Článek
Jedním z nich je i Jiří. Posledních dvacet let strávil s přestávkami na ulici. Dostal se na ni hlavně kvůli finančním problémům, které mu způsobila závislost na hracích automatech. Začal s nimi v osmnácti letech. Zpočátku občas i vyhrál, ale časem se dostal do větších dluhů. Sice se snažil je splácet a držet se od jednorukých banditů dál, ale nepovedlo se mu to.
Jiří věří, že jedinou cestou, jak mít nad závislostí aspoň trochu navrch, je nemít u sebe peníze. To se mu zatím daří. Bydlí na ulici a jednou za čas si přijde na Břevnov pro kafe nebo pro polévku.
Letos je ta zima mírnější
Zvykl si i na zimu. Ačkoli je právě venku minus pět stupňů, a my všichni, kdo rozdáváme „příděly“, se klepeme zimou, Jiří je šťastný, že letos je ta zima mírnější. Dodal ale, že by uvítal teplejší spacák.
Pan Jiří žije na ulici zhruba dvacet let.
Kromě něj si na Břevnov přišlo pro přilepšení zhruba čtyřicet bezdomovců. V drtivé většině se jedná o muže kolem padesátky. Radují se ze sladkostí i z prádla. Ačkoli největší poptávka je po botách či jégrovkách, budou si muset počkat.
Terénní pracovníci mohou rozdávat pouze věci, které aktuálně mají, a bot je nyní nedostatek. Navíc pokud už nějaké jsou, jedná se o tenké kecky, které nejsou vhodné do zimy.
Pomoc těm nejpotřebnějším se někdy nezdaří
Kromě zásobování řeší Markéta a Filip i problémy, které lidi na ulici trápí. S většinou příchozích se už dobře znají, takže se při předání čaje či cukroví ptají i na jejich zdraví, na partnerky či na zdraví dalších parťáků z ulice, které už dlouho neviděli.
Pokud má někdo drobné zranění, mohou ho na místě ošetřit, případně mu sjednat schůzku s lékařem z neziskovky, anebo se je pokusí přesvědčit, aby šli do nemocnice.
Ne vždy se to ovšem podaří. Jeden z přítomných před časem prodělal vážné zranění hlavy. A poté, co mu odoperovali kus spánkové kosti, odešel z nemocnice na vlastní žádost. Nyní má hlavu oteklou a rána nevypadá vůbec dobře, ale jemu se už do špitálu nechce.
Varnice na teplý čaj a kávu jsou v dodávce připravené již od rána.
V takových chvílích se nedá nic dělat. Filip i Markéta jsou si vědomi, že nepomohou všem.
Po Praze přitom chodí další hlídky z jejich organizace, které se snaží postarat i o potřebné, co k dodávkám nechodí a o pomoc nestojí. Dávají jim aspoň teplé prádlo či jídlo.
Čekáme, že jim to bude trapné
Krátce před půl dvanáctou se prostor před dodávkou vylidňuje. Začíná také víc sněžit. Přichází poslední muž a žádá o pomoc, protože se mu zhoršila rána na noze. Filip ho tedy objedná k lékaři a doporučí mu místo, kam by v případě akutních problémů mohl dojít.
Následně přejedeme na další místo pod tubus metra Hůrka. Tam již čeká dobrých třicet lidí, takže se všichni musíme činit. Cukroví i sladkosti dělá většině z nich radost a pochvalně si mručí, že bude něco sladkého na nervy. Rychle mizí také čaj a káva. Z prádla je na Hůrce největší poptávka po rukavicích a čepicích.
Jsou zde také vidět největší rozdíly. Zatímco jedna z žen v otrhaném kabátě přiznává, že bydlí ve stanu, dvojice, která přišla s otevřenou igelitkou a měla největší požadavky na oblečení, se po čase přesunula směrem k sídlišti Hůrka.
Markéta přiznala, že ten pár má pravděpodobně normální bydlení. Ale ona nemá pravomoc, aby prověřovala jejich příjmy nebo finanční situaci. V takových situacích doufá naprosto lidsky, že jim to bude trapné.
Není ovšem příliš čas na přemýšlení, zájemců o kávu, čaj, prádlo či potraviny je spousta. Navíc je potřeba je informovat, kde budou mít na Vánoce šanci si dát teplé jídlo. Po zvládnutí největšího náporu, tedy zhruba po hodině, na Hůrce svoji misi vzdám. I přes teplé oblečení jsem promrzlá na kost. Markéta s Filipem tam budou až do čtyř.