Důchodový systém znevýhodňuje rodiče, říká sociolog

Vláda oznámila řadu změn v penzích. Které vás potěšily, které považujete za zásadní, s kterými máte problém a které vám v návrhu chybějí?

Nejvíce mě potěšilo, že se vláda nepokusila o důchodovou reformu. Změna, aby byla reformou, totiž musí mít jasnou filozofii. A ta chybí. Samotnou rozpočtovou udržitelnost nepovažuji za filozofii. Problém vidím v nepromítnutí principu průběžného financování důchodů do pravidel stanovení důchodu. Tedy v řešení chybí zohlednění toho, že průběžný systém je financován ze dvou, nikoli pouze jednoho zdroje. První zdroj je takzvané sociální pojištění, druhý, stejně nepostradatelný zdroj je ale finanční a osobní investice do nové generace plátců. Zohlednění tohoto zásadního principu v návrhu chybí.

To vede k optimální strategii zajištění na stáří – nemít děti, finance takto ušetřené spořit a investovat a v důchodu mít jeden důchod z úspor a druhý důchod od dětí těch „hloupých“ rodičů, co za nemalé finance vychovali další generaci plátců.

Minimální doba pojištění pro důchod se nezkrátí z 35 na 25 let, jak vláda slibovala. Naopak pro předčasné důchody se má ještě prodloužit na 40, respektive 45 let…

Ano, za vadu návrhu považuji i to, že je nadále dlouhá minimální doba pojištění pro vznik nároku na důchod či předčasný důchod. Je v pořádku, pokud při kratší době pojištění je důchod krácen, ale je zásadně vadné, není-li přiznán vůbec. Nejběžnější minimální doba pojištění pro přiznání starobního důchodu je v Evropě 15 let.

Co říkáte na plán, aby člověk strávil v penzi v průměru 21,5 roku? Nebylo by lepší se místo prodlužování důchodového věku a krácení důchodů raději zaměřit na prorodinnou politiku či řízenou imigraci?

Předně jde o nesprávně zvolený parametr. Logiku by mělo, pokud by reforma vycházela z pravidla, že cílem je zachovat poměr doby před pracovní aktivitou, doby pracovní aktivity a doby pobírání důchodu. Tedy člověk by například v průměru strávil čtvrtinu života přípravou na zaměstnání, polovinu zaměstnáním a čtvrtinu v důchodu. Takto zvolené ukotvení by pak bylo odolné proti změnám věku dožití.

A pak by se nemusela dělat prorodinná politika, pro začátek by stačilo přestat dělat politiku protirodinnou. Podobně s imigrací: začít by se mělo s řízením přirozené imigrace.

Bylo řečeno, že spíše než o reformu se jedná o úpravu parametrů. Někteří lidé díky dosavadním valorizacím i předčasným důchodům získali penze, které jim zajistily slušný příjem ve stáří. Pro lidi, kteří mají odcházet do důchodu nyní, se ale podmínky výrazně zhorší. Je to fér?

Jde o důsledek úpravy valorizace a výpočtu důchodů, které vytváří nežádoucí skokové změny. V systému je nesoulad valorizace v podobě indexování příjmů z minulých let a valorizace již vyměřených důchodů. Pokud tyto dva mechanismy nejsou řízeny společně, dochází k těmto zlomům, kdy je dříve vyměřený důchod téhož člověka vyšší, než by byl vyměřený později.

Co říkáte na postupné snižování nově přiznávaných důchodů úpravami redukčních hranic a dalších parametrů?

Zasahování do redukčních hranic považuji za nesprávné. Takto byly nastaveny vládou Petra Nečase jako promítnutí nálezu Ústavního soudu z března 2010. Nyní jde o snahu snížit míru zásluhovosti, tedy vazby odvedeného pojistného a vyměřeného důchodu.

Pak je tu záměr zasáhnout do dosud fixního koeficientu 1,5 procenta, jímž se v procentní části výměry důchodu násobí počet let pojištění a výpočtový základ odvozený z dřívějších příjmů. Jde o promarněnou obrovskou příležitost. Tento koeficient se přímo nabízí pro zohlednění investice rodiče do výchovy dětí.

Logiku by mělo, pokud by tento koeficient byl odlišný v letech, kdy člověk děti nevychovával a neživil – bylo by to například 1,4 procenta –, ale za rok, kdy dítě živil, by se koeficient zvyšoval, třeba o 0,2 procenta za každé dítě v daném roce vyživované. Takové řešení by zohlednilo zásluhu té části populace, která přispívá do průběžného systému jak platbou pojistného, tak výživou a výchovou nové generace. Navíc by to bylo vázáno na procentní výměru a z úpravy by nemohli těžit ti, kteří sice děti měli, ale nepracovali.

Výchovu dětí už oceňuje výchovné.

Podstatné je, aby se toto zohlednění podpory kontinuity průběžného systému promítlo do důchodů obou rodičů, nikoli pouze jednomu jako současné nesprávné paušální výchovné.

V čem by to pomohlo průběžnému důchodovému systému?

