Dlouhý: Kandidaturu na prezidenta zvažuji

Vše pečlivě zvažuji a ve vhodný okamžik se vyjádřím.

Zprávu považuji za mimořádně nešťastnou, nejen z osobního pohledu. Bude teď záležet na policii a dalších orgánech, jak budou postupovat, nikdo nikoho ještě ani neobvinil. Přitom slovník komise s výrazy jako „je prokázáno“ nebo „podezřelí“ je slovníkem inkvizice, nevím, zda k tomu mají její členové právo. Osobují si pravomoci policie či státních zástupců.

Zpráva jen velmi povrchně popisuje skutečné děje a hned spěchá s obviněními. Ať se nediví, že se bude mluvit o politické objednávce.

Trestního obvinění se neobávám, morálně-etické a politické obvinění samozřejmě člověka poškodí, ale takový je život, když se pohybujete ve veřejném sektoru.

Tady není prostor k věcné obhajobě, ale udělám to. Takové útoky si nesmíme dát líbit, zvláště když v mém případě se obvinění absurdně týká skutečností dávno před událostmi v době po roce 2000, které k ustavení komise vedly. Jsem připraven obvinění vyvrátit, a bude-li to třeba, i ve spolupráci s vyšetřujícími orgány.

Ne, nikdy.

Česko od Havlova projevu rozkvetlo a je na tom dnes dobře. Má i své problémy a z ekonomického hlediska tvrdím, že jsme na rozcestí.

To záleží jen na nás. Když se podíváte na reprezentativní výhledy do roku 2024, uvádí je Mezinárodní měnový fond, tak je z nich vidět, že HDP na obyvatele bude u nás nejvyšší ze zemí střední a východní Evropy. Když přidáme čísla o celkovém dluhu, veřejné finance pod kontrolou, nízkou nezaměstnanost (a to tak, že je to problém) a celkovou stabilitu i kvalitu života u nás, tak jsme na tom dobře.

Když však uděláme stejné srovnání z hlediska reálné mzdy, tak ten rozdíl se stírá pomaleji. Souvisí to s tím, že produktivita práce nerostla tak rychle. Navíc ta část vyrobeného koláče v posledních třiceti letech připadající na kapitál byla vždy větší než část připadající na práci, tedy zaměstnancům (a nejen u nás, ale ve všech vyspělých zemích).

Mzdy a produktivita tedy neuzavíraly pomyslné nůžky proti vyspělé Evropě tak, jak rostl HDP. Rozcestí spočívá v tom, zda dokážeme investovat – ať stát, nebo podnikatelé – tak, abychom moderní technologie zaváděli zde u nás, abychom vyráběli výrobky s větší přidanou hodnotu. Pak se začnou stírat i mzdové rozdíly a budeme mít šanci během jedné generace dohnat například severní Evropu.

Pak se sice nebudeme mít špatně, rozdíly však zůstanou a stále budeme závistivě pokukovat po Němcích, Holanďanech, Rakušanech jako po někom, kdo bude mít trvalý ná­skok.

Ano, je to jedno z rizik, těžko jim to ale vytýkat, je to jejich legitimní politika. Prezident Hospodářské komory však musí neustále připomínat, že příliš rychlý růst mezd, příliš velké sliby ohledně vyšších platů a důchodů, rychlé rozšiřování i nepenežních výhod, jako je zrušení karenční doby či zákonných pět týdnů dovolené, toto vše bude muset někdo zaplatit.

Buď přímo, že budou vyšší daně, nebo nepřímo, třeba tím, že při dalším týdnu dovolené bude mít podnikatel vyšší náklady na další zaměstnance. Taková sociální politika vytvoří jednak tlak směrem k rozpočtovým deficitům a k vyššímu dluhu, jednak podkopá snahu o vyšší produktivitu.

Takže my se možná budeme mít dneska lépe, naše děti ale budou stále po těch Němcích pokukovat.

Peníze obecně jsou, u nás i ve světě. My máme prostor pro aktivní rozpočtovou politiku, Evropská centrální banka „dělá“ peníze stále levnější, a hlavně velké firmy i investiční fondy sedí na obrovské hotovosti. Takže nejde ani o to, peníze sehnat, jde o to, investovat je dlouhodobě přínosně a pro investory (včetně státu) návratně.

Tady na jednu stranu vládu chválím, myslím, že mnohem lépe než ty před ní tlačí na důležité infrastrukturní a další investice, na druhé straně je také pilnější v tom rozdávání. Rozumím, že je potřeba přidávat důchodcům a zvyšovat platy, je ale špatně, když průměrný plat ve veřejném sektoru je vyšší než v soukromém.

Nechci a ani nemohu ji kritizovat, protože jsem ji realizoval. Po čtyřiceti letech bylo v roce 1989 jasné, že tehdejší socialismus nezajistil takový růst životní úrovně jako model založený na soukromém vlastnictví a tržní ekonomice.

Nebyli jsme Jugoslávie, s živnostníky i malými firmami, tady žádné podnikání ani soukromé vlastnictví neexistovalo. Byla tu však obrovská společenská poptávka po rychlé reformě a rychlé, masové privatizaci. Kuponová privatizace byla přirozeným nástrojem, politicky lákavým. Navíc přes kupony se privatizovalo méně než padesát procent majetku, tedy využívali jsme i jiné postupy.

