Dědičce oznámili, že závěť neexistuje. U soudu se přitom našla

Možnost, že nemusí být jediná, ji ovšem, vcelku pochopitelně, vyděsila. A proto se obrátila na Právo. „Může se stát, že někdo o závěti vůbec neví. Takových mohou být tisíce a může jít o milióny,“ upozornila.

Představitelé notářské komory i ministerstva spravedlnosti ovšem její obavy mírní. „Naprosto výjimečný případ,“ říká prezident Notářské komory České republiky Martin Foukal. Jeho kolega Jiří Svoboda, šéf komory pro Prahu, jeho slova potvrdil. Sám se prý s ničím takovým nikdy nesetkal.

„Odbor státního dohledu, který se na ministerstvu věnuje mj. i notářům, nemá ve své evidenci písemností z poslední doby žádný přípis, který by se týkal případů, jež popisujete,“ doplnila mluvčí ministerstva spravedlnosti Štěpánka Čechová.

Zůstavitelka podle Marie T. pořídila závěť ve prospěch své neteře v roce 1990 na tehdejším státním notářství. Obě ženy k sobě měly blízko, teta Marii vychovávala, ta zas o seniorku pečovala v posledních měsících jejího života.

Teta sice od té doby měla opis poslední vůle, před několika lety však o něj přišla, když byla vykradena. Marie T. se později vypravila za notářem, zda potřebuje nový doklad.

„Řekli mi, že se o to nemusím starat, že je vše v registru závětí a že se to potom dohledá. Tak jsem to neřešila,“ popsala.

Asi před měsícem teta v nedožitých 87 letech zemřela. A nastal problém. „Byla jsem u notáře ohledně dědického řízení a ptala jsem se, jestli dohledali závěť. Zjistilo se, že o žádné závěti není sebemenší zmínka. V registru ji vůbec nedohledali,“ uvedla Marie T.

O poslední vůli věděla, a tak se vypravila k okresnímu soudu, kde měla být uložena. Tam ji skutečně úředníci po chvíli hledání našli. A zjistili, že došlo k chybě v rodném čísle. Pravděpodobně po roce 2000, kdy se listinné registry závětí převáděly do elektronické podoby, dnešní centrální evidence. Do trojmístné koncovky rodného čísla prý někdo doplnil čtvrtou číslici.

Svoboda se nad tím podivil, zadané údaje prý totiž měly po přepisu minimálně jednou zkontrolovat příslušné soudy.

A co by měl dělat člověk, který si myslí, že v jeho prospěch sepsal zesnulý u notáře závěť, avšak centrální evidence žádnou nehlásí?

Podle Svobody lze v registru závětí vyhledávat i podle jména a příjmení zůstavitele, nikoli jen podle jeho rodného čísla. Od příštího roku navíc zřejmě dojde ke změně a v evidenci se bude vyhledávat podle data narození.

Pokud by i to bylo bezvýsledné, lze ještě pátrat na místě, kde by měla být závěť fyzicky uložena. Starší poslední vůle jsou podle Svobody v archívech okresních soudů, které převzaly spisy státních notářství. Závěť pořízená od roku 1993 by pak měla být uložena u notáře, který ji sepsal, případně u jeho nástupce.

Pokud by přece jen došlo k nesprávnému rozdělení dědictví, ani tehdy nemusí ten, jenž přišel zkrátka, házet flintu do žita. Podle Foukala má možnost domáhat se do tří let od právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví vydání majetku, který měl náležet jemu.

Pokud lhůta uplynula a vším je vinen třeba nějaký úředník či notář, je ještě možnost obrátit se s žádostí o náhradu škody na ministerstvo spravedlnosti.