Mělo by to samoregulační dopad na stabilitu průběžného systému při demografických výkyvech, tedy přispělo by k řešení příčiny vyvolávající potřebu do průběžného systému zasahovat. Důsledek by byl totiž takový, že generace důchodců s vyšší porodností by potřebovala na celkový objem důchodů vyšší výnos, ale bylo by na to více plátců. Naopak pokud by byla v důchodu generace s nízkou porodností, tedy s menším počtem plátců, tak by celkové nároky na důchody byly nižší, aniž by toto snížení dopadalo na rodiče, kteří svou zásluhu ve výchově nové generace plátců naplnili.

Jaký potenciál má podle vás plánovaný společný vyměřovací základ manželů?

Záleží na konkrétní úpravě. Manželé mají zpravidla zákonný režim společného jmění. Pro tuto skupinu manželů je příjem každého z manželů i příjmem druhého, tedy i z něho odvozený nárok na důchod by měl z tohoto principu vycházet. Aktuální postup silně diskriminuje zpravidla ženy, které mají častěji nižší příjem než manžel. Ale nejvíce diskriminuje provdané matky či prozatím výjimečně otce, které pečují o malé děti. U nich zpravidla dochází ke snížení potenciálu příjmu po celou profesní kariéru.

Řešení tedy je u zákonného režimu společného jmění manželů v každém roce manželství dělit příjem manželů mezi oba manžele. Takové řešení je nejen více v souladu s principem společného jmění manželů, ale v důsledku méně „trestá“ matky za výchovu dětí. To by vedlo ke snížení rozdílu mezi důchody žen a mužů.

Dořešit by bylo potřeba souběh dělení příjmu manželů a zápočet za náhradní a vyloučené doby zejména za péči o děti. Ale je to řešitelné.

A takzvaný fiktivní vyměřovací základ pro matky na rodičovské nebo pro ty, kdo pečují o nemohoucí blízké?

Zavádění fiktivního vyměřovacího základu pro osoby na rodičovské a pečující nepovažuji za správné. Pokud cílem je zvýšit nejnižší důchody, není to optimální cesta, neboť to systémově jde proti mateřství úspěšných žen. A je v zájmu společnosti, aby i úspěšné ženy přispívaly k posílení nové generace. Vhodnější je řešení rozdělení příjmu manželů, i jako obnovení ekonomického naplnění instituce manželství, které se poměrně dost vytratilo.

Politici tvrdí, že je zapotřebí, aby si lidé na stáří více šetřili. Pomůže tomu změna výše státních příspěvků? A funguje třetí pilíř efektivně?

Předně není žádný důvod, aby si na důchod šetřili rodiče dětí, zejména dvou a více dětí. Pro ty by měl průběžný systém zajišťovat slušné důchody automaticky. Požadovat po nich, aby si ještě šetřili, tím jim vlastně odčerpávat finance na výchovu dětí, naopak tlačí na snižování porodnosti a prohlubování demografického výkyvu a nestability průběžného pilíře. Tedy spoření rodičů na důchod jde přímo proti principu průběžného systému.

Třetí pilíř má zásadní vadu. Nefunguje jako důchodový pilíř, ale jako státem podporované spoření k odchodu do důchodu. Pokud stát něco finančně významně podporuje, měl by sledovat plnění záměru, tedy podporu osob v důchodu. Bylo by zcela na místě, aby ze státem podporovaného třetího pilíře byl jediný možný výběr, a to zakoupení doživotní anuity. Tedy valorizované doživotní penze ze třetího pilíře. Pak by dávalo logiku zvýšení státní podpory v tomto pilíři.

Vláda přišla s největšími daňovými změnami za mnoho let. Schvalujete je, případně máte s některými problém?

Ani v oblasti změn daní nejde o reformu, ale patrně o zoufalé hledání dostupných financí. Bez zjevné politické myšlenky. Osobně bych považoval za prospěšné změnit financování významné části neziskového sektoru, kde těžiště by se mělo přesunout k asignaci daní, tedy ponechat na plátcích daní, na fyzických i právnických osobách volbu podporované neziskové sféry.

Prospěšný je záměr úspor na straně státu včetně mzdových výdajů, ale nikoli snižováním platů, ale snižováním agend a s tím spojených úřednických míst. Což by mělo prospět i k uvolnění pracovní síly pro soukromý sektor.

Rovněž zvýšení odvodů osob samostatně výdělečně činných na sociální pojištění je logický krok, který má opodstatnění z důvodu značného rozdílu mezi odvody OSVČ a zaměstnanci, a tedy i nepoměru náhradového poměru. OSVČ v poměru s odvedeným pojistným v důchodu čerpají více než zaměstnanci.

Vláda chce ponechat zrušení superhrubé mzdy, respektive nehýbat s daní z příjmů, ačkoli její snížení bylo prezentováno jako dočasné. Považujete současné daňové a odvodové zatížení zaměstnanců a OSVČ za správně nastavené?

