Dříve vyslovené přání, zda léčit v kómatu, je uzákoněno už 13 let. Nikdo to nevyužívá

„Domluvili jsme se, že v novele zákona o zdravotních službách úpravu navrhneme. Chtěli bychom ale, aby to více proniklo k jednotlivým odbornostem, zejména praktikům. Plánujeme to zaštítit i metodicky,“ řekla Novinkám a Právu ředitelka odboru zdravotní péče na ministerstvu Venuše Škampová.

„Je to hodně o komunikaci, což někteří praktici zvládají. Je ale pravda, že se tento institut v českých podmínkách moc nevyužívá, byť zmapované to nemám,“ doplnila.

Kolikrát Češi tuto možnost uplatnili, neví ani stát. V zákoně je přitom už třináct let. Zvažuje se proto, že by vznikl národní registr, kde by byla všechna pacientská přání evidována a přístupná lékařům odkudkoliv.

„Bohužel zatím povědomí o dříve vysloveném přání není příliš velké,“ potvrdila Kateřina Menčíková, lékařka domácího hospice Cesty domů, kde institut s pacienty sepisují a snaží se v tom vzdělávat i další lékaře.

„Za mne je dříve vyslovené přání dobrý nástroj, jak se pokusit zajistit, aby péče o nemocného probíhala co nejvíce podle jeho vlastních přání a představ i za situace, kdy už není schopen svou vůli vyjádřit,“ řekla redakci.

Nemyslí si, že je reálné, aby měl přání sepsané každý. Významně to ale může pomoci pacientům s diagnózou, u které je jasné, že se bude postupem času zhoršovat a povede nejspíš i k omezení vyjadřovacích a rozhodovacích schopností. Například u Alzheimerovy choroby. „Usnadní to pak rozhodování jak zdravotníkům, tak blízkým,“ doplnila.

Pro lékaře ale nejde o absolutně závaznou věc, má to výjimky, ačkoliv by se měli přáním řídit.

Podle psychologa a zakladatele Centra paliativní péče Martina Loučky je zádrhel i na straně praktických lékařů, kteří musí pacientovi k „přání“ poskytnout i písemné poučení o důsledcích toho, co si přeje. Málokterý z nich podle něj pacientovi sepsání přání navrhne.

„Téměř vůbec se to nenabízí. Dokonce se děje i to, že když se o to pacienti zajímají z vlastní iniciativy, tak se obracejí na nás nebo poradnu Cesty domů s tím, že jim to praktický lékař odmítl sepsat nebo nechtěl dát poučení,“ řekl pro Iniciativu efektivního zdravotnictví. „Řáda lékařů má obavu z různých forenzních postihů,“ míní.

To předseda Sdružení praktických lékařů Petr Šonka odmítá. Přesvědčen je o tom, že úkolem praktiků není pacientům tuto možnost aktivně nabízet.

„Pacient je ten, kdo má přání vyslovit a neumím si představit, pokud s tím za praktickým lékařem přijde, že mu nebude nápomocen. Že by ale někdo lidi nabádal k tomu, aby sepsali dříve vyslovená přání, to se neděje. Je otázka, jestli je to role praktika. Já si myslím, že ne,“ řekl Novinkám.

Žádný z pacientů ho za mnohaletou praxi o poskytnutí poučení nepožádal, i on to vidí jako ojedinělou věc.

Paliativní přístup chce ministerstvo mezi praktickými lékaři více prosadit. Měli by umět u paliativních pacientů rozpoznat, kdy už vyčerpali všechny možnosti léčby. „Podle toho budou měnit přístup i plán péče a měli by také poznat, kdy už je nutná péče paliatra. Nejen v léčbě bolesti, ale i po duchovní a emoční stránce. Paliativní přístup je celostní přístup nejen k pacientovi, ale i k jeho rodině,“ vysvětlila Škampová.

Odhady statistiků počítají s tím, že by ročně mohlo tento přístup potřebovat na 65 tisíc vážně nemocných, kteří nemají dobrou prognózu a nemoc je omezuje, nebo dokonce ohrožuje na životě.

„Ti potřebují paliativní přístup, a ne aby je někdo léčil za každou cenu a uléčil je až k hořkému konci, což se bohužel děje,“ dodala ředitelka odboru.

U 20 tisíc lidí bude potřeba specializovaná paliativní péče. V nemocnicích ale chybí lůžka akutní paliativní péče. Minimálně u velkých nemocnic by však podle Škampové měla vzniknout. Nedostatky má i ambulantní péče, která chybí například na Ústecku. Posílit je také potřeba systém péče u krátkodobých akutních hospitalizací.