Článek
„Po přestěhování do Číny jsme narazili na obrovskou kulturní propast. Rodiče se k dětem v Číně chovají úplně jinak. Manželka se o ně starala minimálně. Standardem jsou fyzické tresty za všechno, co se nepodaří. Například školní výsledek pod 60 procent. Jako třeťák se syn učil od osmi od rána do osmi do večera, a když ten tlak nezvládal, začal se pomočovat. Měl psychické potíže. A zase jsem slyšel, tak mu dej a on už to neudělá,“ vzpomíná na podmínky v Číně pan K. z Prahy.
Otec se tedy na konci minulého roku rozhodl vrátit do ČR. Matka dětí od té doby přiletěla třikrát – na stání o svěření dětí do péče.
Soud: Že děti nechtějí vídat matku, je vina otce
„Stalo se, že během toho týdne ani neprojevila zájem je vidět, což mě mrzí. Děti ji nechtějí vidět ani s ní být v kontaktu, protože si spojily Čínu a všechno zlé s ní. Já sám nechci, aby to takto vnímaly. Zkoušeli jsme různé asistované kontakty, ale děti to snášely zle.
Ptaly se mě, proč je nutím vidět mámu, že nic neudělaly. Teď zkoušíme jinou mediaci, aby pro ně byla přátelštější. Manželka řekla, že se přestěhuje do ČR. Sám bych byl rád, aby to mezi nimi fungovalo. Je jejich matka a mají na ni mít i hezké vzpomínky,“ svěřil se Právu otec dětí.
Posteskl si, že jeho manželka, s níž jen čekají na vyřešení péče o děti a budou se rozvádět, se nepokusila chovat k dětem jako maminka a spoléhá na to, že je k tomu donutí úřady. To je podle něj přece nesmysl. Zdá se to jasné, ovšem nikoli české justici.
„Přestože v tom padesátistránkovém spisu není jediná věc, kterou by mi jako otci vytkli – děti mají nadstandardní podmínky k žití, školy, vychovávám je já s babičkou – je podle nich má vina, že matku nechtějí vídat. Soudkyně mi už nyní řekla, že to vidí na střídavou péči. A když ne, tak půjdou děti do ústavu. Vše prý záleží na tom, jak se budu chovat. Jak mám děti nutit? A proč se jich nikdo nezeptal, co chtějí?“ posteskl si otec chlapce a dívky, které teprve čeká soud.
„Je to krutost“
Dlouholetá ochránkyně práv dětí a současná ředitelka Sdružení na ochranu ohrožených dětí (SOOD) Marie Vodičková upozorňuje, že tyto praktiky soudců jsou týráním dětí systémem.
„Když cizí lidé odvedou dítě z láskyplného prostředí do ústavního a současně znemožní kontakt s vychovávajícím milujícím rodičem, je to krutost nejvyššího kalibru. Větší citové a psychické násilí vůči dětem si snad ani nelze představit,“ uvedla Vodičková.
Rodiče se k dětem v Číně chovají úplně jinak, standardem jsou fyzické tresty.
Právo, které je tu nahlíženo jako právo rodiče na dítě, nelze vynucovat násilím – ani psychickým, ani fyzickým. Násilím lze vymáhat pouze povinnost. A povinnost stýkat se s oběma rodiči zákon dětem neukládá.
„Pokud by stát takto reálně směl postupovat, tedy vynucovat si právo rodiče na kontakt s dítětem, musel by zasahovat i v případech, kdy se rodič se svým dítětem z vlastní vůle nestýká, i kdyby si to dítě sebevíc přálo. I kdyby stokrát prosilo státní orgány o to, aby mu kontakt s rodičem zajistily, nepochodí,“ apeluje na zdravý rozum ředitelka SOOD.
Dospělý syn má následky dodnes
Na případu nyní už dospělého Jirky, kterého soud donutil pobytem v ústavu, aby si vytvořil vztah s otcem a žil u něj, se bohužel už i ukázalo, jaký dopad takové jednání soudů na děti má.
„Ten chlapec neviděl matku 2,5 roku. Matka boj nevzdala a v 16 letech se vrátil k ní. V 18 letech pak Jirka slavil hlavně to, že už ho žádný soud ani úřad nemůžou nutit vídat otce. Přesto z tolika let stresu, která si prožil, trpí posttraumatickou poruchou, autoimunitními chorobami. Přestože už je dospělý a uvědomuje si, že se nemusí ničeho bát, říká, že je šťastný,“ popsala Vodičková.
„Jeho matka, která za soudy a na pokutách od úřadů nasbírala za ty roky 120 000 korun, je také splácí dodnes. Vždy, když se Jirka schovával a odmítal vidět otce nebo utekl, byla za jeho nepředání pokutována,“ doplnila absurdnost těchto případů.