Zpětně, po třiceti letech, s naprostou vážností říkám, že bez rychlé privatizace bychom na tom byli hůře. To platí přes všechny omyly a skandály. Současný prezident navrhoval zaměstnanecké akcie, další naopak postupnou pomalou privatizaci, ale byli stát či zaměstnanci firem v té době připraveni být dobrým vlastníkem? Navíc byli jsme v období rozpadu Sovětského svazu či pod tlakem globalizace, která by mnoho výrob přesunula mimo Evropu v každém případě.

Na návštěvu Škody Transportation, Škody Jaderné strojírenství i Doosanu zrovna mířím. Všechny tři jsou silné, mají dobře definovaného vlastníka. Nemohu samozřejmě popřít problémy v uplynulých třech desetiletích, ale dnes jsou to velmi dobré společnosti, a o to nakonec šlo.

Myslím, že lidé stále poměřují nižší životní úroveň s tou západní, přičemž přirozeným měřítkem je soused, tedy Německo. K tomu přistupuje poptávka po větší národní hrdosti. Mimo jiné to vysvětluje i fenomén Andreje Babiše. Významná část voličů ho podporuje, neboť věří, že on je tou správnou osobou, která zajistí další růst životní úrovně. Že se dostavějí dálnice, zvýší důchody a platy.

Na nějaká zásadní hodnocení vlády Andreje Babiše je ještě brzy. V řadě oblastí se vláda posouvá vpřed. Jako příklad uvedu kompletně novou stavební legislativu. Původně ministerstvo pro místní rozvoj pracovalo s harmonogramem dokončení v roce 2028, my jsme před rokem nabídli spolupráci tak, aby hotovo bylo o šest let dříve. Nebýt Babišovy podpory, tak to není.

Stejně tak vidím slušný pokrok v přípravě velkých infrastrukturních projektů. Karel Havlíček říká správná slova ohledně reorganizace vědy a výzkumu. Jestli se toto všechno přetaví do dlouhodobě vyšší produktivity, tedy i rychlejšího růstu blahobytu, bude pořádně vidět až za volebním horizontem této vlády.

Poplatnost volebnímu cyklu je ale u této vlády hodně vysoká, někdy je těžší odlišit, co je politický marketing a co skutečný záměr, asi by prospělo zúžení priorit. Ale jako bývalý ministr vím, že přednáším hraběcí rady, je to na nich.

Dělník z amerického Středozápadu fandí Donaldu Trumpovi, protože věří, že jeho protekcionismus mu vrátí továrnu, která se před časem přesunula do Číny. Možná, ale pro dělníkovy vnuky bude Trumpův protekcionismus škodlivý.

U nás to není tak vyhrocené, při slušném hospodářském růstu po roce 2013 zde byl jistý polštář pro zvyšování mezd, platů i důchodů. Zatím je makroekonomická pozice ČR silná. Španělská či irská zkušenost před deseti lety však ukazuje, že stabilitu lze ztratit během třeba i jen dvou let. A jen tak mimochodem, tato vláda může dělat svou politiku mimo jiné i proto, že jsme pevné základy položili už v devadesátých letech.

Příští rok bude poslední, pak už by se růst mezd neměl lišit od růstu produktivity.

Závislost středoevropského ekonomického prostoru na SRN mírně klesá. Buď je nižší okamžitá citlivost na německý pokles, což by bylo dobře, nebo se dopady projeví až po delší době.

Přirozeného hospodářského cyklu se bojím méně než různých vnějších „ran osudu“, od obchodních válek až po migrační vlny či živelní pohromy. Jsme malá, na obchodu závislá ekonomika a takové jsou nejvíce zranitelné, což nás vrací k apelu nerozdávat peníze příliš rychle.

Klimatické změny jsou realita a alespoň zčásti jsou jistě důsledkem lidské činnosti. Děsím se ale ideologizace, fanatismu, ovšem i pokrytectví s tím spojeného.

Příkladem je elektromobilita. Krásná myšlenka, velké automobilky se jí ihned chopily. Znám však studie, a třeba norské Oslo už má i praktické zkušenosti, které upozorňují na velká rizika s elektromobilitou spojená. Je však politicky nekorektní o nich mluvit. Vždyť boj s klimatickou změnou je nezpochybnitelný, tak se o tom nebavme! To je ta ideologizace.

Znám manažery automobilek, kteří v soukromí mluví o rizicích elektromobility, ale jsou rádi, že tím mají splněný požadavek „něco s tím klimatem dělat“. To je to pokrytectví.

Nemám rád srovnání EU s RVHP, to neobstojí. Spíše hledejme partnery (po brexitu obzvlášť!), jak najít pro ČR, pro náš region, ale i pro řadu dalších potenciálně partnerských zemí nové postavení v Evropě, kde už do budoucna nesmí mít rozhodující slovo pouze Německo a Francie a s nimi pár vyvolených jednotlivců z dalších zemí EU.

Registruji zajímavé signály z podnikatelského prostředí třeba v Rakousku (uvidíme po sestavení jejich nové vlády), že není dobré stát v zákrytu za Německem a Francií. Podobně to cítím i ze západního Balkánu.