Děkanka Lehečková: Spolu to zvládneme

Jak tíživou situaci máte v takové chvíli na bedrech?

Těžko se mi o tom mluví, protože mi velmi záleží na tom, aby to v žádném smyslu neznělo heroicky. Někteří policisté, kteří se účastnili zásahu, svou roli lakonicky popisovali tak, že prostě dělali svou práci. To platí i pro děkanku.

Od první minuty hledáte, čím můžete být prospěšní, a tedy informovat, ochránit, naplánovat, zajistit. Z mnoha překrásných empatických zpráv vyplývalo, že pisatelé si mnohdy uvědomovali ten podstatný rys mé profese v takové situaci, kdy šok a smutek odložíte v mysli někam dozadu a připustíte si je jindy. Své pocity jsem mohla prožít oné noci, kdy jsem psala dopis své akademické obci, a při bohoslužbě v chrámu sv. Víta.

Záhy následovaly svátky. Pomohly vám to překlenout, nebo to bylo drásavější?

Každý to bude mít jinak. V kolegiu býváme před Vánoci hrozně unavení a hrozně se těšíte, že si vydechnete a splatíte dluh rodině. O to jsme přišli. Na druhou stranu člověk potřebuje v takové situaci ještě větší oporu rodiny, včetně dětí. Aby chápaly, že svátky budou jiné, že nebudou primárně zaměřeny na ně, že to nebude tak, jak to znají.

Jak jste to vnímala?

Hrozně jsem se bála, že rodině zkazím Vánoce, protože právě v těch prvních volných dnech to na mě začalo doléhat. Ale rodina si to užila i tak a byla mi velkou oporou. A v tomto to bylo hrozně krásné. Děti ukázaly, že i ony jsou tady pro mě. Ukázaly mi, o čem Vánoce jsou. Možná mi to i pomohlo se s tím začít vyrovnávat.

Co jste ve čtvrtek 21. prosince dělala?

Zrovna deset minut před útokem jsme s kolegiem ukončili poslední jednání a v tom dni už nás čekala jen vánoční setkání. Celé vedení naší fakulty tak bylo v budově nebo velmi blízko ní a mohli jsme se hned koordinovat, radit kolegům a kolegyním, kteří zůstali v budově, jak se zachovat, komunikovat s vedením univerzity a dalšími orgány. Bezprostředně po evakuaci jsem se připojovala z ulice na rychle svolaný univerzitní krizový štáb, poté jsem se setkala se svým kolegiem a připravovali jsme první informace pro zaměstnance a studující. Zbytek večera jsem strávila v budově univerzity na zasedání štábu.

Cílem bylo co nejrychleji sesumírovat informace a připravit bezprostřední kroky pro následující hodiny a dny. Jednou z priorit bylo připravit se na předání budovy policií zpět fakultě a vymyslet, jak si akademici budou moci vyzvednout v bezpečném prostředí věci, které na fakultě zanechali.

Ve sbírce se sešly desítky milionů od desítek tisíc jednotlivců. Tisíce svíček zahořely na památku tragédie. Odlehčuje nějak taková míra solidarity?

Pevně doufám, že to pomáhá nejen mně, ale i všem, kterých se tato tragédie bezprostředně dotýká a k nimž mají prostředky ze sbírky směřovat.

Snad podobně fungují i opravdu četné a štědré nabídky různorodé pomoci z jiných fakult, vysokých škol a dalších institucí, které reálně přispějí k tomu, abychom mohli obnovit náš fakultní život.

Máte s malým odstupem času odezvu od lidí ze školy?

Každý se s neštěstím vyrovnává po svém. Jedním z obtížných úkolů je snést dočasnou nečinnost a vykřesat v sobě trpělivost vyčkat na informace, co lze dělat pro obnovu našeho prostředí.

Tato všudypřítomná ochota studentů a vyučujících podílet se na obnově fakultního života mě naplňuje vírou, že řešení společně najdeme a že to zvládneme. Je zjevné, že všech nabídek pomoci využijeme. Nyní je však třeba zejména podpořit kolegy a kolegyně, kteří se s událostí vyrovnávají obtížněji, a postup neuspěchat.

Co také hodně lidí vnímá a potřebuje, je nějaká symbolická očista budovy a prostoru Palachova náměstí, aby měli chuť a sílu do budovy opět docházet. A v neposlední řadě také vytvoření stálého pietního místa, u nějž by mohl každý příchozí uctít památku obětí.

Myslíte si, že se výuka vrátí do svých kolejí a zkouškové období proběhne podle běžných kritérií?

Myslím si, že do žádných obvyklých kolejí podle běžných pravidel v lednu nevjedeme, že to prostě není možné. Na druhou stranu se snažíme o to, abychom si od té události mohli vzít svůj akademický život co nejdříve zpět, abychom mohli co nejdříve všichni dělat zase to, co máme rádi, ať pedagogové, nebo studující, totiž myslet, mluvit spolu, tvořit budoucnost. Bude naším společným úkolem vytvořit dostatečný pocit bezpečí pro všechny a zároveň si postavit nové koleje, které při jízdě budou dunět starou známou melodií.