Článek
„Nepodporujeme morální hazard, tedy motivovat dlužníky k nezodpovědnému předlužování tím, že i když se ho opakovaně dopustí, tak se jim nic nemůže stát. Na druhou stranu zvyšující se počet občanů, kteří nemají šanci se z dluhů dostat, je závažný společenský problém, který bude třeba řešit,“ komentovala výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur Jana Tatýrková záměr ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) prosadit dluhovou amnestii.
Neplatiči by podle něho během sedmi let stačilo jen projevit jakousi dobrou vůli, a nemusel by vrátit ze svých dluhů ani korunu, aby mu byly dluhy z moci státní na úkor věřitelů odpuštěny a už je nešlo exekučně vymáhat. To by se líbilo statisícům lidí, ale šokuje to věřitele, protože dlužníci by klidně takhle mohli jít od dluhu k dluhu a od dluhové amnestie k amnestii.
„Dělám jen na úroky“
„Vzala jsem si postupně šest půjček,“ říká 30letá servírka Lenka v restauraci na Praze 1.
„První byla na základní potřeby, protože jsem přišla do Prahy a nic neměla. Teď platím starší půjčky novějšími, mám jich na krku šest. To, co vydělám a zbyde mi po odečtu na nájem a jídlo, jde jen na splátky úroků, ale jistina neklesá. Je to velmi frustrující,“ uvedla servírka.
Alespoň se snaží. Jiní na možnost osobního bankrotu, kdy je možné za pětileté splácení dluhů jich odpustit až 70 procent, kašlou.
No a? Pomůže mi jako vždy matka
„Tuším, že mám za asi tucet starých černých jízd na krku exekuce za 300 tisíc. No a? To, že jsem si nekoupil párkrát lístek, ze mě dělá zločince? Proč mám žádat o nějaký bankrot? Dělám číšníka, platí mi na ruku a z dýšek. Účet nemám, na trvalém bydlišti dávno nejsem. Zatím dobrý, a klidně můžu jít do jiné restaurace. Začínám se zařizovat s přítelkyní, tak možná zajdu na to oddlužení, ale není třeba, kdyžtak mi vypomůže matka,“ říká bez obalu třicetiletý nevyučený Mirek, toho času z Prahy 4.
Nemají-li někteří dlužníci ani na třicet procent závazků, nechť jim v tom pomůže stát speciální sociální dávkou
„Ministerstvo spravedlnosti vychází z domněnky, že velká část dlužníků by ráda o bankrot požádala, ale nemají příjmy ani na to, aby splatili požadovaných třicet procent dluhů, a že je potřeba odpovědnost za to zcela přenést na věřitele,“ uvedl na Stálé konferenci českého práva (SKČP) v Praze prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk.
Druhy dlužníků: poctiví a ti druzí
Smyslem absolutního odpuštění dluhů, tedy že neplatiči jako pan Mirek z Prahy nebudou muset vrátit v osobním bankrotu ani korunu, je podle šroubovitého zdůvodnění resortu „řešení nadměrného zadlužení některých osob ústícího do tzv. dluhové pasti, a to prostřednictvím zpřístupnění institutu oddlužení širšímu okruhu poctivých dlužníků za současného zapojení těchto dlužníků do transparentní ekonomické činnosti“.
Podle ministerstva jsou jen dvě procenta dlužníků v exekucích schopná splnit současnou třicetiprocentní podmínku oddlužení.
„Vícečetné exekuce se mohou řešit jednorázovým sociálním opatřením, nikoliv ale aby to platili věřitelé. Nemají-li někteří dlužníci ani na třicet procent závazků, nechť jim v tom pomůže stát speciální sociální dávkou,“ míní Staněk.
Věřiteli jsou i sousedé neplatičů či živnostníci
Možnosti, že nebudou muset uhradit nic, budou dlužníci podle něho zneužívat. „Průměrně žijící člověk by to mohl zvládnout i třikrát,“ uvedl na SKČP Staněk a zdůraznil, že věřitelem nejsou jen instituce, ale také „živnostník, který nedostal zaplaceno, majitel nemovitosti, který nedostal od nájemníka uhrazeno nájemné, nebo v neposlední řadě společenství vlastníků jednotek a bytová družstva, hradící společné poplatky za sousedy-neplatiče“.
Dluhová amnestie má i své zastánce. „Vysoký počet bezúspěšných exekucí ukazuje, že statisíce lidí se nacházejí v dluhové pasti, která je stávajícími prostředky neřešitelná. Proto myšlenka prodloužení doby oddlužování při současném odstranění nekompromisního požadavku minimálního uspokojení pohledávek je cesta správným směrem,“ míní právník Oldřich Řeháček ze společnosti Administrace insolvencí City Tower.
