“, chtěl vědět, co mu s domem napáchala.

„Cesta tam byla neprůjezdná, neprůchodná, tak jsme se vydali terénem nahoru do polí a odtamtud na domek koukli. Jevil se celkem v pořádku. To proto, že částečně nám výhled zakrývaly stromy. Až když jsme viděli vše, byli jsme překvapeni, zděšeni, šokováni,“ soukal ze sebe.

Co se ještě dalo, to si pak vzali. „Třeba osobní věci. Krámy, které jsme uskladnili uvnitř s tím, že je zachráníme, však uplavaly. Téměř nic nám nezůstalo. Takovou ničivou sílu jsme ani v těch nejhorších snech nepředpokládali,“ kroutí hlavou.

Jeho koníčkem je vyřezávání do dřeva a paroží, a tak si bezprostředně před velkou vodou vzal sebou alespoň dlátka. „Různé frézky, zubní vrtáky a další věci nezbytné na jemné práce, na které jsem byl zvyklý a lpěl jsem na nich, jsou pryč,“ mrzí Bajzu.

O tom, že by dům šlo zachránit, rodina vůbec neuvažovala. „Posuzovalo to tady strašně moc lidí. Statici, úředníci, hasiči, policajti, náš starosta. Na první pohled však bylo zřejmé, že barák půjde dolů. Základy byly hluboké, dva metry vysoké, a stejně je to podemlelo. Konstrukce střechy je celá posunutá do strany. S tím se nic dělat nedá,“ řekl Novinkám důchodcův zeť Jiří Richter.

Celá rodina nyní bude bydlet v objektu Arcibiskupských lesů a statků Olomouc, které jim v Domašově pronajalo jeden ze dvou bytů, jež tam mají k dispozici. „Domluvili nám to lesníci, tátovi někdejší kolegové, kteří tam stále pracují. Stěhovat se tam budeme možná už v sobotu,“ uvedla dcera Jana Bajzy Eva. „Časem bychom si chtěli ale najít a koupit nový, menší baráček, abychom mohli žít pohromadě jako dosud,“ dodala.

Peníze na to ovšem nemají. „Pojišťovna nám sice již vyplatila nějaké odškodné, to však bude stačit na nový domek sotva z poloviny. Ty, co se tady prodávají, jsou hodně drahé, přijdou na čtyři až pět milionů. Budeme si muset půjčit nebo vzít hypotéku,“ ví Bajza.

Ještě předtím ho ale čeká již zmíněná demolice rodného domu. Termín ještě nezná. „Chceme tam jít. Pod sutinami třeba bude něco, co se ještě dá nějak využít. Vím, že to pro mě bude krutý pohled. Zřejmě budu mít co dělat, abych emoce nějak ubrzdil. Kolikrát si říkám, že bych měl někam zalézt a vybrečet se. Možná pak na to přijde,“ dodal.