K zásadnější změně v oblasti daní a odvodů fyzických osob se vláda neodhodlala, i když by to bylo žádoucí jak z hlediska so­ciální citlivosti, tak i odstranění ekonomického znevýhodnění rodičů dětí.

Místo podle mého názoru nesprávného zrušení daňové slevy na vyživovanou osobu po třetím roce dítěte by bylo žádoucí snížení rozdílu v tom, jak se na vyprodukovaném bohatství společnosti podílejí příjmově silnější a příjmově slabší osoby. K tomu by mohl směřovat návrat k pásmovému progresivnímu zdanění příjmu fyzických osob, kdy pásma by se neodvíjela od příjmu dané fyzické osoby, ale od příjmu domácnosti na hlavu.

Tedy ekonomickou jednotkou by nebyl jedinec, nýbrž rodina, domácnost…

Ano. Běžné progresivní zdanění nečiní rozdíl mezi osobou s vyšším příjmem, z něhož tato osoba živí pouze sama sebe, a osobou, z jejíhož příjmu je vyživováno více osob. Kdežto progresivní zdanění příjmu na člena domácnosti snižuje míru zdanění pro početnější rodiny, zejména s jedním živitelem.

S tím souvisí i otázka odstupňování sociálního pojištění. Systém fakticky stanoví, že rodič platí sociální pojištění, tedy zejména na důchody, i z příjmu připadajícího na děti. To nedává smysl na rozdíl od zdravotního pojištění, kde je to logické, neboť zdravotní péči čerpají i děti. Snížená sazba sociálního pojistného za každé vyživované dítě by rodinám významně pomohla právě v době péče o dítě a snížila by se zmiňovaná ekonomická diskriminace rodin s dětmi.

Je konsolidační balíček sociálně citlivý a protiinflační, jak tvrdí vláda?

Balíček není podle mne ani pravicový, jak se prezentuje vláda, ani sociálně citlivý. A bohužel není ani protiinflační. Nebrání ani rozevírání nůžek mezi chudší a bohatší částí populace.

Vláda slibovala, že nebude zvyšovat žádné daně. Nakonec je zvedá, zavádí nové odvody a škrtá daňové výjimky, takže si pohorší prakticky všichni.

Hlavně je třeba si ujasnit cíle navrhované změny. U vládního návrhu vidím jediný cíl: naplnit státní kasu, snížit tempo zadlužování. Tomu odpovídá i obsazení poradního orgánu vlády, Národní ekonomické rady vlády. Vyjma Daniela Prokopa jsou členy ekonomové, bankéři a manažeři. Nahlížet na důchodovou reformu a reformu daní a odvodů pouze z finanční stránky nemůže vést ke komplexnímu a robustnímu řešení. Chybí ideje a konkrétní směr politiky.

Jak by to tedy šlo udělat jinak?

Určitě jdou věci dělat různými způsoby. Pokud bychom vyšli z cílů vyztužit průběžný důchodový systém vůči demografickým výkyvům, odstranit ekonomické znevýhodnění rodin, odstranit diskriminaci manželek a matek, mělo by těžiště důchodové reformy spočívat v zafixování poměru let práce a důchodu – a to i diferencovaně podle náročnosti profesí, v zafixování poměru průměrného a nejnižšího důchodu k průměrné mzdě či v rozdělení příjmu manželů pro účely výměry důchodu.

Dále i v odstupňování zápočtového procenta u procentní výměry důchodu podle počtu vyživovaných dětí v daném roce. To znamená bonifikovat pracující rodiče v důchodu za výchovu nových plátců spolu s odstupňováním sazby sociálního pojištění podle počtu aktuálně vyživovaných dětí, tedy úlevou v době péče o děti.

Měl by se také sjednotit valorizační mechanismus příjmů z minulosti a již vyměřených důchodů. Z třetího pilíře by měl být možný výběr pouze doživotním důchodem a měla by se snížit minimální doba pojištění pro přiznání důchodu na 15 let. V éře elektronických evidencí a datových schránek by měl mít každý člověk blížící se možnosti odejít do řádného či předčasného důchodu možnost předem a průběžně sledovat aktuální důchodový nárok s odhadem výše výměry na dalších pět let při zachování ak­tuálního příjmu.

A v daních?

Pokud by i daňová reforma sledovala cíl odstranění ekonomického znevýhodnění rodin s dětmi, k tomu snížení rozdílu mezi osobami s vysokými a nízkými příjmy, měla by obsahovat změnu daně z příjmu fyzických osob na progresivní daň z příjmu na hlavu k podpoře spravedlivějšího rozdělení daňové zátěže.

Určitý model progresivní daně by mohl být zaveden i u daně z příjmu právnických osob buď formou sektorové daně, nebo odlišných sazeb podle příjmu právnické osoby na zaměstnance. To znamená, že vyšší zisk při méně zaměstnancích by měl podléhat mírně vyšší dani, což by působilo proti švarcsystému a systémově řešilo i otázku takzvaných nadměrných zisků.

Kde vzít peníze na takové reformy?

Veškerá opatření lze nastavit a vzájemně provázat tak, aby reformy byly rozpočtově neutrální.