Deset let od zničení Libušína. Někteří netuší, že je na Pustevnách novostavba

Škoda tehdy dosáhla sta milionů korun. Celá chata lehla popelem. Stálým proléváním a ochlazováním trámů se hasičům alespoň podařilo zachránit sousední chatu Maměnku.

Během nynějšího víkendu na Pustevny zavítaly stovky turistů. Mnozí, aniž by věděli o smutném výročí, ale našli se i tací, kteří přišli nostalgicky zavzpomínat na tragický osud původní stavby.

Na Pustevny se během víkendu vydali i Jana Kaňáková a Jan Čada ze Zlína.

„Rozhodli jsme si dnes vyjít k Libušínu na oběd náhodně. Až tady nahoře jsme si uvědomili, že je to přesně deset let od požáru. Dřív jsem sem jezdil častěji, teď jsem tady od otevření nové stavby Libušína poprvé. I tak to vnímám jako velkou nostalgii,“ řekl Novinkám Čada.

„Byla jsem tu naposledy na slavnostním otevření nově postavené repliky Libušína v roce 2020. A vždycky se sem budu ráda vracet,“ doplnila Kaňáková.

Podle současného provozovatele Libušína Jakuba Nikla se nedělní návštěvnost Libušína příliš neliší od jiných víkendových dnů.

„Myslím, že mnoho lidí si ani neuvědomuje, že už je to deset let. Jen v sobotu k nám na Libušín přijel jeden host, který říkal, že den před osudným požárem měli svatební oslavu. Tak se nyní přišel podívat, jak to tu vypadá, a nostalgicky zavzpomínal,“ řekl Nikl.

Někteří turisté, kteří se vydali v neděli na Pustevny, naopak neměli tušení, že jde v případě Libušína o přesnou repliku původní architektonicky cenné stavby.

„Jsme tu poprvé. Netušil jsem, že je chata postavená znovu,“ uvedl Miroslav Miklovič ze Svätého Jura na Slovensku.

Poslední nájemce Libušína před tragickým požárem z března 2014 Vít Pavel s rodinou nyní provozuje nedalekou kolibu Valaška na Pustevnách. Jak tedy vlastně vypadala poslední víkendová směna ve skvostu Pusteven?

„Pátek 28. února 2014 jsme na Libušíně zajišťovali nějakou akci pro Evropskou unii. V sobotu pak byla velká svatba se spoustou hostů, kteří tu i přespali. Plný hlavní sál, asi padesát lidí. Ale všechno probíhalo jako jakákoliv jiná akce,“ řekl Novinkám Vít Pavel.

„V neděli 2. března pak venku panovalo podobné počasí jako teď. Vysoké teploty a sem tam poslední zbytky sněhu. Ani jsme moc netopili, nebylo třeba. Já odešel domů dříve, Libušín zamykala kolem osmé večer manželka. Netušili jsme, že je to naposled,“ dodal.

K neštěstí došlo kolem půlnoci z neděle na pondělí. „Před odchodem jsem všechno zkontrolovala, tak jako každý večer. Kamna byla vyhaslá, okna zavřená. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát,“ přiznala Danuše Pavlová.

Na Libušín se Vít Pavel vrátil dřív, než původně předpokládal, když už si v hlavě promýšlel, jak bude vypadat další týden a co vše bude třeba připravit pro návštěvníky a hosty vyhledávané turistické chaty.

„Vyrazil jsem k požáru hned, jak jsem se to dozvěděl. Byl jsem tu do půl hodiny, už před půl jednou. To ještě nehořela celá střecha. Jak ale chytla, bylo to rychlé. Naštěstí se otočil vítr a plameny šly jiným směrem od sousední chaty Maměnka,“ přiblížil Vít Pavel.

A tehdejší pocity? „Pocity? Libušín jsme měli jako své dítě. Vždycky jsme se snažili, aby bylo všechno v pořádku, tak jak má. Všude se pak hledaly chyby, všude, ale naštěstí nás tehdejší Valašské muzeum v přírodě, které bylo správcem Libušína, podrželo,“ pokračoval Pavel.

„Libušín byl živobytím pro naši celou rodinu. V tu noc a následně ráno to byl šok, neuvědomovali jsme si ani, co se děje. Bylo to hrůza. Zásah do cenné stavby, ale i do našeho života,“ doplnil.

S manželkou provozovali Libuším a sousední Maměnku od roku 1999. „Jakmile Libušín shořel, provozovali jsme dál Maměnku. A byli jsme za to muzeu vděční,“ přiznal.

„Starali jsme se na ní o ubytované hosty až do roku 2020, než se otevřel nový Libušín a hledal se nový provozovatel obou objektů. My už do toho se ženou znovu jít nechtěli, už jsme se necítili být nejmladší. Jsem rád, že je to všechno za námi,“ dodal Pavel.

Provozovat Maměnku po zničeném Libušínu nebylo nejjednodušší. Ubytovaní hosté byli zvyklí chodit na snídaně právě do Libušína. Maměnka jídelnu neměla.

„Šest let jsme tak našim hostům vařili ve sto padesát metrů vzdálené kolibě Valaška, kterou provozoval náš syn. Lidé tak přecházeli ne dvacet metrů od Maměnky k Libušínu, ale o něco víc od Maměnky k Valašce,“ vysvětlil Pavel.

Dodnes k Libušínu přesto všechno cítí silné pouto. „Ten výjimečný vztah k Libušínu ve vás zůstane napořád. Byli jsme v něm dlouhých patnáct let. Kdo tam pracoval nebo pracuje i dnes, musí ho ta atmosféra absolutně pohltit,“ uvedl Pavel.

„Není to normální práce, je to poslání. Vzpomínám na tu radost lidí, co na Libušín přišli, jak byli vyjevení z té atmosféry, maleb Mikuláše Alše, z prostředí, genia loci. Když jste tam pracoval, měl jste určité postavení. Byla to pro nás čest tam pracovat,“ doplnil.

Chata Libušín je jednou z ozdob beskydských Pusteven. Původní útulna byla postavena v roce 1899 podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče.

Její interiér byl vyzdoben freskami a grafity s motivy valašských a slovenských pověstí podle návrhu výtvarníka Mikoláše Alše. Portréty jsou podle ČTK dílem akademického malíře Karla Štaplera.

Turistická útulna sloužila až do tragického požáru v noci z 2. na 3. března 2014, kdy téměř celá shořela, jako restaurace. Znovuzrozená chata Libušín byla slavnostně otevřena 30. července 2020.

Při vyšetřování požáru kriminalisté zjistili, že oheň nebyl založen úmyslně a že ho nezpůsobila závada na elektroinstalaci. Místem požáru vyšetřovatelé určili těleso komína.

Případ se poté dostal ke vsetínskému okresnímu soudu, podle obžaloby způsobil neštěstí Pavel Pryszcz z Karvinska, který v roce 2007 zanedbal opravu komínových těles. Okresní soud ve Vsetíně v červnu 2020 Pryszcze zprostil obžaloby. Osvobozující rozsudek potvrdil odvolací soud.